Vítězslav GARDAVSKÝ
Esejista, básník, dramatik
Pocházel z učitelské rodiny. V letech 1934–1942 studoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, 1945–1949 češtinu a filozofii na FF UK. Poté krátce působil na gymnáziích v Praze a Novém Bydžově, od roku 1950 na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. Od roku 1951 byl vojákem z povolání, působil jako lektor marxismu a od roku 1953 přednášel mezinárodní vztahy a později filozofii na Vojenské technické akademii (později Vojenská akademie Antonína Zápotockého) v Brně (1963 CSc. prací o
Katolicismus a Německo; 1964 docent filozofie habilitačním spisem
Fenomén Německo). V letech 1964–1969 byl aktivní v
Socialistické akademii, zejména ve snahách o dialog mezi křesťany a marxisty (v letech 1968–1969 absolvoval řadu přednášek v SRN, Velké Británii a USA). V letech 1969–1970 přednášel filosofii též na JAMU. V listopadu 1970 byl z politických důvodů propuštěn z armády. Od roku 1971 pracoval v brněnském Geotestu u vodních vrtů (Mohelnice, Hrušovany), od roku 1974 byl skladníkem a řidičem v JZD Prosetín.
Statěmi přispíval do
Literárních novin,
Hosta do domu,
Nové mysli,
Lidové armády,
Historie a vojenství, Kulturní tvorby,
Kulturného života (Bratislava),
Zítřka aj. Do konce šedesátých let ojediněle časopisecky publikoval rovněž poezii. Jako vlastní autorský samizdat vydal básnické sbírky
Vrchovatě (za ediční spoluúčasti
Ludvíka Kundery 1974, knižně 2003) a
Přibližně tečna (1977, uváděn též název
Tečna, knižně 1995), poemu
Stříbrná ještěrka (1976), antologii vlastních i převzatých překladů vybraných děl evropské poezie první poloviny 20. století
Putovní kabinet poezie (1976), eseje
Anděl na hrotu meče aneb Jeremiáš (1975, samizdatově vyšel i výtah z tohoto rozsáhlého textu), rozhlasové monology
Krev krev dějiny (1973, rozhl. prem. 1993), divadelní hry
Legenda o Františkovi a Kláře (1973, prem. 1992) a prózy
Milá paní kolegyně: Deset dopisů o univerzitě (1973, časopisecky téměř úplné v
Revue Universitas 1993, rozhlasová adaptace 1993),
Tatínkova malovaná vejce (1974) a
Ideální dívka z konce mocnářství (1975). V samizdatové edici
Petlice
vyšel roku 1978 soubor
In memoriam Vítězslava Gardavského (usp. Jiří Müller), obsahující texty
Milá paní kolegyně a
Krev krev dějiny. Gardavský přispěl do samizdatových sborníků edice
Hyperbibliofilie
(
Zima, 1973;
Ještě léto, 1974 a
Věci, 1974; vše ed. Ludvík Kundera). Překlad komedie Friedricha Schillera
Parazit připravovaný pro brněnské Státní divadlo v roce 1971 nebyl inscenován. Divadelní hra
Já, Jákob
byla upravena pro rozhlas (prem. 1993) a posloužila jako inspirace komorního oratoria Miloslava Ištvana (1968). – Gardavský užíval pseudonymu Adolf Tunkl. Hru Petera Weisse
Hölderlin přeložil spolu s Vladimírem Mikešem, který společný překlad podepsal.
Gardavského filozofický zájem se soustřeďoval především na kritickou analýzu vztahů mezi marxismem a křesťanstvím. Ve filozofických úvahách a esejích (
Bůh není zcela mrtev,
Naděje ze skepse) kriticky reflektoval marxistický scientismus a historický determinismus a pokoušel se začlenit marxismus do antického a židovsko-křesťanského myšlenkového a kulturního dědictví. Metodou historického materialismu zkoumal základní filozofická a teologická východiska křesťanství a hledal v nich antropologickou podstatu jakožto předpoklad obecně humanistických cílů, k nimž podle něj směřoval i soudobý marxismus. Gardavského úsilí o nalezení styčných bodů mezi těmito dvěma ideologiemi – v české marxistické filozofii se o totéž pokoušeli např. Milan Machovec, Peluška Bendlová a další – se opíralo o obecnou snahu evropských marxistických filozofů šedesátých let (Archibald Robertson, Roger Garaudy, Ernst Bloch aj.) nalézt v dialogu s křesťanstvím jednu z cest k autentickým pramenům marxismu. Také v Gardavského dramatické prvotině
Já, Jákob, ztvárňující starozákonní mýtus o Jákobovi a jeho zápas o identitu osobnosti, převažují filozoficko-úvahové hodnoty nad dramatickými možnostmi textu. Verše útlé sbírky
Vrchovatě jsou inspirovány objevováním pozoruhodných míst Českomoravské vysočiny, zatímco ve sbírce
Přibližně tečna
autor dospívá k meditativnějším polohám s nádechem předběžné životní bilance.
