SOVĚTSKÁ LITERATURA 

Časopis byl zvláště zpočátku jedním z nástrojů normalizační moci: měl poskytovat domácím spisovatelům vzory „angažované“ literární tvorby, ideologicky i esteticky konformní s panujícím režimem „reálného socialismu“. Tomu odpovídalo mj. i otiskování literárních prací Leonida Brežněva nebo statí sovětských bohemistů, kteří se ztotožnili s normalizačními čistkami v české literatuře (Světlana Šerlaimovová: Ideová orientace - socialismus - o české literatuře 60. a 70. let – č. 10/1975). Vzhledem k tomu, že jednotlivá čísla SL byla koncipována po vzoru sovětských „tlustých žurnálů“, tedy jako quasi-sborníky s velmi širokým autorským zázemím, nedá se mluvit o kmenových autorech časopisu. Některá jména se nicméně v listu přece jen objevovala častěji. Z prozaiků to byli mj. Čingiz Ajtmatov (1982 na pokračování Stanice Bouřná, 1987 Popraviště), Viktor Astafjev, Jurij Bondarev, Kir Bulyčov, Alexandr Čakovskij, Veniamin Kaverin, Anatolij Kim, Viktor Koněckij, Georgij Markov, Jurij Nagibin, Valentin Rasputin, Arkadij a Boris Strugačtí, Eduard Šim, Vasilij Šukšin, Anatolij Tkačenko, z básníků Margarita Aligerová, Jevgenij Jevtušenko, Robert Rožděstvenskij, Nikolaj Zabolockij. Vedle známých spisovatelů se v listu objevovali i četní autoři začínající, vedle spisovatelů ruských nebo píšících rusky velmi často také autoři literatur pobaltských, kavkazských i jiných: z prozaiků Vasil Bykav, Nodar Dumbadze, Jurij Rytcheu (Rytgev), Mykolas Sluckis, z básníků Fazu Alijevová, Rasul Gamzatov, David Kugultinov, Eduardas Mieželaitis, Maksim Tank aj. (z neruských jazyků se většinou překládalo přes ruštinu). Z českých překladatelů spolupracovali s listem zejména Václav A. Černý (překládal přímo z gruzínštiny, popř. s přihlédnutím ke gruzínskému orginálu), Václav Daněk, Ludmila Dušková, Libor Dvořák, Milan Dvořák, Helena Franková, Jaroslav Hulák, Kamil Chrobák, Václav Jelínek, Jaroslav Kabíček, Petr Kaška, Luděk Kubišta, Jana Mertinová, Vladimír Michna, Jarmila Mikulášková, Jaroslav Piskáček, Vladimír Smetáček, Jaroslav Šanda, Hana Štěpánková, Vlasta Tafelová, Hana Vrbová, ze slovenských např. Eva Birčáková, Zuzana Borovská, Ľubomír Feldek, Dana Lehutová, Elena Linzbothová-Krupová, Ján Majerník, Eva Piovarcsyová, Dušan Slobodník, Magda Takáčová, Milan Tokár.

Hlavní a stabilní součást obsahu tvořily rubriky Próza a Poezie (ukázky byly uváděny drobnými medailonky od sovětských publicistů i českých a slovenských překladatelů); autorská vyznání, rozhovory, publicistika a eseje vycházely v rubrikách Úvahy a názory, Literatura a život, Člověk a doba, Črty a eseje, starší literární tvorbu aktualizovaly rubriky Z literárního dědictví a Náš archiv. Rozhovory a diskuse byly zařazovány pod titul Naše dialogy, na vzájemné vztahy mezi československou a sovětskou kulturou se zaměřoval oddíl Přes hranice s četnými příspěvky českých autorů. Pod titulem Umění byly otiskovány stati o výtvarném umění, hudbě, filmu apod. Příležitostně vycházely rubriky Dětský koutek, Jubilea, Mládež našeho světa a Hvězdné křižovatky. Občas obsahoval časopis i recenzní rubriku Nové knihy, kde byly přetiskovány glosy a recenze sovětských autorů a jen ojediněle publicistů českých (Vladimír Novotný, Ivo Pospíšil). Sovětští literární kritici a historici byli většinou také autory studií o jednotlivých spisovatelích nebo vývojových tendencích, teprve koncem 80. let se ojediněle objevily i studie českých rusistů (o Bulgakovovi psal např. v č. 2/1988 Ladislav Zadražil). V č. 11/1984 vyšel posmrtně rozhovor s překladatelem Janem Zábranou, v č. 3/1988 s Emanuelem Fryntou. Některá čísla obsahovala tematické bloky věnované politickým výročím, politický a propagandistický přístup k literatuře převládal i v rubrice aktuální publicistiky Duch Helsink a kultura (od ročníku 1976). V 80. letech vycházela (většinou jednou ročně) speciální čísla určená dětem (nejčastěji s výběrem pohádek) a čísla vědeckofantastických povídek. Čas od času se objevily tematické bloky k výročí významných osobností (Bulgakov, Gogol, Puškin, Ševčenko aj.).

S tím, jak se v období „perestrojky“ v SSSR postupně rozšiřovaly hranice svobodné diskuse, zatímco v Československu stále vládla přísná cenzura, se časopis koncem 80. let stával pro veřejnost zajímavějším. Objevovala se v něm společenskokritická beletrie soudobých autorů (Vasilij Bělov, Jurij Dombrovskij, Anatolij Rybakov aj.) i práce, které nemohly v době napsání být vydány (v č. 3/1989 např. Čevengur Andreje Platonova, prózy Vasilije Grossmana, Vladimíra Těndrjakova aj.), č. 12/1988 bylo věnováno osobnosti Vladimíra Vysockého, v roč. 1988 bylo připomenuto tisíciletí křesťanství na Rusi, v rozhovorech se spisovateli byla traktována dříve tabuizovaná témata apod. Československá redakce v tomto období také podstatněji ovlivňovala obsah časopisu, přicházela i s vlastními podněty a materiály. V č. 2/1990 se redakce omluvila rusistům a překladatelům, kteří za normalizace nesměli v SL publikovat, a ohlásila, že v dalších číslech budou uveřejňovány i jejich práce. V posledním ročníku vyšly vedle řady vzpomínkových a dokumentárních materiálů (o Achmatovové, Sacharovovi, Solženicynovi aj., vzpomínky Naděždy Mandelštamové) mj. prózy Anatolije Marčenka a Varlama Šalamova, eseje Miroslava Drozdy a Milana Šimečky a byla zde otištěna také do té doby přísně utajovaná Zvláštní zpráva č. 4 Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda (č. 3-5/1990), která již v 60. letech velmi kriticky posoudila ekonomickou i morální situaci tehdejšího SSSR. Časopis přestal vycházet ještě před zánikem Lidového nakladatelství. Vysoká úroveň, jíž v posledním období své existence nabyl, vedla na konci roku 1990 k úvahám o vydávání dvouměsíčníku, který by otiskoval beletrii a esejistiku ze zemí bývalé Varšavské smlouvy, tyto plány se však už v tíživé ekonomické situaci nakladatelství neuskutečnily.