Slovník české literatury po roce 1945
Jiří TAUFER
* 5. 7. 1911, Boskovice
† 3. 12. 1986, Praha
Básník, překladatel, literární kritik a historik, ideolog
Syn učitele Františka Taufera (1885–1915). Podobně jako otec, který padl na haličské frontě, psal básně i bratr
Otakar Taufer (1909–1981).
Do boskovického reálného gymnázia (maturita 1932), kde Taufera ovlivnil zejména komunisticky smýšlející profesor dějepisu Ludvík Vojtěch, dojížděl z proletářského prostředí blízkých Letovic. 1932–1937 studoval na Právnické fakultě v Brně a záhy se zapojil také do levicových politických a publicistických aktivit brněnské Levé fronty. Psal pro Rovnost o rosicko-oslavanské stávce, 1933 cestoval do Moskvy na Mezinárodní olympiádu revolučních divadel. 1934 byl vězněn a vyšetřován za účast na vydávání tiskoviny Proletářská rovnost a periodického letáku Antifašista. 1935 spoluzakládal sdružení socialisticky orientovaných umělců Blok a od 1937 spoluredigoval jeho čtvrtletník U (přispíval 1936–1938). V červnu 1939 odešel přes Polsko do Sovětského svazu, kde působil v čs. vysílání moskevského rozhlasu, ve vydavatelství cizojazyčné literatury a jako spolupracovník Čs. listů. Po válce vystřídal řadu zaměstnání mediálních a diplomatických: mj. byl ředitelem nakladatelství Svoboda, velvyslancem v Jugoslávii (1948–1949), náměstkem ministra zahraničí (1949), ministra informací (1950–1953) a ministra kultury (1954–1956). 1953 působil jako předseda Státního výboru pro věci umění. 1956–1966 byl spisovatelem a překladatelem z povolání. 1966–1971 působil jako velvyslanecký rada v SSSR. Za tzv. normalizace se stal členem předsednictva Svazu českých spisovatelů (1972–1982), předsedal redakční radě Literárního měsíčníku (1972–1975) a redakčnímu kruhu Kmene (1982).
Do boskovického reálného gymnázia (maturita 1932), kde Taufera ovlivnil zejména komunisticky smýšlející profesor dějepisu Ludvík Vojtěch, dojížděl z proletářského prostředí blízkých Letovic. 1932–1937 studoval na Právnické fakultě v Brně a záhy se zapojil také do levicových politických a publicistických aktivit brněnské Levé fronty. Psal pro Rovnost o rosicko-oslavanské stávce, 1933 cestoval do Moskvy na Mezinárodní olympiádu revolučních divadel. 1934 byl vězněn a vyšetřován za účast na vydávání tiskoviny Proletářská rovnost a periodického letáku Antifašista. 1935 spoluzakládal sdružení socialisticky orientovaných umělců Blok a od 1937 spoluredigoval jeho čtvrtletník U (přispíval 1936–1938). V červnu 1939 odešel přes Polsko do Sovětského svazu, kde působil v čs. vysílání moskevského rozhlasu, ve vydavatelství cizojazyčné literatury a jako spolupracovník Čs. listů. Po válce vystřídal řadu zaměstnání mediálních a diplomatických: mj. byl ředitelem nakladatelství Svoboda, velvyslancem v Jugoslávii (1948–1949), náměstkem ministra zahraničí (1949), ministra informací (1950–1953) a ministra kultury (1954–1956). 1953 působil jako předseda Státního výboru pro věci umění. 1956–1966 byl spisovatelem a překladatelem z povolání. 1966–1971 působil jako velvyslanecký rada v SSSR. Za tzv. normalizace se stal členem předsednictva Svazu českých spisovatelů (1972–1982), předsedal redakční radě Literárního měsíčníku (1972–1975) a redakčnímu kruhu Kmene (1982).
