Roman ERBEN

Literární i výtvarné dílo Romana Erbena – v domácím kontextu z politických důvodů prezentované až se značným časovým zpožděním – charakterizuje neotřelé vidění, osvobozené od poznávacích a výrazových šablon, automatismů a konvencí a motivované permanentní zvídavostí, touhou objevovat a naplno prožívat svět, tajemství a magii všední skutečnosti.
Autorovu básnickou tvorbu z let 1962–1989 shrnuje polistopadově vydaný soubor Artyčoky chána Kučuma. Básník se tu představuje jako autor rozsáhlých skladeb i krátkých, lakonických textů se sklonem k epizaci a prozaizaci básnického výrazu. Ironický i sebeironický pohled míří na všední, obyčejné skutečnosti, tematizuje nízké a banální, texty situuje na periferii města i života. Člověk i jeho okolní svět je v Erbenových textech ukotven v těle a tělesnosti, ve hmotě a konkrétnosti. Pozorování každodenního hemžení je v Erbenově podání dobrodružným průzkumem stále nových aspektů zdánlivě známého prostoru. Pozorovanou či vzpomínanou skutečnost ozvláštňuje, odhaluje její humorné, absurdní a groteskní rysy, svou originální imaginací ji proměňuje, ukazuje ji jako podivnou, nepochopitelnou a fantaskní. Otevřený a neukončený proud akumulovaných obrazů a situací námětové čerpá z města i přírody, konkrétní současné reality i magických příběhů. Pod povrchem přitom stále prosvitá úzkost individua z odcizeného, iracionálního, nekonečně bujícího světa. Erben ve svých textech záměrně deestetizuje skutečnost, svým výrazem se staví do opozice proti patetické básnické stylizaci či intelektualismu. Básnický text je mu donekonečna obráběnou, proměňující se matérií.
V takto orientovaném básnickém obhledávání světa pokračuje napříč různými slovesnými i výtvarnými žánry. Na pomezí poezie a prózy stojí texty z knihy Honitba v salónu, shrnující tvorbu z let 1990–2004. Do knihy Úlety autor soustředil prozaizované fragmenty, poznámky, maximy, útržkovité zápisky, postřehy, glosy, jež právě prostřednictvím lakoničnosti nezřídka odkrývají to podstatné. K surrealistickým východiskům se výrazněji navrátil v básnické sbírce Trombónové chvění, v níž ovšem zároveň sílí existenciální podtón, projevující se především v intenzivním vnímání a prožívání času. Surrealistickou devízu náhodných setkání, majících hodnotu sugestivních básnických objevů, následoval rovněž v četných esejích a fejetonech, souborně vydaných ve svazku Šero v holubníku (zahrnuje texty z let 1978–2010).
Také Erbenova publicistika vykazuje smysl pro lyrické momenty i narativní anekdotu; jeho řeč zůstává nápaditá, hravá, rodí se živelně z úvahy nad daným předmětem, nebrání se různým „zákrutám“, a ve výsledku se mu tak i v rámci daného žánru daří pronikat pod povrch a znepokojovat. V celém svém díle tak Erben trvale pozoruje a s ironicko-kritickým komentářem zachycuje bizarní, groteskní skutečnost, „porouchaný svět“, jehož polymorfní kontury vykresluje nejen pomocí svých textů, ale i černobílých a později rovněž barevných (Trombónové chvění) kreseb, jimiž své knihy doprovází a jež obohacují básnické sdělení o další rozměry a fasety.