Eugen  BRIKCIUS

Pro Brikciovu prózu i poezii je příznačný odstup od skutečnosti, jež není odvratem do světa fantazie, ale intelektuálním pohráváním si s ní, přičemž rozhodujícím zdrojem této hry se většinou stává jazyk. Nejzjevnější je to v cizojazyčných (ovšem též českých) básních, jejichž téma bývá inspirováno a často pointováno rýmy a asonancemi. Brikciův výrazně rytmizovaný trochejský verš, prostý vší emotivnosti a významové rozplývavosti, je z novočeské poezie nejbližší veršům vývojově nejvzdálenějšího A. J. Puchmajera. Typickými pro Brikcia dále je intelektuální tematika, záliba v komice a absurditě, neustálá autoreferenční linie a výrazná intratextualita (citování vlastních textů v textech nových). – Žánrový rozptyl Brikciovy tvorby naznačuje jeho první vydaná kniha, Sebraný spis, jež obsahuje scénáře happeningů, jimiž jeho tvorba začala, Brikciovy první latinské básně v překladu Pavla Šruta (které souborně a v rozšířené podobě vyšly pod názvem Cadus rotundus – Sud kulatý), dále básně české, německé, latinské a anglické, autorem zčásti přeložené, povídky (v rozšířené podobě vyšly pod názvem Spanilá jízda), eseje o výtvarnictví a o kulturním, zvláště hudebním dění v Rakousku.
Nejvýrazněji se Brikcius věnoval poezii (jakkoli literárnědruhové koncepty jsou u Brikcia často zproblematizovány; rané sbírky pravidelně obsahují prozaické části, Brikciova próza naopak často obsahuje verše). Úplné vydání Brikciových latinských básní ve Šrutově překladu do češtiny spolu s básněmi Šrutovými v Brikciově překladu do latiny Cadus rotundus – Sud kulatý obsahuje verše epigramatické, komické a často též otevřeně erotické. V Brikciových dalších sbírkách, jež oscilují mezi nonsensovou hříčkou a filozofujícím epigramem, je zachován jazykový vtip i užívání cizích jazyků (angličtina a němčina ve sbírce Eugeniální verše), přičemž básník plně těží z jejich eufonických i sémantických možností. Střídání jazykových kódů, makarónské verše a poetiku přebásňování vlastního textu do jiného jazyka užil Brikcius i ve sbírce Rozmarné volání. Intelektuální hravost, humor a záliba v absurdnosti dominuje i v Brikciově milostné poezii (Z milosti těla), kde překrývá vlastní erotickou tematiku, jakkoli explicitní. Ve sbírce Mesón El Centro ke všem uvedeným rysům i tématům (zejméba erotickým) přistupuje tematická a motivická inspirace autorovou znalostí dějin filozofie (ontologické důkazy existence Boží atd.). Básnické anekdoty jsou typické pro sbírky Spouštění s milou a Jen se mi neprobuď ze sna; pevnější celek získávají básně snesené do sbírky Platný příběh, komponované jako básníkův milostný příběh, a doplněné opět o čísla cizojazyčná (latina, angličtina, němčina užité v parodiích na reklamy).
Pro Brikciovu prózu je typické zapojování veršovaných pasáží. Próza se u Brikcia objevuje nejprve jako součást jeho básnických sbírek (Sebraný spis; v oddíle Básně v próze ze sbírky Eugeniální verše se spíše než s básněmi v próze setkáváme s fejetony, ale i s náznaky scénářů k happeningů apod., v básních v próze ze sbírky Z milosti těla se žánrové spektrum próz ještě více rozšiřuje, objevuje se zde např. latinsko-česká sportovní reportáž). První autonomní povídkovou sbírku Spanilá jízda a jiné krásné prózy charakterizují sebereflexivní vyprávěcí postupy, tendence k esejističnosti a množství narážek na filozofii a teologii. Autor tu s oblibou konstruuje mystifikační příběhy známých literátů a výtvarníků (např. Pavel Šrut, Ivan Wernisch, Karel Nepraš, Salvador Dalí). Částečně veršovaný román Nepředmětná odysea, v němž se mísí linie milostná, detektivní a cestopisná, v sobě spíná vyprávění o Odysseovi a zároveň příběh autobiografický, jenž je interpretací starého mýtu.
Intelektuální linie Brikciovy tvorby se přirozeně autonomizuje v jeho esejistice. V textech souboru Vyložení umělci aneb Kunsthistorické pohádky se autor zabývá současnými nonkonformními výtvarníky, svými přáteli (Karel Nepraš, Zbyněk Sekal, Zdeněk Benýšek, ale též např. fotbalista Antonín Panenka aj.). Žánrově zde kolísá mezi úvahou a básnickým vyprávěním; interpretace umělcova díla se prolíná s charakteristikou jeho osobnosti a s epizodami z jeho života. V duchu svých happeningových počátků nevidí Brikcius umělecké dílo jen ve výsledném artefaktu, ale též v aktu jeho tvorby a v umělcově životním stylu. I zde hraje významnou roli jazyk: v bohatě se větvícím proudu řeči je výklad rozvíjen erudovanými odkazy, náznaky a metaforami. Zčásti autointerpretačně je zaměřen soubor esejů Útěcha z mystifikace; autointerpretační rovina je příznačná i pro eseje shromážděné do sbírky Postila, jež s autorovou beletrií sbižuje důraz na jazykovou výstavbu. – Na základě stejnojmenného televizního cyklu vznikl soubor lyrizovaných fejetonů na obecně kulturní i autobiografická témata Sny Eugena Brikciuse. – Mimo oblast beletrie se Brikciova filozofická fundovanost projevila ve spisu Ontologický důkaz, do češtiny přeložené Brikciově londýnské bakalářské práci z filozofie.
V knize Můj nejlepší z možných světů podal Brikcius žánrově rozmanitý, esejisticky laděný a mnoha vloženými verši obohacený životopis.