Verše, články, kritiky, překlady i polemiky publikoval v Národní práci (1939 zde překlad
Edgar Allan Poe: Havran), Tvorbě, Rovnosti, Indexu, Středisku, U Bloku, Rudém právu, Lidové kultuře, dále v periodikách Praha–Moskva,
Nový život,
Literární noviny, Kultura (1961 zde vzpomínky Strana, lidé, pokolení),
Literární měsíčník,
Světová literatura, Kmen aj. Užíval šifry jtr.
V druhé polovině 20. a na počátku 30. let publikoval Taufer poezii inspirovanou
Wolkrovým chlapeckým empirickým hledačstvím (Večerní oči), poetistickou hravostí i avantgardní poetikou počátků
Devětsilu (Stínové hry). Tato poezie předznamenávala politicky angažované verše, psané již pod silným vlivem
Nezvalovým a naplněné očekáváním revoluce i mladistvou vitalitou (Šach mat, Evropo!, Na shledanou, Roentgenogramy). Verše z let 1938–1957, včetně poemy Eroica, oslavující sovětské válečné hrdinství, soustředil Taufer do obsáhlé sbírky Letopis. Představil se v ní jako básník silné racionality, která je však zastírána hypertrofovanými a mnohdy retardujícími kaskádami obrazivých paralel. Jeho vůle po naplnění ideologických standardů ho často vedla k didaktizujícím konstrukcím a do pozice rétora revolučních idejí, který si přisvojuje tvárné postupy předchůdců. V jeho poezii tak (vedle již připomenutých autorů) nalezneme ozvuky volného verše
Whitmanova a Neumannova, prvky poetiky Bieblovy i
Majakovského veršová schémata a agresivní patos. Cyklus padesáti sonetů Znělec je souborem lyrických portrétů básníkových vzorů a souputníků. Básnickým potvrzením někdejších normativních stalinistických vystoupení je rovněž poema-„lyrický pamflet“ Téma paměť, která sbližuje autorovu básnickou tvorbu s jeho vzpomínkovou esejistikou. Autobiografická zkušenost v Tauferově poezii bývá obvykle integrována do širšího dějinného kontextu, chápaného jako prostor pro politickou agitaci. Dokladem setkání autorova přesvědčení s režimní objednávkou je jeho tvorba normalizační (báseň Yes and No, apostrofující amerického prezidenta
Jamese Earla Cartera), stále si zachovávající pro autora typické tematické konstanty autobiografického prožitku a války (Pokračování příště, Tristia).
Početnou součástí Tauferovy tvorby jsou překlady z ruštiny: po prvních převodech prozaických děl se od sklonku 40. let představil jako překladatel Vladimira Vladimiroviče Majakovského (desetidílné Spisy), dále Velemira Chlebnikova, Nikolaje Nikolajeviče Asejeva, Leonida Nikolajeviče Martynova, Borise Pasternaka, Michaila Maximoviče Veršinina aj. Prostřednictvím ruštiny k nám uvedl také tureckého básníka Nazima Hikmeta.
Paralelně s překladatelským dílem vznikala Tauferova různorodá esejistika, věnovaná životům a dílům levicově orientovaných (nebo levicově interpretovaných) autorů. Po monografiích o Stanislavu Kostkovi Neumannovi, Vítězslavu Nezvalovi a Bedřichu Václavkovi následovala řada studií o ruských spisovatelích (Vladimir Majakovskij, Maxim Gorkij, Nikolaj Vasiljevič Gogol), ale i o Nazimu Hikmetovi, Victoru Hugovi, Jehanu Rictusovi a Waltu Whitmanovi. Jsou publikovány ve výborech Úděly a díla a Portréty a siluety společně se studiemi o osobnostech české kultury (Konstantin Biebl, Josef Jungmann, Miloš Václav Kratochvíl, Jiří Wolker). Autobiografické tendence Tauferova díla dokresluje vzpomínková kniha Strana, lidé, pokolení.
