Jan M. KOLÁR

 V československém i zahraničním tisku se Kolár profiloval jako provokativní, kritický a velmi otevřený politický publicista. O hlubší reflexi situace českého národa a českého exilu se pokusil v esejistických knihách Listy němému příteli a Otázky české tradice. První kniha je koncipovaná jako soubor dopisů adresovaných příteli, který zůstal doma v Československu. Pisatel se mu snaží objasnit reálné životní podmínky exulantů i osobní motivaci odchodu ze země: zdůvodňuje ho jednak pocitem přináležitosti k západní (křesťanské) kultuře, jednak vůlí zůstat sebou samým, zachovat si osobní svobodu a zodpovědnost za svůj život, nasbírat nové zkušenosti. Východisko ze soudobé mravní a duchovní krize vidí v renesanci původní křesťanské myšlenky a v evropské integraci postavené na pevných křesťanských základech. Tuto myšlenku rozvíjí také v knize Otázky české tradice. Za klíčové duchovní a mravní osobnosti českých dějin označuje Husa, Komenského a Masaryka. Počínající úpadek duchovního stavu národa vidí v nástupu Habsburků na český trůn a v pobělohorské protireformaci. Kriticky se staví k období národního obrození, které prosadilo proces laicizace národa a závislost české literatury na vnějších vzorech. Českou neschopnost aktivního činu mu symbolizuje postava Švejka. V protikladu k fenoménu švejkování Kolár s exaltovaným zanícením a patosem horuje ve jménu duchovní obrody národa pro oběť nejvyšší. V obou knihách také kriticky vystupuje proti poválečnému odsunu Němců, v němž vidí signál nástupu komunistů k moci.
Tematickými pilíři Kolárových francouzsky psaných románů jsou exil, nostalgie po domově (dětství a mládí, mateřském jazyce), milostné drama a vnitřní (morální) zápas hrdinů. Příběh prvního románu La Monnaie de retour (Peníze nazpět) je situován do afrického Kamerunu, kam hlavní hrdina, český exulant, odešel s vidinou finančního výdělku, ovšem vnitřně zde živoří. Synonymem veškerých osobních nadějí na spásu vnitřní i spásu rozvráceného manželského vztahu se mu stává zidealizovaná představa civilizované Evropy. Hlavním tématem románu Le nouveau venu (Nově příchozí) je osudový milostný vztah českého exulanta k jeho první lásce; marná snaha o naplnění tohoto vztahu je zároveň marnou snahou o znovunavázání vztahu se ztraceným světem dětství. Deziluzivní obraz Prahy na přelomu padesátých a šedesátých let přinesl román s ironickým názvem Paradis parallèles (Paralelní ráje). Osudy bývalého továrníka, nyní metaře v původně vlastní továrně, a jeho rodiny jsou prostřednictvím druhé dějové linie implicitně konfrontovány s osudem položidovského lékaře, který vede donkichotský boj o zachování „ráje“ – civilizačními výdobytky doposud nedotčeného středomořského ostrůvku, kde se domníval najít útočiště před vlastní pohnutou minulostí.
Kolárovi hrdinové jsou vnitřně rozporní. Upínají se k povrchním iluzím, mají sklony k sentimentalitě, kterou však záhy srážejí ironií či sebeironií. Procházejí hlubokou vnitřní krizí, deziluzí, metafyzickou únavou z bytí. Tento stav je zapříčiněn rozchodem s vlastní minulostí a minulou identitou, ztrátou pozitivní životní perspektivy a složitým citovým i erotickým vztahem k osudové ženě. Jejich intelektuální suverenita je neustále atakována komplexy méněcennosti pramenícími z neukotvené existence a neuspokojivého partnerského vztahu. Posílen o nespokojenost s pracovně-společenským postavením je tento komplex důvodem morálního selhání policejního komisaře v psychologickém románu s detektivní zápletkou La Pente (Svah). Náhlý vstup iracionálního momentu do života skepsí podlomeného diplomata však alespoň v Kolárově posledním románu Une fée sur l´échiquier (Víla na šachovnici) ústí do naděje na skutečnou vnitřní obrodu.
Kolárovo pojetí exilu jako metafyzické situace „cizince ve světě“ ho sbližuje s exilovými prózami Egona Hostovského a Zdeňka Němečka. Jeho romány jsou ovšem nejen vážnou výpovědí o situaci moderního nomáda, ale svými proměnami vypravěčských perspektiv, filmovým viděním se smyslem pro symboliku, atraktivní psychologizací a efektními dějovými scénami jsou vstřícné i ke čtenáři.