Trpce ironizující román z prostředí protialkoholní léčebny o hledání lidské identity a smyslu života.
Próza o dvou částech, nazvaných podle protagonistů příběhu (Lexa, Soňa), se dále dělí do pojmenovaných kapitol. Uvozuje ji moto srovnávající alkohol s knihami ("nejsou dobré ani špatné samy o sobě, ale tím, co v nás probouzejí"), dále poznámka o tom, že zobrazené postavy i události jsou dílem autorovy fantazie, a výrok vojenského činovníka, "že nejvíc vydrží průměrný chcípák". Příběh začíná 7. září, kdy hlavní hrdina Miloš Lexa dobrovolně nastupuje přesně v den svých 30. narozenin tříměsíční protialkoholní léčení někde v Orlických horách, a uzavírá se v dubnu následujícího roku. Lexa "je svobodný, má dítě a nikdo ho nepotřebuje /.../, nedostudoval, nevyučil se, nemá ambice, po kariéře netouží". Živí se jako topič v Národním divadle v Praze, kde zpívá vynikající pěvkyně Soňa Landová, kterou Lexa od školních let platonicky miluje a jejíž tak odlišný osud má s Lexovým jedno společné - z pocitu osamění začala užívat prášky a musela se ambulantně léčit ve stejném zdravotnickém zařízení. V prostředí léčebny Lexa poznává ponižující a zároveň komickou trapnost některých terapeutických metod (např. kolektivní zpěv táborových písní a hymny alkoholiků Žít jako člověk, tzv. blicí hodinky apod.), zvedá se v něm aktivní odpor proti šikanování hlavního ošetřovatele Masáka a jeho kliky, nahlíží do osudů podobně postižených, z nichž každý představuje svérázný lidský typ - farář Dorenda, malíř Ament, profesor historie Zlámal, ministerský úředník Honzíček aj. Hlavně však prostřednictvím deníku, který si každý pacient musí vést jako součást léčby, poznává a nalézá sám sebe. V zápiscích se vrací do svého válečného dětství, oživuje si zážitky z dospívání v tragikomické atmosféře 50. let, vzpomíná na lidi, s nimiž se setkal, a přitom v sobě objevuje spisovatelský talent, jehož pěstování by se mohlo stát smyslem jeho dalšího života. Po propuštění z léčebny Lexa v psaní pokračuje. Pokus krátkého soužití se Soňou končí rozchodem, protože zpěvačka je příliš soustředěna k vlastní kariéře. Také návštěvy u bývalých spolupacientů nejsou povzbudivé - všichni do jednoho se vrátili k alkoholu. Lexovo závěrečné rozhodnutí přijímat život i s jeho těžkostmi a dát konečně smysl vlastní existenci nemá podobu happy endu, autor je do jisté míry zpochybňuje svým ironickým odstupem.
Hlavním principem výstavby románu je paradox, přítomný ve všech složkách struktury díla - v tématu, kompozici i v jazyce. V rovině tematické se projevuje už tím, že právě nehrdinský hrdina, který zdánlivě od života nic nechce, se jako jediný z předvedeného vzorku pacientů vymaní ze závislosti na alkoholu. Příběh "mladého nadějného alkoholika", jak je Lexa několikrát nazýván, se otevírá aforistickým výrokem ("Jak se člověk dostane do protialkoholní léčebny? Z Prahy nejpohodlněji vlakem."), který je znovu zopakován na dalším významově exponovaném místě díla, v poslední kapitole. Podobných návratných prvků autor využívá i při výstavbě některých kapitol, kdy název kapitoly tvoří zároveň její paradoxní či ironickou pointu (Kapaešobe, Máte chuť na něco pikantního?, Ene bene Lexa aj.). Východisko se tak stává cílem, vzniká dojem kruhu, v němž se člověk pohybuje a z něhož vybočit se podaří jen málokomu. Plný paradoxů je také jazyk, oscilující v dialozích i ve vypravěčském partu mezi přirozenou mluvou, zvýrazněně intelektuálním vyjadřováním a frází. Autor užívá slovních hříček, komický účin vzniká rovněž z vidění skutečnosti v protikladech a zároveň v přirozené dvojjedinosti všedního až odpudivého se vznešeností, často ovšem nepravou. Hodně pozornosti je věnováno procesu Lexova sebeuvědomování. Při střídání časových rovin se přítomný děj plynule prolíná s reminiscencemi, citový život postavy se odkrývá