Slovník české literatury po roce 1945

Jiří STŘEDA

* 22. 12. 1932, Praha

† 27. 10. 2010,

Autor loutkových her, adaptací a dramatizací pro děti a mládež

Jeho manželkou byla loutkoherečka Eva Středová (* 1934). – Po absolvování reálného gymnázia a Vyšší školy uměleckého průmyslu v Praze (maturita 1952) studoval na katedře loutkářství DAMU loutkoherectví a dramaturgii. Absolvoval 1956 prací Dětský hrdina v loutkových hrách 1945–1955 a postava Yen Lou ve hře Františka Pavlíčka Tři volavčí pera. Působil jako loutkoherec, režisér, případně dramaturg v Krajském divadle loutek v Ostravě (1956–1957), Severočeském loutkovém divadle v Liberci (1958), Krušnohorském loutkovém divadle v Teplicích (1958–1961, též umělecký šéf souboru), v Černém divadle Praha (1961–1962), ve Východočeském loutkovém divadle Drak v Hradci Králové (1961–1964), v Alhambra revue (1962–1969, 1968–69 umělecký ředitel), v Divadle dětí Alfa v Plzni (1970–1977) a v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze (1977–1987, pohostinsky také v 90. letech). V letech 1962–1995 byl též uměleckým šéfem pražského Černého tyjátru. Pohostinsky režíroval na mnoha dalších loutkových scénách v Čechách, jako autor i režisér pronikl na jeviště divadel v Polsku, Bulharsku, Německu, Švédsku, Rumunsku, bývalé Jugoslávii a v někdejším SSSR. Zejména se soubory Černého tyjátru a Divadla Spejbla a Hurvínka absolvoval desítky zahraničních turné a zájezdů po Evropě. V roce 1987 založil Divadlo rozmanitostí v Mostě a až do roku 1997, kdy odešel do důchodu, byl jeho uměleckým šéfem, dramaturgem a režisérem. V roce 2004 založil společně s herci Miroslavem Táborským, Karlem Zimou a loutkoherečkou Kateřinou Táborskou občanské sdružení Anima candida, které se specializuje na loutková představení pro nejmenší diváky.

Časopisecky publikoval v odborných loutkářských časopisech, pravidelná byla zejména spolupráce s Čs. loutkářem (od 1993 Loutkář) (1967 zde v příloze č. 17 Dvě pohádky z oblohy a Pohádka o perníkové chaloupce, 1998 Strašpytýlek, podle Františka Nepila, 2000–2004 na pokračování studie České profesionální loutkářství). Je autorem scénářů k televizním pořadům Koksáček to zařídí, Koksáček jede na prázdniny (1956, režie Zdeněk Havlíček) a Nejmenší show na světě (Varšava 1979, režie Jaczek Wenzel). Pro plzeňský rozhlas napsal a režíroval cyklus Spejblův rozhlasový převlečník 1–3 (1979). Používal šifry js.

