Čestmír JEŘÁBEK

 Jeřábkovo tematicky a žánrově mnohostranné dílo se vyvíjelo od expresionismu k psychologickému realismu a od abstraktnosti k uplatnění dokumentárního faktu, od povídek a dramatu k románu a později k novele. Začátkem dvacátých let se Jeřábek představil jako dramatik tematicky a metodou se přihlašující k expresionismu (Circus Maximus, Nové vlajky, Vetřelkyně). Součástí programního úsilí Literární skupiny byly i jeho první práce prozaické (Výzva, Zasklený člověk, Předzvěsti). Vyznačovaly se protiměšťáckým gestem, abstraktní koncepcí lepšího individuálního i kolektivního života, kladením otázek vztahu mezi rozumem a vírou, subjektivní expresí, symbolizací postav i prostředí a fabulační konstruovaností. Posun k epice znamenaly v polovině dvacátých let dva romány se symbolikou touhy po spravedlnosti a víry ve vítězství dobra: detektivní Lidumil na kříži a utopie Firma prorokova. K utlumení spekulativnosti výstavby a k metodě psychologického realismu dospěl Jeřábek teprve románem Svět hoří, postihujícím válečnou atmosféru a zkušenost vlastní generace, která po návratu z fronty hledala duševní rovnováhu a východiska z existenční krize. S psychologickým akcentem zobrazoval životní usilování jedinců v kontextu konkrétní společenské a historické situace, snažil se pojmenovat příčiny jednání subjektu, činit vývoj událostí korelátem proměn duševního života jejich účastníků. Soustředění na myšlenkové pochody a na vnitřní prožívání ústředních postav (často intelektuálů) charakterizuje romány, v nichž Jeřábek ve třicátých letech tematizoval dobové generační, milostné, etické a sociální střety a konflikty mezi sny a realitou (Pekelný ráj, Cesta pozemská, Poselství z druhého břehu aj.). Téma rozporu mezi tvořivou vůlí umělce a jeho okolím pak zvýraznily romány psané za druhé světové války (Nedohráno, Letopisy české duše). Psychologismus je příznačný i pro romány historické, v nichž Jeřábek na dobovou společenskou situaci reagoval prostřednictvím svébytné syntézy dějinných fakt se smyšlenými prvky a posílením dějovosti. Na potřebu zachování a posílení státnosti a národní jednoty v době ohrožení poukázala trilogie Legenda ztraceného věku z přemyslovského státu v 8. a 9. století, s motivy nástupu křesťanství, konfliktu starého s novým apod. (Obdobnou problematiku a úhel pohledu autor zvolil i v druhé polovině padesátých let v trilogii Sága našeho rodu, zachycující vládu knížete Václava v 10. století.) – Po válce Jeřábek napsal román Zvedni se, město!, v němž v širokém záběru rekapituloval brněnské okupační události. Od padesátých let pak jeho celoživotní úsilí o nezjednodušený obraz lidského nitra našlo svůj nejvlastnější, vrcholný tvar v novele. V tragickém příběhu mladého italského mnicha z počátku renesance (Podivuhodný návrat bratra Anselma) dramaticky vystupňoval střet víry, citu a lidského neporozumění. Novela Někomu život, někomu smrt demonstruje na mezní situaci (sovětský a německý voják v zasypaném stalingradském sklepě) nesmyslnost fašismu a války, odlišnost starého a nového světa. K problematice umělcova života a tvůrčího úsilí se Jeřábek vrátil novelistickým triptychem Život a sen, zachycujícím osudy Boženy Němcové v letech 1861, 1852 a 1845. Novela Jitro se zpěvem vypráví o životě rodičů Bedřicha Smetany v Litomyšli dvacátých let 19. století. Stále sílící sklon k využití reálných faktů mohl Jeřábek plně uplatnit v žánru cestopisné črty a úvahy (Evropské meziaktí) a ve vzpomínkových knihách V zajetí Antikristově (o letech nacistické okupace), Zelená ratolest (lyricky laděné obrazy z dětství), V paměti a v srdci (ovzduší meziválečného literárního Brna a především vývoj Literární skupiny). – V časopiseckých divadelních referátech, které psal soustavně během dvacátých a třicátých let, se Jeřábek zaměřoval především na brněnskou činohru a v protikladu k dobové manýře zdůrazňoval čistotu a přesvědčivost divadelní formy. Je rovněž autorem monografie o brněnské herečce Emě Pechové.