Karel SEMERÁD

 Karel Semerád byl představitelem autorského pojetí divadla a dramatického textu, které počítá s tím, že se autor bude na jeho realizaci podílet i jako herec a režisér. Usiloval o divadlo, které by bylo divácky přitažlivé a zábavné, zároveň však kriticky odhalující morálku společnosti. Na úrovni vnějškové satiry zpočátku zůstávaly Semerádovy komedie ze současnosti, v nichž se zaměřil na výsměch konzumnímu maloměšťáctví a na kritiku těch, kteří ve své bezcitnosti a chamtivosti neuznávají žádné vyšší ideály a hodnoty; jejich protipólem mu pak byly postavy, které jsou schopny přerodit se k zodpovědnosti (mladý fluktuant ve hře Slzy a smích). V konfrontaci tří generací přitom autorovy sympatie zjevně patří prarodičům a zejména dětem. O hlubší vhled se pokusil groteskní hrou Paneloptikum, v níž prostřednictvím rozmluvy hlavního hrdiny s historickými a mytickými postavami konfrontoval současnost s národní minulostí i mýty a souběžně skepticky reagoval na dobové politické teze o „přestavbě“ socialismu. Pro Semerádovu poetiku je příznačná výrazná divadelní stylizace, vycházející z brechtovské inspirace, fantazie, fascinace komediantstvím a cirkusem. Nejvýrazněji se uplatňuje ve hře Vzhůru do údolí, „pouťové komi-tragické burlesce s prologem, sedmi obrazy a epilogem, se čtyřmi cirkusovými čísly, třemi klauniádami, dvěma pantomimami a jedním bezradným koncem“. Příběhem hry o nelehkých osudech komediantské rodiny, balancující mezi touhou po pravdivém divadle a požadavky mocných i publika bez vkusu, se Semerád vyjádřil ke vztahu moci a umění, k omezování svobody umění i k postavení člověka v totalitní společnosti. V pozdější hře Na tváři lehký smích provázal životní osudy Karla Hynka Máchy s motivy Máje; životy významných kulturních osobností jsou inspirovány rovněž jeho poslední hry Madam Piaf a Po stopách Casanovy. Především pro klubovou scénu adaptoval řadu próz jiných autorů: Bohumila Hrabala, Pierre Henri Camiho, Eduarda Basse, Vasilije Šukšina, Ivana Alexandroviče Gončarova, Josefa Holcmana. Upravil a uvedl i dramata Emila Artura Longena, Františka Ferdinanda Šamberka, Václava Klimenta Klicpery a Viktora Dyka. – Věnoval se též tvorbě pro děti (Čau, pohádko, jevištní debut Kocour v polobotkách, Popelka). Je i autorem novely z prostředí psychiatrie Mezi magory domov můj.