Slovník české literatury po roce 1945
Edmond KONRÁD
* 30. 5. 1889, Praha
† 9. 5. 1957, Praha
Dramatik, prozaik, divadelní kritik
Pocházel z pražské měšťanské, kulturně orientované rodiny: otec Gustav Konrád, povoláním advokát, se od mládí přátelil s literáty a divadelníky (mj. s Emanuelem Bozděchem, Josefem Štolbou), matka Helena Konrádová (rozená Röslerová), spřízněná s rodinou Náprstkovou, byla klavíristka a stýkala se s řadou předních hudebních umělců. Konrád navštěvoval od roku 1899 gymnázium v Křemencově ulici na Novém Městě, po maturitě v roce 1907 studoval na pražské filozofické fakultě historii (zejména u Václava Novotného a Josefa Pekaře); Titul PhDr. získal v roce 1912 prací O správním rozdělení českém ve století čtrnáctém. Po krátkém působení v knihovně Národního muzea a po vojenské službě, kterou absolvoval v letech 1915–1918, nastoupil v roce 1919 do tiskového odboru Československého červeného kříže, ale ještě téhož roku se stal knihovníkem Univerzitní knihovny, kde pracoval až do roku 1925. Poté se plně věnoval dramatické tvorbě a divadelní kritice (v letech 1929–1937 byl referentem v Národním osvobození, v Lidových novinách působil od června 1937 až do roku 1940, kdy byl z politických důvodů propuštěn). Přátelsky se stýkal s Karlem Čapkem (byl členem kroužku pátečníků), po roce 1945 absolvoval řadu přednášek o osobnosti a díle Karla Čapka; jako představitel československého centra PEN-klubu často cestoval do ciziny (v roce 1937 přednášel o českém divadle v Holandsku, zúčastnil se zasedání a kongresů v Římě, Varšavě, Budapešti aj.). Byl rovněž funkcionářem Dramatického svazu a v roce 1939 byl zvolen do výboru nově se tvořícího Kruhu spisovatelů. Jako představitel demokratické kultury a částečně též jako neárijský míšenec nesměl během okupace publikovat a veřejně vystupovat: už v říjnu 1938 mu byla cenzurou po generální zkoušce v pražském Národním divadle stažena hra Císař dětí, další Konrádova dramata (Bohatec Kramerius aneb Vlastenec má mít existenci, Každý své peklíčko, Figaro napálený) zůstala v rukopise. Knížka Příklad Františka Křižíka vyšla pod jménem
Václava Gutwirtha, který k ní dodal materiál. Konrád byl v této době pracovně nasazen jako pomocný dělník v Praze-Libni (po čase byl ze zdravotních důvodů uvolněn). V roce 1945 se ve funkci divadelního referenta vrátil do Lidových novin, v témže roce se oženil s Boženou Scheinpflugovou, dcerou spisovatele a novináře Karla Scheinpfluga a starší sestrou herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Po únoru 1948 mohl v nakladatelství
Československý spisovatel pracovat pouze jako knihovník a od roku 1949 jako korektor. Přestože opět nesměl publikovat, nadále psal: některé jeho práce vyšly posmrtně, v rukopisné pozůstalosti se zachovaly mj. hry Lidská práva čili Střední Evropa, Vlk v ovčinci, V tomto znamení zvítězíš čili Dějiny zdola, Les ardenský.
Debutoval v České revue (1912, 1921–1923, zde divadelní referáty), dále přispíval zejména do časopisů: Květy (1914 zde aktovky Strom vědění, Zlatá rybka a Blýskavice pod společným titulem Rajka, premiéra 1920), Lípa, Kmen, Jeviště, Zvon, Tribuna, Cesta (1923–1928, zde divadelní referáty), Kritika, Národní osvobození (1929–1937, zde divadelní referáty, 1937 zde na pokračování první verze románu Mámení po převratu s titulem Čeho bylo třeba), Přítomnost, Rozpravy Aventina, Lidové noviny (od 1937, zde divadelní referáty), Panoráma,
Literární noviny, Lidová demokracie (1956–1957 zde na pokračování memoáry Nač vzpomenu); posmrtně ve
Zpravodaji Společnosti bratří Čapků (1986, 1991). Zfilmována byla jeho dramata Kvočna (1937, režie Hugo Haas) a Kde se žebrá (pod názvem Svět kde se žebrá, 1938, režie
Miroslav Cikán). Svým komentářem doprovodil dokumentární film z roku 1945 Vlast vítá (režie Jan Alfréd Holman a Otakar Vávra). – Používal pseudonymů Adam Zima, Beneš Musil, Emil Kolda, Iček a šifer Delta, kd, kd., -kd-, Kd.
