Vladimír ŠTĚDRÝ

 S výjimkou básnického a prozaického debutu ze 30. let je celé Štědrého dílo silně autobiografické a poznamenané dvojím exilem. V krátkých prózách Než přijde naše léto, v cestopisu Kde léčí stesk a částečně i v povídkách Očima a srdcem zachytil z pohledu příslušníka cizinecké armády vlastní prožitek války. Vyhýbal se přitom bojovým scénám, válka mu byla spíše znepokojivým pozadím relativně poklidného, nudného života ve vojenských táborech daleko od fronty, případně obtížným putováním po zemích Orientu. Osobní i celonárodní traumata, jež válka zrodila, jsou předmětem knihy povídek a úvah Věž svědectví, psané již během poválečného německého exilu. Líčení nekonečných cest, neustálých změn, přemisťování a provizorních pobytů, všudypřítomné melancholie a stesku člověka zbaveného domova je v Štědrého tvorbě propojováno s poukazem na význam lidské vzájemnosti, všímavosti a mravních hodnot. Autor se snaží působit detailem, popisem všedních, nedramatických osudů lidí a obyčejných věcí, živým přemítáním o jejich povaze i smyslu (patrný je vliv Karla Čapka). Jeho povídky jsou krátké, mají reportážní, cestopisný či esejistický charakter s drobným dějem a častými lyrickými pasážemi. S komunistickou doktrínou se Štědrý snažil vyrovnat sarkasmem v modelových příbězích (Kožich). Ostré kritice podrobil československé politické poměry od konce 40. let v esejích a studiích (Jak se stalo Československo satelitem Sovětského svazu, Red Infiltration – a Permanent Threat).