Akční filozofická próza s tématem pomsty za zločin spáchaný ve 2. svět. válce.
V 23 krátkých kapitolách próza zachycuje osudy čtyř druhů, které přivedl jejich židovský původ do německého koncentráku. Jasnovidný hrbatý sudí Kahana (vypravěč příběhu, který zdědil po otci nadpřirozené schopnosti), lilipután Leo Riesenberg, eskamotér Adam Wahn a astrolog Max Himmelfarb (nevýznamný historik zaměstnaný v univerzitní knihovně) byli velitelem lágru hejtmanem Kohlem šetřeni jako zábavné zrůdy pro obveselení při večerních pitkách. Tragédii přivodil kapitán Walz, který na jednom večírku ve snaze přimět kejklíře k chybě v žonglování a vyhrát tak sázku proti hejtmanu Kohlovi zastřelil Wahnovu ženu. Všichni čtyři "šašci" se dožijí konce války (sudí předpověděl Kohlovi, kdy přijdou Rusové, umožnil mu tak utéci a sám tím ztratil své nadpřirozené schopnosti), na cestě domů je však Riesenberg nešťastnou náhodou rozdrcen vagónem. Himmelfarb najde po návratu do rodného města svůj dům v sutinách, jeho bratr byl zabit a Maxova dřívější milenka Hilda i se svým otcem zastřelena za pomáhání Židům. Po své cestě přes Londýn do Izraele potká Himmelfarb v Jeruzalémě Kahanu a oba společně posléze Wahna. Zbytek knihy, asi tři pětiny textu, pak zabírá příběh Adama Wahna. Wahn s ním seznámí oba své druhy v předvečer izraelsko-arabské války r. 1967, umíraje na zranění způsobené teroristickým výbuchem. Jde v něm o dobrodružnou cestu za vrahem jeho ženy, končící v Argentině Wahnovou pomstou za okolností interpretovaných jako Boží pomoc.
Román je složitým, ve všech rovinách bohatě rytmovaným celkem, v němž více než o realistickou pravděpodobnost dějů a postav jde o významovou souhru složek syžetu. Je to klasický příběh pomsty, v druhé polovině místy thriller, jehož dvě potenciálně samostatné a zároveň logicky skloubené části odpovídají vztahu mezi zločinem a jeho potrestáním. Uvnitř základního dvojdílného schématu (jehož účelná, prostá monumentalita může být odvozena ze středověké literatury) jsou další kompoziční vazby volnější. Trojí historické pozadí kontrastuje s dvojdílnou kompozicí děje a tvoří významový akord: Prvním je přízračné a groteskní válečné Německo s koncentrákem a travestujícími postavami "šašků" jako jeho přirozenými součástmi. Druhým jsou různé země ve svobodném proudění bezprostředně po válečném traumatu, kdy jako by se humanismu otevíraly všechny myslitelné možnosti. Třetím prostředím je Jeruzalém, místo vyprávění a zároveň symbol duchovního společenství. - Útěšnou moudrost, k níž Fischlova beletrie vůbec tíhne, vyjadřuje i typ vypravěče: v první části poučený svědek událostí, v druhé části pak dychtivý posluchač a interpret, který se povznáší i nad své vyprávění a rád dává najevo svár relativity a absolutna poukazy na mnohost a různorodost světa, tedy událostí a časů v knize třeba jen dotčených. Také metaforika poučená na biblických a moralistních podobenstvích znázorňuje rozšafnost vypravěče a autora. Titul románu pojmenovává pozici čtyř hrdinů "na dvoře" hejtmana Kohla a zároveň ohledávání pozice člověka na dvoře Božím, které je jak předmětem mnoha úvah titulních postav, tak podstatou jejich jednání. Esejistická a příběhová linie ústí v katarzi: Bůh se prokázal tím, že způsobil zločincovu sebevraždu. Emblém dvorních šašků byl jen mementem.
