Hana BOŘKOVCOVÁ

 Již ve svém knižním debutu, povídkovém souboru Světýlka, se Bořkovcová uvedla jako autorka jemného postřehu a smyslu pro vykreslení citové a myšlenkové reakce dětí, žen a starších lidí. V následujících prózách pro děti a mládež se nevyhýbala dobrodružným ani téměř detektivním zápletkám, přesto se v nich spíše než na dějové napětí soustředila na kresbu různorodých povah, na konfliktní situace i porozumění mezi dětmi a dospělými, přičemž stále více akcentovala hledisko dětského či dospívajícího hrdiny. Ústředním stavebním prvkem jsou přitom dialogy postav, charakteristické přirozeným, živým spádem a akcentující věkově podmíněné zkušenosti aktérů, případně jejich vnitřní monology, odhalující i skrývané či potlačované úvahy o sobě a svém vztahu k okolí. V knížce My tři cvoci autorka usilovala o bezprostřední zobrazení svérázného myšlenkového světa mladého hrdiny a ještě více tuto metodu zvýraznila v próze Cesta kolem světa za osmdesát let, zachycující situaci chlapce upoutaného po úrazu na lůžko. Spontánní hovorovost projevu, snaha o autenticitu vidění a hodnocení skutečnosti jsou rovněž zdrojem poutavosti prózy Stan, do kterého prší, osobitého vyprávění středoškoláka o jednom dni významných životních rozhodnutí. Složitý úděl děvčete vyrůstajícího nejprve vedle mravně narušené matky a posléze v prostředí nové pěstounské rodiny ztvárnila Bořkovcová v novele Cizí holka. Problematiku hodnotové orientace řeší srovnáním pragmatického uvažování vlastní rodiny s nově objevenými ideály křesťanství hrdinka dívčího románu Jdi pryč. Próza Zakázané holky se obrací k tématu holocaustu a vyjevuje jeho tragiku na příběhu přátelství, vyvzdorovaného v atmosféře strachu. Autobiograficky laděný román Soukromý rozhovor je bilančním dialogem vedeným přes propast času s někdejším dětským a dospívajícím „já“. Odhalují se v něm vzpomínky, sny, iluze a přání, konfrontované se skutečnými životními peripetiemi; rozkrývá se cesta k víře, ke společným hodnotám judaismu a křesťanství, které pomáhaly přežít v nejtěžších chvílích. Přestože prózy Hany Bořkovcové duševní život dětského a dospívajícího hrdiny více či méně problematizují, směřují vždy k harmonizující etické pointě.
Dívčí deníky z válečných let, posmrtně vydané pod názvem Píšu a sešit mi leží na kolenou, představují pisatelku jako vyzrálou osobnost, která v tíživých podmínkách hledá svoji životní cestu a svůj budoucí úkol nachází v péči o další generaci, ve výchově dětí. Denní zápisy často ústí do úvah o tomto tématu, o vztazích mezi lidmi, ale také o náboženství, umění a zvláště o psaní; obsahem i literární formou tak jako celek výrazně přesahují rozměr soukromého deníku. Své prožitky, pocity a vzpomínky zachytila Bořkovcová také v množství básní a drobných textů na pomezí básně v próze, vydaných z pozůstalosti ve výboru Proč jsem jen nepsala všemi směry.