Jindřich  UHER

 Uhrovy první dvě básnické sbírky (Neklid, Úsvit) jsou inspirovány především přírodou a realitou moravského venkova, jejichž obraz autor chce, v jisté návaznosti na folklorní písňové zdroje, evokovat úsporně střídmým veršem. V další básnické tvorbě pak usiluje o výraznější objektivizaci poezie: od přírodních impresí směřuje k reflexivní občanské poezii, zachycující dějinné souvislosti (zejména osvobození 1945, únor 1948) v proměnách řadových lidských osudů. Do jeho poezie tak vstoupil výrazný epický prvek, zvláště v rozměrných básních s autobiografickými motivy, v nichž se pokoušel bilancovat vlastní životní osudy i spoluodpovědnost za společenské dění (Pálený střep).
Autorův celoživotní vztah k folkloru, implicitně přítomný ve veškeré jeho tvorbě, se explicitně vyjevil v knize Kam usedl pták, souboru lyrických črt a reportáží o lidovém umění jižní Moravy. Nalezl zde pro sebe žánr stojící na pomezí beletrie a publicistiky, v němž se objektivní obraz světa stále prolíná s ryze subjektivními prožitky a jímž autor chce popularizovat nejrůznější oblasti umělecké tvorby i zaujaté lidské práce. Prostřednictvím lyrického cestopisu a lyrizované reportáže se v následující řadě esejisticko-reportážních knih vrací nejen ke kulturnímu dědictví moravského folkloru a ke sledování jeho současné životnosti, ale v portrétních zkratkách připomíná také minulé i současné české a zahraniční umělce různých oborů (Ovidiův prsten, Objektivem srdce, Argonauti z Moravy). Vedle literatury sleduje Uher zejména hudbu, v níž také nalézá nejhmatatelnější stopy moravské kulturní specifičnosti; tento jeho zájem, předznamenaný řadou muzikologicky orientovaných reportáží a portrétů (Brněnskou stopou Leoše Janáčka, Slunce z mramoru), jej přivedl k žánru biografického románu, ve kterém se pokusil literárně ztvárnit významné osobnosti české hudby: Leoše Janáčka (Janáček – román života) a Vítězslavou Kaprálovou (Ona a Martinů). Také v těchto románech je složka faktografická zasazována do lyrizovaného kontextu autorské interpretace.