Iva PROCHÁZKOVÁ

 Iva Procházková je autorkou divadelních her, knih pro děti a mládež, próz pro dospělé. Mladé hrdinky jejích prvních divadelních her jsou za situace, kdy již téměř ztrácejí schopnost vymknout se z bezútěšného stereotypu, příchodem někoho či něčeho vyprovokovány ke změně postoje k životu (Venušin vrch, Poslední život). Poměr tvůrčích osobností ke společnosti spoutané idejemi tvoří základ divadelních her Wo bleibt dein Hut? (Kde zůstal tvůj klobouk?, o A. P. Čechovovi) a Erasmovy velké arkány (o Erasmu Rotterdamském), v níž autorka formou snového soudu podává tragédii vzdělance a humanisty, který se odmítá přidat k jakémukoliv fanatismu.
Těžiště tvorby Ivy Procházkové leží v jejích prózách pro děti, založených na kouzlu prostého, poeticky volně plynoucího vyprávění, které je často vložené do úst dětskému vypravěči, avšak žánrově se řadí k společenské próze socializačního typu. Součástí jejich poetiky jsou pohádková nadsázka, humor, nonsens a hravost metaforických pojmenování. Jakkoli se autorka nevyhýbá ani nepříjemným stránkám života (neúplná rodina v knize Červenec má oslí uši, život v dětském domově v příběhu Středa nám chutná, zkušenosti se smrtí v próze Myši patří do nebe – ale jenom na skok, osamocenost malého chlapce v rodině ambiciózních rodičů v pohádkově laděném příběhu Eliáš a babička z vajíčka), její příběhy jsou zpravidla zprávami o plnohodnotných vztazích mezi lidmi. Značnou roli v nich hraje snaha o dialog, touha po vzájemném pochopení i úsilí vytvořit prostředí důvěry a jistoty (takovýto dialog mezi otcem a malou dcerou tvoří osu prózy Pět minut před večeří).
Autorka neodděluje svět dospělých a dětí, nemocných a zdravých, mocných a ponižovaných. Naopak: v jejich dotecích a průnicích, ve vzájemném působení různorodých jevů hledá šanci pro důstojný a harmonický život. Proto i postavy jejích próz pro dospělé se v konfliktu s realitou pokoušejí najít v sobě i v přísně bipolárním vnějším prostoru (pravda a lež, dobro a zlo, přirozenost a přetvářka) pozitivní síly a dostát základním etickým hodnotám. Prostým, lineárně vyprávěným příběhům tak dominuje téma proměny duševního stavu člověka po střetu s okolním světem (Otcové a bastardi), umocňované autorčinou prací s dialogy, vnitřními monology i citacemi dopisů. Formou deníku pětadvacetiletého muže, který hledá ztracenou paměť i naději, je psána próza Výprava na zlatou rybičku. Obtíže života v reálném socialismu, impulzivní rozhodnutí emigrovat a první kroky v exilu utváří návaznost tří povídek, vypovídajících v knize Penzion na rozcestí o okamžicích mezi ztrátou a znovunalezením domova. Autorka též využívá prvky antiutopie (Soví zpěv) a tematizuje snahu ubránit se závislosti na médiích, jež zbavují člověka vlastní identity (Tanec trosečníků). Pro zachycování jedince v období zrodu, růstu, životních zkoušek a poznávání prostřednictvím nabývaných zkušeností bývá tvorba Ivy Procházkové vřazována do okruhu iniciačních próz (např. Pět minut před večeří).
Volbou témat a vyprávěcích stylů překonávají prózy Ivy Procházkové hranice mezi literaturou pro děti a pro dospělé čtenáře. Například příběh románu Karolína se žánrovým konvencím vymyká introspektivní, monologickou zpovědí o proměně dítěte v dospívající ženu. Autorčiny postavy zaujmou schopností spojovat zákonitý a předvídatelný svět s jedinečnými a neopakovatelnými událostmi, jakož i snahou objevovat a uchovávat v realistickém rámci každodenního dění fantazii a snění. Texty se vyznačují myšlenkovou náročností a otevřeností, překonávají žánrová vymezení a nabízejí varianty pro nahlížení daného problému. Prostřednictvím dětského vnímání, které umí být synestetické a synkretické, autorka zprostředkovává mezikulturní vazby (Jožin jede do Afriky, Konec kouzelného talismanu).