Slovník české literatury po roce 1945
Josef ŠAFAŘÍK
* 11. 2. 1907, Prostějov
† 23. 4. 1992, Brno
Filozof, esejista
Syn instalatéra. V Brně
studoval na gymnáziu (maturita 1925) a na Vysokém učení technickém (Ing. 1931). Po vojenské službě pracoval v podniku svého otce a 1936–1939 v Zemském úřadu vodohospodářském v Bratislavě. Po vzniku Slovenského státu se vrátil do Brna a žil trvale ve svobodném povolání, od 1948 v ústraní. Existenční starosti na sebe od návratu z Bratislavy vzala jeho přítelkyně a pozdější manželka Anna Šafaříková, roz. Rybáková.
Šafařík si příležitostně přivydělával prací vesměs manuální povahy. V říjnu 1959 utrpěl těžký úraz oka při brigádě na řepné kampani a byl mu přiznán invalidní důchod. 1991 obdržel čestný doktorát na brněnské univerzitě, 1992 Masarykův řád III. stupně.
S výjimkou období 1968–1969, kdy otiskl jednu esej a interview v
Hostu do domu, dále stati v divadelních programech
Divadla Za branou (Josef Topol: Hodina lásky, 1968;
William Shakespeare: Marná lásky snaha, 1970) a doslov ke knižnímu vydání hry
Václava Havla Ztížená možnost soustředění, prakticky nepublikoval. Po 1989 vycházely jeho eseje především v brněnské revue
Proglas a v periodikách Box a
Host. V samizdatu přispěl do sborníků Tempo 1 (Brno 1968), Pohledy 1 (Petlice 1976) a Moravská čítanka 2–4 (Petlice 1982–1984). Jeho práce vyšly rovněž v moravských samizdatových edicích, zejména v
Textech přátel: Mefistův monolog (E, Olomouc 1974), O rubatu čili vyznání (E, Brno 1975), Loutky boží nebo čí? (E, Olomouc, b. d., napsáno 1969), Hrady skutečné a povětrné (E, Olomouc, 1970); Dvě předmluvy (EE, Olomouc 1974, dva texty o díle J. Kuběny a P. Švandy), „Člověk, který...“ (E, Olomouc 1975, text pronesený na vernisáži I. Kříže), „Slyšíme napořád“ (E, Brno 1975), Zámky skutečné a povětrné (E, Olomouc 1979), Průkaz totožnosti (P, Olomouc 1983; poté rozšíř. o výbor z esejů v Edici Studnice, Brno 1989), Pro Enato (EE 1985, kritiky básnických textů ve sborníku Enato IV, 1984); Cestou k poslednímu (studie, Vranov nad Dyjí 1986), 3 x k divadelní hře (úvahy, Olomouc 1987), Tři plus jeden portrét (Olomouc 1987, +
Pavel Švanda), Jsem stavitel Michal Správců: Thema a variace (PP, b. d.).
Od 50. let se o Šafaříkovo dílo živě zajímali mladí nekonformní intelektuálové, především Jiří Kuběna a Václav Havel. Ten také zprostředkoval Šafaříkovu účast na sborníku Podoby 2. V 70. a 80. letech se Šafařík stal hlavní myslitelskou autoritou moravské neoficiální scény.
Od 50. let se o Šafaříkovo dílo živě zajímali mladí nekonformní intelektuálové, především Jiří Kuběna a Václav Havel. Ten také zprostředkoval Šafaříkovu účast na sborníku Podoby 2. V 70. a 80. letech se Šafařík stal hlavní myslitelskou autoritou moravské neoficiální scény.
