NOVINÁŘ
Vydavatelství Československý novinář založil roku 1966 Český literární fond jako účelové zařízení sekce pro žurnalistiku. Prvním ředitelem byl jmenován novinář a politik Rostislav Petera (1909–1980). Svou činnost, zahrnující zpočátku vydávání periodik převzatých z Vydavatelství Ministerstva národní obrany (Československý novinář, Sešity novináře) a z ČTK (Svět v obrazech), zahájilo vydavatelství 1. ledna 1967. Povolení vydávat neperiodické publikace, jež se vztahovalo na odbornou novinářskou literaturu, vysokoškolské učebnice pro výuku žurnalistiky a beletrii, jejímiž autory jsou novináři a publicisté, získalo nakladatelství v roce 1968. V témže roce se po Peterově odvolání ujal vedení podniku Alois Joneš (*1929), zpočátku jako pověřený náměstek ředitele, posléze v ředitelské funkci. K podniku přináležela brněnská pobočka, jež v roce 1969 krátce vydávala časopis Moravskoslezský týden. V srpnu téhož roku vydavatelství iniciovalo změnu názvu na Vydavatelství a nakladatelství Novinář. Začátek sedmdesátých let byl poznamenán výměnou vedení a změnou ediční koncepce, kdy tendenci k obchodním hlediskům nahradil cílený zájem o odbornou a politicky aktuální literaturu. Po Jonešově odchodu na místo vedoucího tiskového oddělení Filmového studia Barrandov vedl nakladatelství Miroslav Dočkal (1918–??), který současně působil jako šéfredaktor týdeníku Svět v obrazech. V roce 1973 bylo Novináři odňato oprávnění vydávat neperiodické publikace; až do jeho opětovného udělení v roce 1987 se proto produkce těchto titulů řešila individuálně, prostřednictvím jednotlivých povolení. Roku 1974 bylo nakladatelství organizačně přičleněno ke Svazu československých novinářů (SČSN). Funkci ředitele zastával od července 1975 až do konce roku 1989 Václav Sobolík (*1936). Šéfredaktorka Gabriela Žemličková působila v nakladatelství až do druhé poloviny osmdesátých let, po jejím odchodu do penze byla funkce zrušena a příslušné kompetence převedeny na vedoucího redaktora, jímž se stal již počátkem osmdesátých let Jiří Tomáš (*1944), později zakladatel nakladatelství Akropolis. V lednu 1990 byl ředitelem jmenován dosavadní výrobní náměstek Pavel Orna. Současně se zánikem SČSN v roce 1990 mělo dojít k převodu vydavatelství pod nově ustavený Syndikát novinářů jako nástupnickou organizaci SČSN. V průběhu těchto změn však Vydavatelství a nakladatelství Novinář zaniklo a Pavel Orna založil vlastní nakladatelství Nezávislý Novinář.
Na přípravě publikací se jako odpovědní redaktoři podíleli Hana Heroldová, Jitka Chládková, Anna Křemenáková, Dagmar Lettlová, Věnceslava Lexová, Věra Pexová, Věra Rakovská, Zuzana Skaličková, Jitka Špryslová, Vlastimil Švarc, Jiří Tomáš, Jitka Vávrová, Milan Veverka ad., technickou redakci zajišťovali Petr Joachimsthal, Helena Kriglová, Jan Křenek, Jarmila Kučmášová, Pavel Orna, Miroslav Pechánek, Jiří Schejbal ad. O výtvarnou podobu obálek a grafickou úpravu knih se starali Stanislav Haštaba, Jindřich Hudek, Vladimír Jansta, Sláva Jílek, Jiří Ledr, Antonín Meltzer, Leo Novotný, Pavel Orna, Ivana Ornová, Nina Roháčová, Václav Rytina, Václav Svoboda, Josef Vršťala ad. Ilustrace knih vytvářeli četní malíři a karikaturisté, mj. Miroslav Barták, Adolf Born, Vojtěch Cinybulk, Jiří Daniel, Vladimír Renčín, Jiří Slíva, Vlasta Švejdová nebo Jiří Winter-Neprakta.
