Lyrický filozofický román o starém lékaři a jeho vztahu k Bohu.
52 číslovaných kapitolek vytváří soubor navzájem provázaných příběhů, exponujících filozofické otázky. Starý lékař vypráví o svých zážitcích i prožitcích a reprodukuje vlastní úvahy a samomluvy. Poté, co mu při předčasném porodu zemřela manželka Anna, přestal léčit v okolních vsích, kam jezdil na koni, a chodí jen po své vesnici, s poutnickou holí v ruce a s kohoutem Pedrem. Přestal být i praktikujícím věřícím a začal s Bohem vést rouhavý dialog (sebe nazývá neznabohem a Pedra pohanem, modlícím se k slunci). Denně se s Pedrem radí o praktických krocích i abstraktních věcech, i v tomto směru mu věnuje víc pozornosti než lidem, s nimiž se stýká (patří k nim farář Baltazar, s nímž rád debatuje při hře v šachy, spolužák ze studií Varda, který působí jako notář v blízkém městě, a mladý vdovec Pavel, vkládající vlastní stesk do hlasu křídlovky). Vůči dalším obyvatelům vsi má doktor výlučné, jimi respektované postavení: pomáhal všem přijít na svět a být na světě a dále zasahuje do jejich životů jako rádce a rozsuzovatel drobných i velkých pří. Tak se mu např. podaří usmířit sedláky, z nichž jeden zapálil druhému stodolu a byl jím pobodán, a prožívá satisfakci při zaslíbení jejich dětí. Chronologické vyprávění doktor jen občas prokládá retrospektivami ze života vesničanů nebo svého (svatba a krátké manželské štěstí, studia a doba časného vdovectví, kdy prožil krátký milostný vztah k Nadě, přítelkyni Vardovy ženy, a sám jej ukončil). V závěru je svědkem milostného sblížení učitelky Hany, kterou platonicky obdivuje, s mladým doktorem z města, který ho přijel v době nemoci zastupovat; setkává se i se symbolickým poslem své smrti.
Jako filozofie a beletrie zároveň je Kuropění kniha složená z podobenství s možností různých výkladů. Autor stylizuje doktorův vnitřní monolog jako jeho zpověď před posluchači, k nimž se někdy obrací i jazykovými gesty. O umístění vesnice ani kraje se nezmiňuje, jen jména postav lokalizují vše někam do Čech. Vesnice je pro něho theatrum mundi a její obyvatelé dramatis personae zastupující všechny charaktery světa v tragédiích, komediích či fraškách. Doktor je zná ze svých návštěv a oni ještě přicházejí "pobavit se, postěžovat si, ulevit srdci, vypovídat a vyzpovídat se"; pamatuje jejich mládí a mnohdy jejich rodiče a prarodiče; troufá si znát jejich vědomí i podvědomí. Je lékař, rádce, sudí, mudrc. Farář přirovnává jeho práci k práci duchovenské: je služebníkem i demiurgem, a zároveň poutníkem, který raději věci sleduje, než aby do nich zasahoval, a který je okouzlován běžnými věcmi, a současně hledá jejich transcendenci. - Kohout Pedro je do značné míry doktorovo druhé já a jejich myšlenkový dialog je hlavním svorníkem knihy. Pedrův naivně vyhlížející hedonismus a estetismus doktor sice nepřijímá za svůj ("Mé srdce není kohoutí a nestačí mu vyzpívat se v okouzlení z krásy světa."), jako principem je jím však znovu a znovu vážně pokoušen. Nakonec mu už nejde o vyloučení jednoho principu principem druhým, ale o nalezení, definování jejich vzájemného vztahu; podaří se to v samém závěru knihy, když doktor s Pedrem po boku chápe, že "tvůrce a životem obdařené dílo se tu setkávají znovu a znovu, aby si navzájem zas a zas hleděli do očí s obdivem, jemuž není konec". Doktor je nejen neznaboh, ale i bohostrůjce, který opouští jedny rituály, ale nachází a vytváří kolem sebe druhé. Také jeho "hádání s Bohem" je hledáním pravidel hry mezi člověkem a Bohem, zkoumáním jejich dvojpólového vztahu, jehož paralelou je vztah časnosti a věčnosti i nutnost smrti a zároveň boje s ní. Vesnice je tedy nejen obrazem divadla světa, je to také polis, obec duchovní povahy; principy jejího uspořádání doktor spoluvytváří a hledá. Tak jako v reformátorské literatuře jsou i v Kuropění snahy opravné sdruženy s potřebou řádu, odmítnutí nabízeného univerzalismu s budováním univerzalismu vlastního. - Kniha je psána lyrickým stylem s množstvím biblicky prostých metafor z každodenního života.