Taufer byl též vlivným kritikem a svou literárněpolitickou publicistikou modeloval (spolu s Ladislavem Štollem) literární život zvláště v 50. letech.
Početnou součástí Tauferovy tvorby jsou překlady z ruštiny: po prvních převodech prozaických děl se od sklonku 40. let představil jako překladatel Vladimira Vladimiroviče Majakovského (desetidílné Spisy), dále Velemira Chlebnikova, Nikolaje Nikolajeviče Asejeva, Leonida Nikolajeviče Martynova, Borise Pasternaka, Michaila Maximoviče Veršinina aj. Prostřednictvím ruštiny k nám uvedl také tureckého básníka Nazima Hikmeta.
Paralelně s překladatelským dílem vznikala Tauferova různorodá esejistika, věnovaná životům a dílům levicově orientovaných (nebo levicově interpretovaných) autorů. Po monografiích o Stanislavu Kostkovi Neumannovi, Vítězslavu Nezvalovi a Bedřichu Václavkovi následovala řada studií o ruských spisovatelích (Vladimir Majakovskij, Maxim Gorkij, Nikolaj Vasiljevič Gogol), ale i o Nazimu Hikmetovi, Victoru Hugovi, Jehanu Rictusovi a Waltu Whitmanovi. Jsou publikovány ve výborech Úděly a díla a Portréty a siluety společně se studiemi o osobnostech české kultury (Konstantin Biebl, Josef Jungmann, Miloš Václav Kratochvíl, Jiří Wolker). Autobiografické tendence Tauferova díla dokresluje vzpomínková kniha Strana, lidé, pokolení.
Taufer byl též vlivným kritikem a svou literárněpolitickou publicistikou modeloval (spolu s Ladislavem Štollem) literární život zvláště v 50. letech.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Večerní oči (BB 1928); Stínové hry (BB 1931); Šach mat, Evropo! (BB 1933); Na shledanou (B 1935); Roentgenogramy (BB 1938); O Vladimíru Majakovském (EE 1950); Jak jsem překládal Majakovského (studie, 1951, + V. Majakovskij: Jak dělat verše, překl. J. T.); Mistr sovětské kultury Maxim Gorkij (E 1952); Nikolaj Vasiljevič Gogol (monografie, 1952); St. K. Neumann. Básník, jeho doba a odkaz (monografie, 1956); O Bedřichu Václavkovi (monografie, 1957); Národní umělec Vítězslav Nezval (studie, 1957; přeprac. s tit. Vítězslav Nezval, 1976); Eroica (B 1957; poté in Letopis); Letopis (BB 1958); Kdo nám zastiňuje blankyt? (BB 1960); Znělec (BB 1961); Strana, lidé, pokolení (FF, vzpomínky, 1962); Téma paměť (B 1966); Majakovskij v Praze (kronika básníkova pobytu v Praze, 1971); Úděly a díla (studie, EE, 1973); SSSR a my (studie, 1973); Únor a současná česká literatura (projev, 1973, + J. Toman, v tir. tit. Odkaz Února a současná česká literatura); Chvála Jungmanna (E 1973); Rozmluva s Vladimírem Majakovským (B 1977); Pokračování příště (BB 1979; oddíl BB Všech šest smyslů též jako bibliof., 1981); Indianie (B 1979); Portréty a siluety (EE 1980); Tristia. Do knihy zmizelých (BB 1981); Malířský epigram Františka Muziky (studie, 1985).Výbory: Letokruhy (1972); Sedm. Sedm básní z různých let (1972); Uzrál a rozvil se čas (rozmnož. 1975, ed. V. Stuchl); Naslouchejte mým rukám (1976, ed. J. Rybák); Básně (1979, ed. V. Pekárek); Citoslovce (1981, ed. V. Rzounek).
Souborné vydání: Vybrané spisy J. T. (Čs. spisovatel, 1983–1986, 4 sv.).