Jako příslušník tzv. čapkovské generace se Konrád téměř výhradně orientoval na drama, které pokládal – ve shodě s názory svých generačních druhů – za žánr obzvlášť schopný adekvátně pojednat morální a ideový stav soudobé společnosti. Ještě výrazněji než např. František Langer nebo Karel Čapek přitom spojoval vlastní dramatickou tvorbu se zájmem o divadelní praxi: hry psal často s konkrétními představami o jejich divadelní realizaci a některé role přímo pro určité herce
Národního divadla, k jehož kmenovým autorům patřil. Od dvacátých let soustavně sledoval pražské divadelní dění; jeho kritiky, v nichž projevoval zájem o specifika inscenačních složek (zejména režijní a herecké), byly duchaplným, literárně poučeným i divadelního provozu znalým glosováním inscenací. Výstižně charakterizovaly vlastnosti dramatického textu a podíl režijní práce, hlavně však dokázaly vystihnout podstatné rysy hercova výkonu. Soustřeďovaly se jak k jedinečnosti interpretova podílu na jevištní postavě, tak k definování jeho hereckého typu (z rozboru typu vychází i
Konrádova monografie O Anně Sedláčkové). – Pro
Konráda dramatika bylo charakteristické s důsledností uplatňované úsilí o duchaplně pointovaný dialog a o intelektuální „vyšlechtění“ české činohry. Vzdáleně se přitom někdy inspiroval
Georgem Bernardem Shawem a jeho ironizujícím odstupem k dramatickému ději. Náměty svých her zaměřoval k diagnóze širších sociálních problémů, které opakovaně nacházel především v oblasti společenské morálky: vracel se zejména k ideové a mravní situaci měšťanské vrstvy v poválečném rozkladu tradičních jistot. Toto své téma realizoval na půdorysu rodinného dramatu (Širočina, Rodinná záležitost), někdy nevylučujícího senzační prvky (Návrat mládí); pokusil se však i o odpsychologizování milostného konfliktu využitím postupů commedie dell’arte (Komedie v kostce). S ideovým ovzduším relativistické dramatiky čapkovské generace ve dvacátých letech souvisely jeho dramatické úvahy o iluzornosti revolučních zvratů v lidských dějinách (utopická hra Olbřím) i o poměru ducha a společenské morálky k rozmachu technické civilizace (pozdější „dramatická legenda“ motivicky vycházející ze života
Thomase Alvy Edisona Čaroděj z Menlo). Ve třicátých letech se pod vlivem civilismu Konrádova dramata proměňovala spíš v žánrově realistickou veselohru (úspěšná komedie Kvočna, původně psaná pro
Marii Hübnerovou, a Kde se žebrá). Po válce byla v
Národním divadle uvedena jinotajná komedie situovaná do doby Robespierrova teroru Skřivan a smršť (hlavní role temperamentní herečky byla psána pro Olgu Scheinpflugovou), další Konrádovy hry už nemohly být provozovány (Komedie o počasí, Student Jan). – Zájem o divadelní svět a o sociální prostředí intelektuální elity a vyšší pražské buržoazie se projevil i v
Konrádově pokusu o generační román Mámení po převratu. Autor v něm usiloval zachytit vnitřní krize a názorovou krystalizaci pokolení, do jehož života zasáhla první světová válka. Postavy díla přecházejí i do druhého, už z pozůstalosti vydaného románu Duše v očistci, který chce v širokém záběru zobrazit diferenciaci měšťanské inteligence v letech nacistické okupace (syžetově vychází z tematizovaného paradoxu: kolaborující mladý vědec, náhodou zabitý gestapem, se v představách lidí mění v hrdinu). Dokumentární hodnotu mají Konrádovy memoáry Nač vzpomenu.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře a divadle: Javor čili Děti a smrt (D, b. d., 1922, i prem.); Návrat mládí (D 1923, prem. 1920, pod pseudonymem Adam Zima); Širočina (D 1923, i prem.); Komedie v kostce (D 1925, prem. 1926); Rodinná záležitost (D 1927, i prem.); Olbřím (D 1928, i prem.); O Anně Sedláčkové (monografie, 1928); Nahý v trní (D 1930, i prem.); Kvočna (D 1932, i prem.); Čaroděj z Menlo aneb Pokolení prvních věcí (D 1934, i prem. s tit. Edison); Mámení po převratu (R 1935); Ráj srdce (D 1937, i prem.); Kde se žebrá (D 1937, i prem.); Příklad Františka Křižíka (životopis, 1941, pod jménem V. Gutwirtha); Skřivan a smršť (D 1946, i prem.); Komedie o počasí (D 1947); Student Jan (D 1948); František Langer (E 1949); Nač vzpomenu (memoáry, 1957; rozšíř. 1967, ed. M. Halík); Duše v očistci (R 1970); scénicky: Žluté růže (1911).