Ve Vydavatelství Československý novinář a následně ve Vydavatelství a nakladatelství Novinář vyšlo celkem na 700 svazků včetně publikací, u nichž Novinář poskytoval nakladatelský servis jiným vydavatelům. – Tisk zajišťovaly Moravské tiskařské závody v Ostravě, Olomouci či Gottwaldově, Tisk Brno, závody v Brně, Českém Těšíně nebo Přerově, Státní tiskárna Praha, Polygrafia Praha, Jihočeské tiskárny, prov. České Budějovice, Severografia Liberec, Grafia Brno, prov. Jihlava, Mír Praha, Naše vojsko ad. – Nakladatelství sídlilo v Praze, zprvu v Pařížské ul. č. 9, později se přestěhovalo na Národní třídu č. 17.
První ediční řada Hit (1969–1970, 7 sv., red. Antonín Pašek) nabízela detektivní prózu a příběhy zejména z období druhé světové války (Karel Fabián: Černá ponorka; Ivan Milan Jedlička: Léon Clifton se vrací; František Kavan: Zrada na křídlech Hurricanu; Vladislav Štěpánek: Svědek nepromluví). Jediný titul, Mexická dramata Oldřicha Červinky a Václava Paciny věnovaná letním olympijským hrám v roce 1968, přinesla Edice časopisu Čs. televize (1968). Také knižnici Dokumenty a fakta (1970) tvořil zřejmě pouze ojedinělý svazek o úpravě mezd redaktorů a novinářů. Dětem byla určena Edice televizních pohádek (1970–1971, 3 sv.), jež v podobě obrazových publikací zprostředkovávala příběhy z populárních večerníčků. Brněnská pobočka otevřela sešitem Dvě moravské epizody Ivana Olbrachta od Bohumila Marčáka edici Dokumenty (1970–1971, zjištěny 2 sv. č. 1 a 3). Mimo edice vydal Novinář v tomto období řadu čtenářsky přitažlivých publikací: v roce 1970 vyšly dobrodružné romány Vlna úzkosti Pavla Hejcmana a Zlatá ústřice Gordona Donalda nebo horrorové povídky Miloslava Švandrlíka Draculův švagr, ilustrované Jiřím Winterem-Nepraktou. Historii s akcentem na poutavá témata zachycovaly např. Paměti komorníka císaře Františka Josefa I. Josefa Hodíka nebo Záhada rukopisu královédvorského Miroslava Ivanova. V roce 1970 se objevily též dva svazky komiksů Marko Čermáka podle stejnojmenných knih Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří.
Tuto linii však redakce na přelomu let 1971 a 1972 opustila a „komerční“ tituly nahradila odbornou novinářskou literaturou, beletrií a literaturou faktu z autorského okruhu žurnalistů i „politickými aktualitami“. Hlavní ediční řadou se stala Knihovnička novináře (1973–1989, 46 sv., předseda red. rady Miroslav Dočkal), jež obsáhla teorii novinářských žánrů a zároveň sledovala politickovýchovné cíle. Knižnice Prameny a dokumenty (1976–1982, 5 sv.) zprostředkovala názory autorit na funkci publicistiky, vymezené stranickým a ideologickým přístupem (Vladimír Iljič Lenin o tisku; Klement Gottwald o publicistice). Edice Osobnosti české a slovenské žurnalistiky (1978–1988, 20 sv.) představila řadu politiků a spisovatelů 19. a 20. století v roli novináře. Mimo edice vycházely tematicky různorodé knihy, mezi nimiž patřilo přední místo odborným publikacím pro žurnalisty; část z nich vyšla v podobě vysokoškolských učebnic určených studentům oboru. Významné osobnosti české i světové publicistiky byly představeny mj. v pracích Jiřího Tomáše a Gabriely Žemličkové (Egon Ervín Kisch), Drahoslava a Ivana Machalových (Ernest Hemingway) nebo Václava Osvalda (Josef Kajetán Tyl).
Produkce nakladatelství Novinář je dále charakteristická orientací na literaturu faktu (Vladimír Fiala: Akta „G“) i na žánry umělecké publicistiky (mj. drobné prózy Karla KonrádaOdleťte, ptáci mé slabosti!, cestopisná novela Jiřího Jánošky Svatební cesta s Dominikou, soubory fejetonů Lenky Haškové Pražské poprašky nebo Dobré a ještě lepší jitro! Františka Nepila). Tendence k humoru a satiře se projevila v povídkách Vlasty Smržové To by Darwin koukal či ve výboru z díla Jaroslava Haška Vesele o novinách a novinářích. Pod názvem Apokryfy z éteru vyšel soubor tří rozhlasových her Františka Nepila. Předpokládanému čtenářskému zájmu vycházely vstříc soubory soudniček (Oldřich Egem, Stanislav Kraval) a zejména kriminálních příběhů zaznamenaných podle skutečných událostí (Ivan Milan Jedlička), stejně jako zážitky sportovních komentátorů (Miroslav Holman, Karel Malina: Letadlo z Pisy obsazeno; Robert Bakalář, Jan Kotrba: Vítězové a hrdinové) nebo knihy Miloše Kováříka z prostředí automobilového sportu. Tvorbě pro děti se nakladatelství věnovalo jen okrajově; mimo zmíněnou edici televizích pohádek vyšel Slavík Vlasty Janečkové na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena nebo pohádka Jiřího Kafky Kulda Kulíšek. Populárně-naučné publikace čerpaly z historie, popř. v cestopisných reportážích seznamovaly s geografickými, společenskými i politickými poměry cizích zemí i kontinentů.
