Fedor SOLDAN

 V knižní prvotině z 30. let Karel Hlaváček, typ české dekadence se Soldan představil jako literární kritik a historik, jenž k literatuře přistupuje s ideologickými kritérii uplatňovanými u nás globálně až později, v 50. letech. Dokázal zde ještě spojit popis s poučením strukturalismu a ocenit dekadenci, ale jen proto, že dekadentní individualismus pojímal jako nutné stadium myšlenkové revoluce. V následujícím eseji O Nezvalovi a poválečné generaci vrcholí přímočarost Soldanova ideologického pojetí v přesvědčení, že Nezval „po přečtení mnoha marxistických knížek mohl by se stát revolučním nebo aspoň sociálním básníkem“. Nezvalův poetismus a surrealismus, ale i pragmatismus Karla Čapka se Soldanovi jevily v největším nesouladu se společensky pokrokovým posláním literatury (Tři generace). V druhé polovině 30. let Soldan prosazoval (hlavně v časopise Kultura doby) „nový realismus“. Zatímco realismus 19. století nazval popisným, „nový realismus“ určil jako kritický: spisovatel musí chtít změnu poměrů, které popisuje. Sociologická metoda, k níž se hlásil, u něj tedy spočívá mnohem víc v posouzení politického dopadu díla než v odhalení jeho sociálních kořenů. Po válce pak pojal Soldan v monografii Jiří Wolker básníkův vývoj jako směřování od humanismu ke stranickosti a socialistickému realismu. Všechny spisovatele (včetně básníků, jimiž se knižně zabýval téměř výhradně) posuzoval Soldan z hlediska toho, nakolik naplňují postuláty jeho úzce vymezeného realismu. V normativních požadavcích šel až do formálních detailů; podle jeho poslední monografie Josef Svatopluk Machar je pro realistickou poezii např. nutná shoda větného členění s veršovým.
Na okraji Soldanovy tvorby zůstala útlá sbírka veršů z dvacátých let (Duhový most) a pozdní prózy pro děti o zvířatech.