Překlady: H. Mann: Přijde den (1937, překl. B. Václavek, J. T. verše); W. Mehring: Navzdory jim... (1938); Španělské romance (1938, s L. Čivrným a F. Nechvátalem); L. V. Solovjev: Ivan Nikulin, ruský námořník (1945); M. Šolochov: Škola nenávisti (1945, s B. Ilkem); B. L. Gorbatov: Nepokoření (1945); L. M. Leonov: Vpád (1947); V. Majakovskij: Oblak v kalhotách (1947) + Správná věc (1947) + V. I. Lenin (1947) + Flétna páteř (1948) + Vojna a svět (1949) +O tom (1950) + O Americe (1950, s J. Heřmanovou) + Já (1950) + Maják (1950) + Zvěřinec (1950) + Čím budu (1950) + Bajky o dezertérovi (1950) + Z díla (1950, též ed.) + Já mám koně (1951) + O verši (1951) + Pro hlas (1952) + Výbor z díla 1, 2 (1953, též ed.) + Dětem (1953) + Majakovskij výtvarník (1954) + Majakovskij se usmívá, Majakovskij se směje, Majakovskij se posmívá (1955) + Štěnice (1955) + Spisy 1–10 (1956–1986) + Mystérie-buffa (1961) + Vesele i vážně (1961, též ed.) + Slovo o pluku Majakovského (1961, též ed.) + Kurským dělníkům, kteří vytěžili první rudu... (1982) + O tom: Poema (1987); Dvanáct profilů sovětských básníků (1948, též ed.); N. S. Tichonov: Život pod hvězdami (1954, s dalšími); L. N. Martynov: Kniha veršů (1957) + Mladý měsíc (1962); A. A. Blok: Dvanáct, Skythové (1957; Dvanáct přel. V. Mathesius); S. M. Ejzenštejn: Kamerou, tužkou i perem (1959; rozšíř. 1961) + O stavbě uměleckého díla (1963); N. Hikmet: Damoklův meč (rozmnož. 1959) + Pět her (1959) + Pobyt v Praze (rozmnož., 1959) + Listí ze šesti stromů (1963) + Romantika (1966); N. Asejev: Z lyrického odstupu (1962, též ed.) + Proč a komu je zapotřebí poezie? (1967, též ed.); Na každé stránce v knížce té se o lvech a zvěři dočtete (1963); V. Chlebnikov: Čmáranice po nebi (1964, též ed.) + Zakletí smíchem (1975) + Všem (1985, též ed.); M. K. Lukonin: Verše dálkových tras (1964) + Ke hvězdám šlehaly ohně (1983, s dalšími); B. Pasternak: Glejt (1965); Mé rozmluvy s básníky. Výbor z výborů sovětských básníků (1973, též ed.); R. Rza: Barvy (1973, i ed.); M. Veršinin: Kroky času (1975, s V. Jelínkem); M. Lukonin: Ke hvězdám šlehaly ohně (1983, s J. Honzíkem a J. Mulačem); In memoriam Victor Hugo. 26. 2. 1802–22. 5. 1885 (1986).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Za lepší svět (vzpomínky na studia ve 30. letech, 1963); Každou vteřinu. Magazín poezie (1964); Znám zemi blízko pólu (1972); Kantáta pro dvanáct hlasů (1976); Souhvězdí Aurory (1977); Frygickou čapku mám... (1978); Srdce budoucího věku (1982); Nachový plamen (výbor z české poezie po druhé světové válce, 1984); Dvojhlas. České a slovenské verše 1900–1985 (1985).
Uspořádal a vydal: Dokumenty sovětsko-československého přátelství (1945, v tir. 1946); Květen 1945 (fotopublikace 1960, s J. Proškem); V. Nezval: Básně všedního dne, O sobě a svém kraji (1962, in Dílo V. N., sv. 12); K. Biebl: Na druhé straně světa jsou Čechy (1968); F. Halas: Stichi (Moskva 1974).