Beletrie a filozofické úvahy: Bůh a nevěřící svět (úvaha, 1967); Fenomén Německo (filozof. úvaha, 1967); Bůh není zcela mrtev (E 1967); Seminář o ateismu (referát, rozmnož., 1967, s V. Vyšohlídem a J. Hraničkou); KSČ a náboženství (úvaha, inter. tisk ideolog. odd. ÚV KSČ, 1968); Já, Jákob (D, rozmnož., 1969, prem. 1968); Naděje ze skepse (E 1969); Přibližně tečna (BB 1995, ed. Vladimír Gardavský, pův. samizdat 1977); Vrchovatě (BB 2003, ed. Vladimír Gardavský, pův. samizdat 1974).
Scénicky: Legenda o Františkovi a Kláře (prem. Olomouc 1992, pův. samizdat 1973).
Učást v týmových pracích (vesměs učebnice a skripta): Marxistická filosofie: věda, dějiny, člověk (1966); Marxistická filosofie: Antikomunismus, křesťanství, evropská myšlenka (1967, s A. Goňcem); Filosofie na večerní universitě (1968); Informatorium marxistické filosofie (1969).
Příspěvky ve sbornících: Politický klerikalismus a idea spravedlivé války (1961); Křesťanství a antikomunismus (1962).
Překlady: P. Weiss: Hölderlin (pod jménem spolupřekladatele V. Mikeše, prem. Liberec 1977, rozmn. 1979).
Bibliografie: Vladimír Gardavský: Bibliografie hlavních prací V. G., Scriptum 1993, č. 8 (v bloku statí věnovaných V. G.).
Knižně: Vítězslav Gardavský: filosof, dramatik, básník, spisovatel – a voják... (sborník, ed. Libor Hlaváček, 1993, zde též bibliografie, sest. Z. Purketová); Kdo byl Vítězslav Gardavský (sborník, ed. Vladimír Gardavský, 2000).
Studie a články: K. Vrána: Teilhard v českém kulturním prostoru, Nový život (Řím) 1968, č. 5/6 (o vlivu Chardina de Teilhard na V. G.); L. Kundera: Filozof a plukovník, Rovnost 11. 7. 1991, též in Řečiště (1993) a Různá řečiště A (2005); J. M. Lochman: Od Jákoba k Jeremiášovi, Křesťanská revue 1993, č. 7; I. Fic in Kroměříž literární (2000, s. 101n.); J. Sedlák: Vítězslav Gardavský, mimo jiné básník a dramatik, Týdeník Kroměřížska 29. 10. 2003; D. Kroča: K problému problémové dramatiky – Já, Jakob Vítězslava Gardavského, Bohemica litteraria 2010, č. 1/2; A. Rašek: V ráji jsme chodili nazí, LitN 2013, č. 42.
Recenze: Já, Jákob: V. Kudělka, DivN 1967/68, č. 21; S. Machonin, LitL 1968, č. 10; J. Černý, HD 1968, č. 7; Z. Hořínek, Divadlo 1968, č. 7; * Naděje ze skepse: J. Sedlák, Rovnost 27. 5. 1969; K. Matýsek, MF 27. 5. 1969; * Legenda o Františkovi a Kláře: J. Jeřábek, Hanácké noviny 16. 4. 1992; T. Lazorčáková, Svoboda 15. 5. 1992; jm, Moravskoslezský večerník 2. 11. 1992; V. Puhač, Reportér 18. 11. 1992 * Přibližně tečna: J. Sedlák, SvSl (Brno) 26. 6. 1996.
Rozhovor: R. Žák, Rovnost 5. 4. 1968.
Nekrolog: J. Šimsa: Za Vítězslavem Gardavským, Spektrum (smz.)1978, č. 2 (reprint Londýn 1979).
K životním jubileím: J. Sedlák, Kam v Brně 2008, č. 10, příl. Kam; J. Sedlák: 35 let od skonu V. Gardavského, Kam v Brně 2013, č. 3.
Osobní fond: Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad u Brna.