Překlad (scénicky): H. Duvernois – M. Maurey: Věčné mládí (1926).
Příspěvky ve sbornících: Nové české divadlo (1928, 1932); K. H. Hilar. Čtvrt století české činohry (1936); Zborov 1917–1937 (1937); České umění dramatické. Činohra (1941); Sborník Masarykova reálného gymnázia v Praze 2, Křemencova ul. 1871–1946 (1946).
LITERATURA
Studie a články: M. Rutte: K problému obnovené commedie dell’arte, Cesta 9, 1926/27, č. 4; P. Buzková in: České drama (1932); J. Träger: O naší divadelní kritice, Nová svoboda 1933, č. 11; F. Götz in: sb. České umění dramatické (1941); J. Träger: Doslov, in: E. K., Nač vzpomenu (1957); F. Černý: České utopické drama mezi dvěma světovými válkami, in: Přednášky z 26. běhu Letní školy slovanských studií v roce 1982 (1983); L. Vaculík: Podivné osudy, Učitelské noviny 1989, č. 20.Recenze: Žluté růže: an. (= J. Vodák), Čas 31. 5. 1911; Ks (= A. Kraus), Čechische Revue 1911, č. 7 * Rajka: Čes. revue 13, 1919/20, č. 12 * Javor čili Děti a smrt: M. Novotný, Cesta 4, 1921/22, č. 12; Kazetka (= K. Z. Klíma), LidN 12. 2. 1922 * Komedie v kostce: AMP (= A. M. Píša), Večerní PL 20. 10. 1926, též in Stopami dramatu a divadla (1967); -FR- (= J. Frejka), Národní osvobození 21. 10. 1926; E. Konrád, Cesta 9, 1926/27, č. 1; M. Rutte, Cesta 1926/27, č. 4 * Rodinná záležitost: O. Š. M. (= O. Štorch-Marien), Rozpravy Aventina 2, 1926/27, č. 16–17; B. (= E. Bass), LidN 24. 4. 1927 * Olbřím: AMP (= A. M. Píša), Večerní PL 5. 5. 1928; B (= E. Bass), LidN 6. 5. 1928; J. H. (= J. Hilbert, Venkov 6. 5. 1928; D. Raisová, Ženský svět 1928, č. 10 * Nahý v trní: M. M. (= M. Majerová), Čin 1929/1930, č. 25; Ot. F. (= O. Fischer), LidN 16. 2. 1930; -jef- (= J. Fučík), Tvorba 1930, č. 5, též in: Divadelní kritiky (1984); AMP (= A. M. Píša), PL 16. 2. 1930; Ot. F. (= O. Fischer), LidN 16. 2. 1930; J. H. (= J. Hilbert), Venkov 16. 2. 1930 * Kvočna: J. L. F. (= J. L. Fischer), Index 1932, č. 2; Ot. F. (= O. Fischer), LidN 3. 3. 1932; J. Träger, LitN 1932, č. 4 * Edison: AMP (= A. M. Píša), PL 15. 2. 1934, též in: Stopami dramatu a divadla (1967) * Ráj srdce: V. Tille, LitN 9, 1936/37, č. 12; B. (= E. Bass), LidN 12. 2. 1937; AMP (= A. M. Píša), PL 12. 2. 1937, též in: Stopami dramatu a divadla (1967) * Mámení po převratu: AMP (= A. M. Píša), PL 22. 12. 