Bořivoj SRBA

Srbova teatrologická a divadelněkritická činnost je z velké části zacílena na divadelní tvorbu vůdčích osobností v údobí let 1918–1945. Při výkladu jejich pojetí divadla metodologicky využíval postupů meziválečné strukturalistické školy i některých novějších poznatků škol západoevropských (např. školy frankfurtské). V popředí jeho zájmu stojí v tomto ohledu česká divadelní avantgarda a především Emil František Burian. Programovou a zároveň historickou prací je kniha O nové divadlo, na bohatém materiálu detailně a věcně analyzující formování nových divadelních tendencí především v průběhu druhé světové války. Při sledování proměn českého divadla od doby před Mnichovem až k naznačení poválečných cest vývoje nastiňuje Srba i portréty klíčových divadelních tvůrců (Jindřicha Honzla, Jiřího Frejky a Emila Františka Buriana i jejich následovníků), jakož také osudy jednotlivých experimentálních scén (divadlo Větrník, Divadlo ve Smetanově muzeu). Ve volně navazující publikaci Prozření Genesiovo Srba sleduje protektorátní vývoj dalších pražských souborů v rozpětí od Národního divadla (předmětem analýzy jsou inscenace Jana Bora, Aleše Podhorského, Jiřího Frejky či Karla Dostala) přes Městská divadla pražská až po soukromé scény (vč. Divadla Vlasty Buriana či Divadla Járy Kohouta).
V knize Poetické divadlo E. F. Buriana Srba rekonstruuje Burianovu divadelní poetiku, jeho dramaturgii, režii i scénografii v inscenacích z třicátých let. Východiskem autorova přístupu k režisérovi přitom je pojem tzv. poetického divadla, tj. divadla lyrického a silně subjektivovaného. Na tuto práci navázal knihou Inscenační tvorba E. F. Buriana (1939–1941) věnovanou období, které považuje za doznívání umělcova vrcholného vzepětí. Syntézou Srbových burianovských studií je rozsáhlá práce Řečí světla, v níž – i na základě dobových kritik – vytváří věrohodný obraz Burianových inscenací a synchronně i diachronně se zabývá podobou jejich scénování. Ústřední pozornost přitom věnuje postavení, funkci a smyslu „světla v divadle a světelného divadla“, přičemž světlo chápe jako princip modelující a tvarující prostor i hereckou akci, a dokládá, že právě kreativní využití světelného principu (světelné obrazy, stínohra, práce s barvami apod.) se zásadním způsobem podílelo na vytvoření zcela nové roviny Burianovy divadelní poetiky v její vrcholné fázi.
Dlouhodobě Srba sledoval také práci tvůrců, s nimiž se setkal jako spolupracovník na půdě brněnských scén. V historicko-teoretické studii Umění režie analyzuje modelovací principy inscenací režiséra Miloše Hynšta a jeho stylový výraz v jednotlivých tvůrčích etapách, pohybující se v rozmezí od popisného či psychologicky prohloubeného realismu až k expresionismu a k inscenační metodě „totálního divadla“, využívající uvolnění všech dílčích prostředků výstavby inscenovaného díla. V podloží této i dalších Srbových prací pak stojí přesvědčení, že právě režisér je hlavním a rozhodujícím tvůrčím subjektem divadelní inscenace. Monografie s titulem Více než hry je věnována dramatické tvorbě Ludvíka Kundery. Jejím záměrem je rozkrýt zobrazovací postupy a stylovou osobitost Kunderových silně lyrizovaných dramatických textů včetně jejich výchozích inspirací a motivací (básnický experiment, expresionismus, dadaismus, surrealismus), přičemž do vlastního výkladu promítá i fakta z autorova života a okolnosti vzniku jednotlivých děl. Srbův zásadní autorský podíl je patrný i v publikaci Vykročila husa a vzala člověka na procházku. Pojď!, která v širokém historickém kontextu analyzuje a dokumentuje okolnosti vzniku brněnského divadla Husa na provázku a prvních pět let jeho činnosti. Vedle řady převzatých studií či průhledů do soudobé publicistiky kniha přináší scénáře prvních inscenací, fotografie, reprodukce archivních pramenů a zejména Srbovy pamětnické, avšak faktograficky bohatě vybavené komentáře.
Problematice metodologie výzkumu a analýzy divadelní tvorby jsou věnován soubor statí Paralipomena. Studie věnované dějinám českého jevištního výtvarnictví na českojazyčných scénách 19. století, na nichž pracoval průběžně od šedesátých let, autor shrnul do publikace V zahradách Thespidových; zabývá se jevištní výpravou inscenací Stavovského národního divadla, Hraběcího Nostitzkého národního divadla, Královského zemského českého divadla a Národního divadla v prvním dvacetiletí jeho existence. Monografie Múzy v exilu je rozsáhlou, chronologicky uspořádanou kronikou zachycující kulturní snahy české (ale i slovenské a německé) emigrantské komunity v Londýně za druhé světové války a v širokém záběru a souvislostech přináší především faktografické informace o nejrozmanitějších, významných i marginálních, kulturních a uměleckých aktivitách pódiového typu, o popularizačních akcích, filmové a rozhlasové tvorbě, časopisecké a ediční činnosti, jakož i záznam diskuse o smyslu a poslání exilové kulturní a umělecké tvorby.
Významný je Srbův podíl na 4. dílu Dějin českého divadla, pro který napsal kapitolu o divadle za války a okupace. V řadě studií zkoumá také barokní divadlo Čech a Moravy, divadlo osvícenské periody, doby obrození a druhé poloviny 19. století, nástup moderny a divadelní problematiku po roce 1945. – Spolu s Eugenií Dufkovou inicioval vydávání rozsáhlé publikace Postavy brněnského jeviště, kterou oba redigovali a do níž napsal desítky hesel. Mnoha položkami přispěl i do encyklopedie divadelních souborů Česká divadla.