Středovu rozsáhlou tvorbu pro loutkové divadlo charakterizuje neustálé hledání neotřelých prostředků divadelního výrazu. Maximálně zapojit dětskou fantazii prostřednictvím postupů antiilluzivního, epického a metaforického divadla, spojujícího akci loutky, rekvizity, masky a živého herce, usiloval Středa už ve své úspěšné prvotině. Pohádky pana Pohádky jsou pásmem několika anekdoticky zhuštěných pohádek (O Budulínkovi, Červené Karkulce a Princezně na hrášku, později nahrazené Pohádkou o perníkové chaloupce a ještě později Pohádkou o kohoutkovi a slepičce) a propojených vyprávěním ústředního protagonisty, který tu je komentátorem, zpěvákem a hercem několika rolí. Divadlo na divadle, náznak a kouzlo divadelní proměny jsou rovněž východiskem dětské loutkové revue Divadlo v rukavičkách, parodické morality o lidské pýše, špíně, lenosti a sobectví. Autor využíval i techniky černého a dlaňového divadla, voicebandu, jazykových nonsensů, pantomimy a odkazů na marionetové hry z přelomu 19. a 20. století. Četná byla dramatická zpracování klasických pohádek (Pták Ohnivák a liška Ryška, Neposlušná kůzlátka, Popelka). Ve hře Tři kocouři v botě spojuje Středa motivy a příběhy z Ladova Mikeše, filmového kocoura Felixe a z pohádky Kocour v botách. Na hrozbu možné ekologické katastrofy upozorňuje pohádka Byl jednou jeden medvěd. Pro soubor Divadla Spejbla a Hurvínka vznikly Středovy hry Hurvínek a dvanáct měsíců, Gratulanti, do řady, V Praze je blaze, Hurvínek a Přeslička, Vánoce u Spejblů. Dramatickou mozaikou k 500. výročí objevení Ameriky je hra Kolumbus s tématem rozporu mezi uskutečněným snem a bohatstvím. Ve hře o dětství Wolfganga Amadea Mozarta Mozartinka je dětský divák nejen seznamován s osobností a hudbou skladatele, ale veden i k pochopení ústředního tématu Kouzelné flétny: jen přátelství a láska mohou zrušit zlé kouzlo. Polemikou s husitstvím, jeho postojem ke kultuře a službou Bohu se zbraní v ruce, ale i obecně s vnucováním své víry komukoli, je „historická férie ne zcela podle věrných historických pramenů“ Jak vojevůdce Žižka k Mostu nedojel. Velká část Středovy dramatické práce byla inspirována českou a světovou prózou. Zdramatizoval, případně volně zpracoval díla bratří Čapků, Vítězslava Nezvala, Jiřího Mahena, Nikolaje Vasiljeviče Gogola, Josepha Rudyarda Kiplinga, Alexandra Dumase st., Antona Pavloviče Čechova, Jana Karafiáta, Františka Nepila aj. Nutnost neustálého hledání a nezbytnosti touhy v lidském životě vyjádřil (opět metodou divadla na divadle) hrou na motivy Cervantesova Dona Quijota. – Významnou část Středova díla tvoří překlady z polštiny, slovenštiny a chorvatštiny. – V knihovně Divadelního ústavu jsou uloženy strojopisy nebo xerokopie některých jeho knižně nevydaných prací: Křivoklád (1972, podle Karla Hynka Máchy), Druhá vánoční halelujáda (1974), Tak povídej (1975), Pohádka o princezně, která slzy do klína sypala (1982), O šípkové Růžence (1992), Kolumbus (1992), Broučci (1994, podle Jana Karafiáta) aj.