LITERATURA
Knižně: J. T., nakl. tisk, (1971).Studie a články: V. Pekárek in Literatura a skutečnost (1962); K. Konrád in Nevzpomínky (1963); M. Blahynka in Pozemská poezie (1977); V. Rzounek: doslov, in Citoslovce (1981); R. Svoboda: Prométheus po Poučení z krizového vývoje, Tvar 1996, č. 3 (též in sb. Normy normalizace, 1996); K. Kaplan: Několik dokumentů o kultuře (1949–1952), Proglas 1998, č. 9/10; A. Kusák in Kultura a politika v Československu 1945–1956 (1998); M. Bauer: Referát J. T. na konferenci SČSS 22. 1. 1950, ČL 1999, s. 299 (edice); J. Hořec: Dynamoarchismus, Aluze 2000, č. 1; J. Trávníček: „Oni“: K české poezii počátku 50. let, Tvar 2000, č. 14; J. Knapík in Únor a kultura: Sovětizace české kultury 1948–1958 (2004) + V zajetí moci: Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956 (2006); P. Lyčka: Normalizace (a) poezie čili Z literární periferie k vrcholkům socialistického Parnasu, Host 2005, č. 6; M. Bauer in Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948 (2005).
Recenze: Eroica: J. Brabec, LitN 1957, č. 50; J. Opelík, HD 1958, s. 135 * Letopis: M. Vacík, Tvorba 1958, s. 906; A. Jelínek, LitN 1958, č. 41; J. Opelík, HD 1958, s. 422; J. Petrmichl, RP 29. 7. 1958 * Kdo nám zastiňuje blankyt?: J. Janů, Plamen 1960, č. 12; M. Vacík, Tvorba 1960, s. 1134 * Znělec: M. Petříček, Plamen 1961, č. 10; F. Vrba, LitN 1961, č. 37; M. Blahynka, Kultura 1961, č. 39 * Téma paměť: Z. Kožmín, LitN 1967, č. 17; M. Vacík, Impuls 1967, č. 10 * S. K. Neumann: J. Brabec, Květen 1956, č. 1; J. Skalička, HD 1956, s. 405; M. Červenka, LitN 1956, č. 33; I. Kusý, Slovenská literatúra (Bratislava) 1956, č. 4 * O Bedřichu Václavkovi: L. Linhart, Tvorba 1957, č. 50; M. Červenka, Květen 1957, č. 1; E. Strohsová, ČL 1958, s. 114 * Vítězslav Nezval: J. Janů, NŽ 1957, s. 1322; ma (B. Macák), HD 1957, s. 462; A. Jelínek, LitN 1957, č. 42; M. Blahynka, LM 1976, č. 9 * Strana, lidé, pokolení: A. Jelínek, LitN 1963, č. 9; Z. Pešat, ČL 1963, s. 166; J. Hek, Červený květ 1963, č. 2 * Úděly a díla: Š. Vlašín, Tvorba 1973, č. 42; M. Procházka, Estetika 1974, s. 127; S. Šabouk, LM 1974, č. 1 * Pokračování příště: O. Rafaj, LM 1979, č. 10; L. Štoll, Tvorba 1979, č. 47 * Indianie: M. Blahynka, Tvorba 1980, č. 11; O. Rafaj, LM 1980, č. 6 * Portréty a siluety: M. Blahynka, Tvorba 1980, č. 43; V. Brett: RP 6. 10. 1980.
Archiv: Archiv Národního muzea: Osobní fond (nezpracováno).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRDatabáze českého uměleckého překladu
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Jiří Knapík: Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948–1953 (2002)
Autor hesla: Richard Svoboda (1998)
Aktualizace hesla: 22. 8. 2006
(kb)
Aktualizace bibliografie: 22. 8. 2006
(kb)