Fischlovo beletristické dílo je při své kultivovanosti koncipováno zároveň jako svědectví o době (tedy o tom, jak v ní lidé řeší metafyzické otázky), a vyžaduje si být bráno v potaz jako celek: je pro ně příznačná migrace motivů, jejichž jedno zpracování bývá klíčem k zpracování druhému. Tak zejména dva filozoficky nejexplicitnější romány Kuropění a Dvorní šašci tvoří jeden významový celek a mají spolu povahu autorova životního poselství. Významový triptych s nimi tvoří Jeruzalémské povídky (Kolín n. Rýnem 1985; Praha 1991), v nichž Fischl mobilizuje své různorodé intelektuální, žánrové a stylové dispozice. Tento soubor krátkých, bystře pointovaných, někdy až wildeovsky křehkých próz obsahuje řadu motivů, k nimž se autor stále vracel. K Dvorním šaškům se váží povídky Soudce (s postavou vypravěče a zárodkem fabule románu), Cirkus Universum (metafora světa na principu romantické kosmické ironie s postavami šašků, kejklíře a liliputána), ke Kuropění několik klíčových pojmů z Fischlova evangelia: Hra v šachy, Krásná hra (v níž se stále znovu formuluje podstata lidského bytí) a mystický Prodavač snů (dokud nemáme sny společné, sníme každý sám). Dopisy Pánubohu zpracovávají téma hádání s Bohem způsobem BELLOWOVA románu Herzog. Celá sbírka se svým titulním tématem váže k poslední části Dvorních šašků a je vyústěním hledání, nalezení a zpodobení syntetické mystické kategorie Jeruzaléma s jeho mytologií a paradoxy, humanisticky obecného i sionisticky výlučného: "Někdy se mi zdá, že Jeruzalém není vůbec město, ale stopa božího kroku. Jediná stopa, před níž a po níž nebylo jiné." Románem ze zaslíbené země je také Hodinář z uličky Zvěrokruhu (1992), který Fischl napsal se svým bratrem Pavlem FISCHLEM (Gabrielem Daganem) a v němž titulní hrdina českého původu usazený v Jaffě překoná trauma holocaustu. "Románem místa" je Pátá čtvrť (1992), na Meyrinka navazující podobizna pražského židovského ghetta, jejíž druhá část, dobrodružná cesta za pravdou, má vzor v Dvorních šašcích. Velocipéd pana Kulhánka (1992), inspirovaný meziválečným životem ve Fischlově rodišti, je oslavou rozmarné i statečné člověčiny. Dětská knížka Strýček Bosko (1993) přináší tři moderní imaginativní pohádky a sbírka tradiční poezie Krása šedin (1992) je jakoby zrcadlem celého Fischlova dosavadního díla. Fischlova duchovní cesta (od Písně o lítosti přes Kuropění po Dvorní šašky a Jeruzalémské povídky) připomíná ve svém celku tvůrčí pouť J. DEMLA za společenstvím duchovně blízkých. Vůbec celá Fischlova próza patří na intelektuálně výbojné pomezí mezi beletristikou a esejistikou (a to i dvěma populárními tituly literatury faktu: Hovory s Janem Masarykem, Tel Aviv 1952, Praha 1990; a zpracováním vzpomínek K. STEINBACHA Svědek téměř stoletý, Kolín n. Rýnem 1988, Praha 1990), také v genetické vazbě s českožidovským a německožidovským kulturním prostředím, k němuž se Fischl stále hlásí.
Dvorní šašci se řadí k typu čtivé filozoficko-beletristické prózy s pohádkovými prvky reprezentované díly K. ČAPKA, G. K. CHESTERTONA a G. GREENA, v současné české literatuře knihami J. NESVADBY nebo L. FUKSE. - Velice působivý hybný motiv pomsty nutně souvisí se základní představou o morálním uspořádání světa a dovoluje exponovat celou škálu mravních a filozofických problémů, jako tomu je ve starověkých mýtech a řeckém dramatu, anglické renesanční a barokní tragédii pomsty, německé romantické osudové tragédii či v symbolistním dramatu vůle.
Lit. M. Fronková: Svědectví, Tvorba 1990, č. 40; P. Hora: Šťastný návrat domů, MSV 30. 10. 1990; P. Janáček: Pokorné vzpoury, LidN 31. 7. 1990; Kdo smí psát o pekle?, SvS 21. 7. 1990 (rozhovor); V. Novotný: Kniha o zlu a pokoře, SvS 17. 7. 1990; V. Píša: Bez bolesti i bolestínství, NK 1990, č. 30; M. Pokorný, Práce 26. 10. 1990; P. Sláma: Český klenot made in Jerusalem, KJ 1990, č. 27; P. Švanda: Rozepře s Hospodinem, LD 25. 9. 1990; J. Lukeš: Zločin a trest, Iniciály 1991, č. 17/18; M. Petříček: Próza o překonání zla? List pro literaturu 1991, č. 1; o Jeruzalémských povídkách: P. A. Bílek: Rozměry života v městě zaslíbeném, Tvar 1992, č. 11; B. Dokoupil: "Kdo to tam nahoře hraje?", Tvar 1992, č. 3 ; F. Všetička: Román o stresu, Rok 1992, č. 5.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)