BIBLIOGRAFIE

Loutkové hry pro děti a mládež, včetně dramatizací a adaptací: Pohádky pana Pohádky (rozmnož., 1961, prem. 1960; 1. přeprac. 1966; 2. přeprac. 1997); Komedie z plakátů (rozmnož., 1961, prem. 1959); Divadlo v rukavičkách (rozmnož., 1962, i prem.); Pták Ohnivák a liška Ryška (rozmnož., 1968, i prem., podle K. J. Erbena, hráno též s tit. Pohádka o ptáku Ohniváku); Anička skřítek a slaměný Hubert (rozmnož., 1968, prem. 1970, podle V. Nezvala); Pohádka noci štědrovečerní (D, rozmnož., 1971, prem. s tit. Příběh noci vánoční, 1972; hráno též s původním tit Pohádka noci štědrovečerní, 1982, a s tit. Pohádka kouzelné noci, 1992, podle N. V. Gogola); Mauglí (rozmnož., 1973, i prem., podle J. R. Kiplinga); Měsíčkův synáček (rozmnož., 1988, prem. 1986, podle J. Mahena); Pohádky pro kocoura (rozmnož., 1988, i prem., podle M. Majerové); scénicky: Povídejme si, děti (1956, podle J. Čapka; 2007 přeprac. s tit. Pohádkové nepohádky Josefa Čapka); Letní preludium (1964, s J. Procházkou); Revue pro sto a jeden prst (1964); Král jelenem (1965, podle C. Gozziho); Pan Pohádka naděluje (1966); Buffo-revue (1967); Husa v pěti metropolích (1968); Labyrint světa aneb do učení (1970, podle J. A. Komenského a V. Nezvala); Čaroděj ze země Oz (1971, podle F. Bauma); Neposlušná kůzlátka (1971); Sluha a tři mušketýři (1972, podle A. Dumase st.); Vánoční halelujáda (1972); Dobrodružství tučňáka Pik-Poka (1973, podle A. Bahdaje a W. Feleńczaka); O pejskovi a kočičce (1973, podle J. Čapka); Druhá vánoční halelujáda (1973); Kůzlátka a vlk (1974); Zkoušky lišky Bystroušky (1974, s použitím opery L. Janáčka a R. Těsnohlídka); Tak povídej (1975, podle H. Ch. Andersena); Hurvínek a dvanáct měsíců (1977); Kaštanka (1977, podle A. P. Čechova); Tři kocouři v botě (1980; 1996 s tit. Dva kocouři v botě); Gratulanti, do řady (1980, s kolektivem Divadla Spejbla a Hurvínka); O fousatém Hurvínkovi (1981, adaptace hry J. Skupy a F. Weniga); V Praze je blaze (1981, s M. Kirschnerem); Pohádka o princezně, která slzy do klína sypala (1982); Alhambra story (1982); Hurvínek a Přeslička (1984); Vánoce u Spejblů (1985, s P. Grymem a L. Homolou; 1986 přeprac. s tit. Hip, hip, hurá, Hurvínek!, s M. Kirschnerem); Večer sólistů Divadla S + H (1986, s M. Kirschnerem); Pohádky ze skříně (1987; 2001 s tit. Tři pohádky ze skříně); Láska dona Perlimplína (1988, podle F. Garcíi Lorcy); Popelka (1989); Tři pohádky na stole (1989); Zelňačka (1989, podle R. Falleta); Byl jednou jeden medvěd (1990, podle F. Tashlina); Mozartinka (1991); Pošťácká pohádka (1991, podle K. Čapka); O Juráškovi, kterak se stal svatým, Juráškem kolenatým (1992); Kolumbus (1992); Šípková Růženka (1992); Tři pohádky na věšáku (1993); Městečko v prérii (1993, podle C. Sandburga); Jak vojevůdce Žižka k Mostu nedojel (1994); Broučci (1994, podle J. Karafiáta); Kašpárkovo pometlo zametlo (1995, podle B. Schweigstilla); O důmyslném rytíři donu Quijotovi de la Mancha (1995, podle M. de Cervantese); Strašpytýlek (1997, podle F. Nepila); Jak Kašpárek přelstil smrt (1997); Počítej, počítej pohádky (2000); Maribyla – Panna z Krušných hor (2001); Pohádky z kouzelného kabátu (2003); Kde přespávají pohádky (2004); Pohádky z vánočního kabátu (2006); Žil jsem krásný život (pásmo o E. Kolárovi, 2006); Zahrada (libreto k baletu Z. Matějů, 2006, podle J. Trnky); Čaroděj ze země Oz (libreto k baletu Z. Matějů, 2007, podle F. Bauma); S láskou nejsou žerty (pásmo pro dosp., 2007); O malém rytíři Juráškovi (2008).
Překlady: G. Urbán: Záhada domu kačátek (rozmnož., 1972, prem. 1973, s použitím slovenského překladu); V. Slaven: Dřevěná lžíce lva Dřevoslava (rozmnož., 1974, i prem. s tit Lev Dřevoslav); scénicky: J. Wilkowski: Mistr Ťupínek (1971); W. Felenczak: Jak zpívají slavíci (1973); B. Cook – J. Mortimer: Když kočky nejsou doma (1990, s použitím chorvatské verze); G. Moon: Mrtvola (1991, s použitím chorvatské verze); K. Autilisová – T. Lahenová: O devíti měsíčkách (1994); P. Chesnot: Sousedka (1995, podle polské verze).
Příspěvky ve sbornících: Loutky agitují (rozmnož., 1962); Spejblův magazín (1986); K desetiletí Divadla rozmanitostí (1997); Divadlo Lampion (2005).

LITERATURA

Studie a články: P. Grym in Klauni v dřevácích (1988, obsahuje i ukázku ze hry Hurvínek a dvanáct měsíců).
Recenze: Pohádky pana Pohádky: E. Kolár, Čs. loutkář 1960, s. 196; M. Česal, Čs. loutkář 1961, s. 153; J. Uher, Rovnost 20. 9. 1966 * Divadlo v rukavičkách: M. Česal, Kultura 1962, č. 39 * Tři kocouři v botě: ts, Ostravský večerník 10. 6. 1980 * Mozartinka: N. Malíková, Zprávy Divadelního ústavu 1991, prosinec * Kolumbus: J. Brünner, SD (Severočeský regionální deník) 9. 10. 1992 * Jak vojevůdce Žižka k Mostu nedojel: K. Štěpánová, LidN 13. 9. 1994; Z. A. Tichý, MFD 15. 9. 1997; V. Hulec, Loutkář 1994, s. 263.
Rozhovory: V. Novák, Deník Mostecka 25. 9. 1996, příloha; N. Malíková, Loutkář 1997, s. 286.
K životním jubileím: F. Jindra, Průboj 24. 11. 1987.

Autor hesla: Markéta Trávníčková (1998)

Aktualizace hesla: 14. 5. 2008 (mvo)

Aktualizace bibliografie: 14. 5. 2008 (mvo)

zpět na hlavní stranu