1935; F. Dvorský, Tvorba 1935, č. 49; F. Götz, Almanach Kmene 1935/1936, č. 8; O. Srbová, Listy pro umění a kritiku 1935, č. 19/20; F. X. Šalda, ŠZáp 8, 1935/36, č. 2, též in: Kritické glosy k nové poezii české (1939); B. Jedlička, LidN 27. 1. 1936; B. Polan, Čin 1936, č. 3 * Příklad Františka Křižíka: -y-, Národní práce 6. 1. 1942 * Skřivan a smršť: O. Srbová, Naše doba 1945/1946, č. 8; kp (= K. Polák), PL 21. 5. 1946; jtg (= J. Träger), SvSl 21. 5. 1946; A. M. Brousil, ZN 21. 5. 1946; Břz (= B. Březovský), Národní osvobození 23. 5. 1946; J. H. (= J. Hájek), RP 28. 5. 1946; O. Kautský, Svobodné noviny 21. 5. 1946; O. S. (= O. Srbová), Práce 21. 5. 1946; Z. L. (= Z. Lederer), Obzory 1946, č. 22 * Komedie o počasí: jb, Česká osvěta 1948, č. 1–3 * Nač vzpomenu: F. Götz, DivN 1958, č. 16; I. Klíma, LitN 1958, č. 5; K. Čechák, LD 26. 1. 1958; V. Vrabec, SvSl 29. 1. 1958; J. Lederer, VP 7. 3. 1958; I. Hollman HD 1958, č. 3; Z. V. (= Z. Vavřík), Tvorba 1958, č. 18; b (= V. Běhounek), Práce 6. 6. 1958; gf (= G. Franzl), LD 30. 5. 1958; V. Thiele, ZN 3. 12. 1966, příl. Náš domov; F. Soldan, MF 9. 8. 1967; S. Bartůšková, HD 1967, č. 9; J. Pecháček, Imlpuls 1967, č. 9 * Duše v očistci: V. Běhounek, Práce 3. 7. 1970; H. Hrzalová, Tvorba 1970, č. 43; ano (= A. Nováková), Práce 21. 8. 1970; V. Kudělka, LD 31. 3. 1992.
Rozhovory: V. Závada (o hře Kvočna), Rozpravy Aventina 7, 1931/32, č. 17; L. J. (= L. Jehl) /o románu Mámení po převratu/, Rozhledy 1935, č. 27; -ger (= J. Träger) (rozhovor s B. Konrádovou), SvSl 13. 6. 1970.
K životním jubileím: jtg (= J. Träger), Práce 29. 5. 1949; b. s. (= B. Slavík), Nová Praha 1969, č. 1; J. U. (= J. Uzel), SvSl 30. 5. 1969; J. Procházka, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1978, č. 7; F. Knopp, LD 8. 5. 1982 + LD 24. 11. 1984, L. Soldán, LM 1989, č. 5; dav, Kmen 1989, č. 22; L. Soldán, LM 1989, č. 5; V. Viktora, Pravda 27. 5. 1989, příloha Pravdy; vl (= Š. Vlašín), Naše pravda 1997, č. 17.
Nekrology: jtg (= J. Träger), SvSl 11. 5. 1957; F. Langer, LD 12. 5. 1957; jr, Kultura 1957, č. 20; Z. Vavřík, LitN 1957, č. 20; Z. Skyba, VP 14. 5. 1957.
Vzpomínky: F. Langer, LD 12. 5. 1957; F. Langer in: Byli a bylo (2003, pův. vyd. 1963).
Autor hesla: Ludmila Lantová (1994)
Aktualizace hesla: 5. 2. 2021
(mvo; eb)
Aktualizace bibliografie: 5. 2. 2021
(mvo; eb)