ve volném proudu asociací zprostředkovaných nevlastní přímou řečí a také v imaginárních rozhovorech (se zemřelou matkou, s kotlem ústředního topení, se židlí). Přesto nejde o prózu soustředěnou k jedinci a jeho psychologii. Lexa, který rád pozoruje věci z odvrácených stran, nahlíží i vlastní život značně nezúčastněně (autor ho také jmenuje neosobně, příjmením), jako by šlo o experiment se sebou samým. "Teď se podívejte, neříkal jsem to!", komentuje např. hrdina ve vnitřním monologu scénu, kdy žádá Soňu o ruku. Všechny tyto prostředky sledují autorův záměr nevyprávět pouze jeden individuální příběh s osvětářsky protialkoholním akcentem, nýbrž vypovědět něco obecnějšího o životě, jeho složitostech, rozporech a nespravedlnosti. Lidská existence je pak viděna jako trvalé balancování mezi tragikou a trapnou komedií. Obtížnost hledání vlastní životní cesty se odráží ve střetu hrdinovy touhy po jistotě, hodnotě sebe sama, s pocitem marnosti něco měnit a zlepšovat. Titulním obrazem dobrých holubů, kteří se vracejí ke svým malým jistotám, dostává próza sice málo zjevný, ale přece jen aktuální společenský přízvuk. Společenství alkoholiků může být vnímáno jako symbol choré společnosti, kde se nespravedlnost přijímá jako přirozený stav věcí ("proč by pravidlo o křivdách, podrazech nemělo platit právě v léčebně?"), v níž se však jedinci dobře zabydleli a odkud se paradoxně dokáže vytrhnout jen životní outsider.
Smysl pro recesi, grotesku a rozmarná poloha, s nimiž se prozaik LADISLAV PECHÁČEK (nar. 6. 12. 1940 v Litomyšli) představil ve svém debutu z prostředí maloměstských gymnazistů Amatéři (1980), naznačoval, že autor rozšíří nepočetnou řadu současných českých humoristů (příbuznost se ukazovala zejména s tvorbou M. SKÁLY). Prózu zpopularizoval filmový tetraptych Jak svět přichází o básníky (1982), Jak básníci přicházejí o iluze (1984) Jak básníkům chutná život (1987) a Konec básníků v Čechách... (1993), který na jejím základě natočil D. KLEIN (na scénářích se Pecháček spolu s ním podílel a všechny čtyři texty vyšly i knižně (Filmové povídky Ladislava Pecháčka, 1991; Konec básníků v Čechách, 1993). Satirické vidění prokázal autor v Červené rozetě (1981), která ovšem závažnou společenskou a politickou problematiku r. 1968 devótně traktovala jako hrubou zjednodušující frašku. Romány Dobří holubi se vracejí a Vážení přátelé, ano (1988), podle nichž vznikly stejnojmenné filmy opět v režii D. KLEINA (1988, 1989), prokázaly to, co napověděly některé prózy ze souboru Sladkokyselé povídky (1982): že totiž Pecháčkovu tvůrčímu typu nejlépe vyhovuje tragikomické vidění, způsob psát nevážně o věcech vážných, v němž ironie a sarkasmus se spájí se soucitem, který je opět ironizován a blíží se rezignaci. Tento rys prozrazuje, že autor je poučen tvorbou A. P. ČECHOVA. Snahou vykreslit trpce ironický obraz životní tragikomiky uprostřed soudobé české společnosti je Pecháček blízký R. RÁŽOVI.
Lit. J. Lukeš: Zrcadlo satiry pokřivené, Práce 14. 10. 1981 (o Červené rozetě); L. Machala: L. P. - do třetice, Kmen (příl. Tvorby) 1983, č. 8 (o Sladkokyselých povídkách); B. Dokoupil: Jak vylétnout z holubníku, Kmen (příl. Tvorby) 1985, č. 42; Z. Heřman: Jak hledat sebe sama, MF 24. 9. 1985; A. Mikulášek: Nový Pecháčkův román, Rt 21. 12. 1985; V. Novotný: Obrácení topiče Lexy, SvS 14. 11. 1985; Z. Pavelka: P. čtvrtá próza, RP 18. 10. 1985; Š. Vlašín: Humor na rozhraní, BV 19. 9. 1985; KO (= I. Kotrlá), Více než 13 řádky o ..., Obsah 1986, únor xx; J. P. Kříž, FaD 1989, č. 8 (o filmu); J. Švandelík: Kniha, která zaujme, Práce 19. 7. 1989 (o knize Vážení přátelé, ano); Ti nejlepší nebyli, kde měli být, RP 3. 2. 1990, příl. Haló sobota (rozhovor); V. Píša: Básníci přicházejí..., Tvar 1991, č. 36 (o Filmových povídkách).
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)