Ilja PRACHAŘ

 Herec Prachař se psaní divadelních her věnoval od konce 40. do poloviny 60. let a jeho dramatická tvorba je v tomto období typickým obrazem proměn literatury spjaté v okamžiku vzniku s poválečným nástupem komunismu. Debutoval dramatem Tři dny (napsaným s Vilémem Kyslinkem), jež z perspektivy vítězů zachycovalo události února 1948. Osobité téma v rámci budovatelské dramatiky však našel teprve v zobrazení moravské (slovácké) ves nice. Dramaty Hádajú sa o rozumné a Zlatá srdce vyšel – díky důvěrné znalosti prostředí a také dialektu – vstříc dobovému zájmu o „lid“ a folklor a zařadil se tak do proudu agitační literatury podporující socializaci vesnice a zakládání zemědělských družstev. Tomu odpovídal i ideologicky zjednodušený, optimistický pohled na problematiku a užití dobově příznačných motivů a schémat: boj proti minulosti za lepší příští, nutnost odstranit nepřátele (kulaky) v zájmu nové společnosti, potřeba vychovávat nové lidi a utvářet opravdové vztahy mezi lidmi, sebekritické závěrečné doznání chybujících postav směřující k nápravě dílčích chyb. – Od poloviny 50. let Prachař usiluje oprostit se od schematismu a zachytit i trpké stránky života, v jeho hrách sílí snaha o psychologizaci postav. Zůstávaje stále ve vesnickém prostředí moravského Slovácka, soustředil pozornost na téma rozporu mezi soukromím a veřejnou činností a napsal drama o rozvratu rodiny, který je zaviněn maskovaným kariérismem (Domov je u nás). K problematice sociální nespravedlivosti se vrátil hrou o bídě chudých lidí ve Zlíně během krize 30. let (Svět, kde se nežebrá). Prachařovým posledním dramatem, předznamenaným čapkovsky laděnou lyrickou komedií Intermezzo, je hra Pláň. Vychází z konfliktu mezi společností a individuálním pojetím štěstí, tedy ze střetu mezi předsudečnými obyvateli periferního paneláku a dosud kočující rodinou cirkusových umělců, jež tu symbolizuje romantiku a svobodymilovnost; konflikt je ovšem vyřešen smírně, s důvěrou v dorozumění lidí.