Šafaříkovo dílo se pohybuje mezi filozofií a literaturou. Jeho základním žánrem a úhlem pohledu je esej. Všechny Šafaříkovy texty přitom rozvíjejí jediné téma, vztah člověka k odosobňující a odlidšťující moci, a prokazují tak volnou souvislost tohoto – jinak obtížně zařaditelného – myslitele s evropským filozofickým i literárním existencialismem a s patosem českého disentu, zejména s dílem Václava Havla, k jehož hrám také psal Šafařík již v 60. letech komentáře. V prvotině, souboru esejů Sedm listů Melinovi, směřují Šafaříkovy úvahy především k pojmenování moci, kterou disponuje moderní pozitivistická věda, uzurpující si práva náboženství a omezující i autonomii umění; v přednášce Člověk ve věku stroje pak autor uvažuje nad obdobnou mocí techniky. V ústřední Šafaříkově práci, v šestisetstránkovém, formálně nijak nečleněném eseji Cestou k poslednímu, se terčem jeho kritiky stává církev jako instituce znetvořující původní smysl
Ježíšova
života v nástroj potlačení lidské svobody. Nejkontroverznějším Šafaříkovým textem je v 60. letech napsaná, ale teprve posmrtně vydaná hra Noční můra. V tradici
Friedricha Nietzscheho
a
Otto Weiningera činí toto kafkovsky laděné antiutopické drama za degradaci a dehumanizaci moderního světa odpovědným „židovský duch“ a jeho hlavní projev: ženství, zbavené metafyzického, „madonského“ rozměru.
BIBLIOGRAFIE
Drama a beletrizující eseje: Sedm listů Melinovi. Z dopisů příteli přírodovědci (EE 1948, polovina nákladu zničena; 1993); Člověk ve věku stroje (E 1969; uprav. 1991); Cestou k poslednímu (E 1992); Mefistův monolog (E 1993, poprvé v samizdatu 1974); Noční můra: Kurs pro utopisty (D 1993, ed. P. Čichoň).Příspěvek ve sbornících: Podoby 2 (1969); Ivan Kříž: Zipy, panty, čáry, vrypy (katalog výstavy, 1991).
LITERATURA
Studie a články: P. Švanda: Dopis J. Š., Proglas 1990, č. 9; týž: Svět J. Š., Akord 16 1990/91, č. 4; J. Kuběna – P. Krška: J. Š. Stručný životopis v datech a Soupis díla, Box 1992, č. 2; J. Kuběna: doslov, in Noční můra (1993); M. Petříček jr.: Svět postavený z odchylek, LidN 14. 5. 1994, příloha Národní 9; J. Zouhar in sb. Česká filozofie ve 20. století (1995); P. Nový: J. Š. mezi nebem a zemí, Host 1997, č. 8; P. Švanda: Obraz umělce v knize J. Š. Sedm listů Melinovi, Host 2000, č. 9; J. Zámečník: Smrt v díle Jana Čepa a J. Š. Tvar 2002, č. 10 a 11, příl. Tvary, č. 10 a 11; M. Dvořák: List o Sedmi listech Melinovi J. Š., Box 2003, č. 1; J. Taussiková: Ve šlépějích J. Š., SPFFBU, Theatralia, řada teatrologická Q, 2005, č. 8.Recenze: Cestou k poslednímu: V. Havel: (k nerealizovanému smz. vydání) in Do různých stran (Scheinfeld – Schwarzenberg 1989) + Proglas 1990, č. 4; M. Petříček jr., LitN 1992, č. 15; P. Čichoň, Box 1993, č. 3 * Průkaz totožnosti: M. Uhde, Proglas 1990, č. 5–6 * Noční můra: P. Švanda, LD 21. 12. 1993; P. Cekota, Tvar 1993, č. 51–52; M. C. Putna, LitN 1994, č. 15 * Mefistův monolog: J. Jandourek, LitN 1993, č. 36 * Člověk ve věku stroje: I. Kotrlá, Akord 19, 1993/94, s. 334 * Sedm listů Melinovi: M. Exner, Tvar 1994, č. 8.
Rozhovor: šv (= P. Švanda), HD 1969, č. 7.
Archiv: Archiv Masarykovy univerzity v Brně: Osobní fond (inventář: J. Plosová, 2003).
Autor hesla: Martin C. Putna (1998)
Aktualizace hesla: 3. 8. 2006
(kb)
Aktualizace bibliografie: 3. 8. 2006
(kb)