Kuropění je chronologicky druhý román VIKTORA FISCHLA (nar. 30. 6. 1912 v Hradci Králové; v Izraeli, kde žije od r. 1949, přijal jméno Avigdor Dagan). Zahajuje tematicky i myšlenkově poměrně homogenní úsek autorovy prózy, psané podle dřívějších zápisků až po odchodu do důchodu. Je to tvorba plynule navazující na autorova díla z doby před dlouhou přestávkou v psaní, na sedm knih lyriky a románovou prvotinu. Už v 30. letech se ve Fischlově lyrice objevuje výraz "kuropění" a jsou v ní obsaženy tři nosné motivy tohoto románu v tom významu, jaký mají v Kuropění samotném: motiv služby, motiv dialogu s Bohem a motiv kohouta s atributy, jimiž autor později obdaří Pedra. Román Píseň o lítosti (psán 1947, knižně až Toronto 1982, Brno 1992) už obsahuje všechny podstatné významové prvky Kuropění, avšak v jiném uspořádání. Je to rámcový román zasvěcení - hrůzy a krásy "prvního nahlédnutí do světa velkých" v předvečer apokalypsy Židů za 2. svět. války, v němž titulní lítost je prostředkem i synonymem humanity. - V Kuropění Físchl nachází a formuluje své filozofické a teologické krédo, jeho motivy však zpracovává i nadále: tak motiv hněvu na Boha a vlastního pátrání po pravdě, zejména v románě Dvorní šašci, v rozmarně hravém provedení pak ve sbírce apokryfních povídek Figarova zlatá svatba (Kolín n. Rýnem 1987). Útočnou travestii Kuropění s názvem Zámecký pán aneb Antikuro (1992) napsal J. KŘESADLO vyprovokován domnělým eskapismem Fischlova díla.
V české literatuře se Fischlovy prózy řadí do kontextu filozoficky orientované beletrie (L. KLÍMA, K. ČAPEK, J. ČAPEK, J. DEML), která má v novějším období často též lyrický charakter (F. HRUBÍN, L. AŠKENAZY, K. BEDNÁŘ). Souvisejí však též s velkým proudem pražské německé literatury (zejména M. BROD, F. WERFEL) a některými moralisticky orientovanými filozofy (Fischl sám uvádí E. RÁDLA, J. L. HROMÁDKU a M. BUBERA). Motivy divadla světa, poutníka, zpovědi a útěšnosti reaguje autor na tradice alegorické a filozofické literatury, z níž v českém jazyce dominuje J. A. KOMENSKÉHO Labyrint světa a ráj srdce. Panteistické venkovanství upomíná na vlnu idylismu a františkánství konce 19. a první poloviny 20. stol., reprezentovanou mj. romány o cestách po venkově se zvířaty (R. L. STEVENSON, Putování s oslicí do hor; obdobné schéma přejímá později též J. STEINBECK v Toulkách s Charleym). Snad po všech stránkách nejblíže je Fischlovu Kuropění světově proslulý román J. R. JIMÉNEZE Stříbrák a já (první verze šp. 1914), z jehož překladu do češtiny vyšly první časopisecké ukázky už ve 40. letech, a také částečně autobiografický román C. MILOSZE Údolí Issy.
Lit. J. K. (= J. Kovtun), Svědectví 1976, č. 52; B. Dokoupil: Chvalozpěv na život, Tvar 1992, č. 24; Z. Heřman: Veselá moudrost, SvS 22. 5. 1992; P. Janáček: Umbertovo pravítko, LidN 5. 11. 1992; M. Petříček: Stejné otázky včera i dnes, Tvar 1992, č. 36 (o Písni o lítosti); A. Jedličková in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; Diplomat musí mít také fantazii, SvZ 1990, č. 6 (rozhovor); Hradec a Jeruzalém V. F., NK 1990, č. 30 (rozhovor); F. Kafka: Návraty V. F., Tvar 1990, č. 30; O naději toho nelze nikdy napsat dost, LidN 14. 3. 1990 (rozhovor); J. Dresler: Básník činu a snu, in V. F.: Kuropění, Praha 1991; M. Špirit: Se světem v náruči: V. F., LitN 1991, č. 22 (příl. LidN 30. 5. 1991); K. Hvížďala: České rozhovory ve světě, Praha 1992; J. Peňás: Skrytý klasik české literatury, Prostor 1. 7. 1992.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)