Na společenský vývoj po roce 1989 zareagovalo nakladatelství řadou publicistických titulů (fejetony Karla Biňovce Slova do pranice či Hodně opožděné reportáže Jiřího Rumla). K období let 1968–1969 se Jiří Ruml vrátil v publikaci Kalendárium, zařazena byla též zpráva Jiřího Lederera o životě Jana Palacha. Na starší dějinné události se soustředili Legionáři Miroslava Honzíka i mimořádné obrazové publikace Světa v obrazech, věnované T. G. Masarykovi či Milanu Rastislavu Štefánikovi. K obnovení časopisu Reportér vydal Novinář publikaci Jana Vladislava a Viléma Prečana Horký leden 1989 v Československu (poprvé vyšla roku 1989 jako čtyřčíslo exilového čtvrtletníku Acta). Osobnost skladatele a výtvarníka Jiřího Šlitra přiblížily Podoby podivuhodného muže od Jana Koláře a Ondřeje Suchého, beletrii zastupovaly povídky Jindřišky Smetanové Domovní důvěrnosti. Po letech se nakladatelství vrátilo k dílu Jaroslava Foglara, a to mj. reedicí komiksů Marko Čermáka či knihou Tábor smůly, která už nestihla vyjít spolu s četnými reedicemi jiných foglarovek na konci šedesátých let. Historii trampského hnutí do roku 1940 popsaly Dějiny trampingu Boba Hurikána.
Dále Novinář publikoval odbornou literaturu z oblasti výpočetní techniky, botaniky, stavitelství, psychiatrie ad., tiskl katalogy k výstavám i pamětní obrazové publikace a zajišťoval přitom nakladatelský servis řadě institucí, podniků, spolků a zájmových sdružení, mj. Státní knihovně ČSR, Výzkumnému ústavu psychiatrickému, České státní pojišťovně, Zbrojovce Brno, Svazu požární ochrany, Svazu invalidů v ČSR, Svazu českých hádankářů a křížovkářů ad.
Odborná a populárně-naučná literatura o žurnalistice vycházela obvykle v nákladu 1000 až zhruba 7200 výtisků. Soubory fejetonů či reportáží začínaly již na 1000 výtisků, běžně se pohybovaly v rozsahu 3000–10 000, u atraktivních titulů ovšem až 75 000–100 000 výtisků. Beletrie vycházela ve 40 000–50 000 výtisků, výjimečně překročila hranici 100 000. Série krimi příběhů dosahovaly 70 000 výtisků, knihy z oblasti sportu 30 000–50 000. Po roce 1989 se náklady pohybovaly v rozmezí 15 000–40 000 výtisků, u politicky aktuálních publikací až 70 000, povídky J. Smetanové a kniha o J. Šlitrovi vyšly v nákladu okolo 80 000 kusů. Druhé vydání komiksů podle knih Jaroslava Foglara dosáhlo 200 000 výtisků (oproti 50 000–70 000 z roku 1970).
Kromě týdeníku Svět v obrazech vycházel v Novináři také stejnojmenný časopis a s ním související volná periodická řada monografií Sešity novináře. Z Vydavatelství MNO (Magnet) převzal Novinář na počátku roku 1967 i týdeník Reportér, který se zejména v letech 1968–1969 pod vedením Stanislava Budína a Adolfa Hradeckého vymanil z vlivu dosavadní cenzurní praxe a zásadně se podílel na demokratizaci společenského života. List, který nicméně vydavatelskou účast Novináře uváděl v tiráži jen krátce, byl zastaven na počátku normalizace v květnu 1969.
Edice časopisu Čs. televize (1968); Hit (1969–1970); Dokumenty a fakta (1970); Dokumenty (1970–1971); Edice televizních pohádek (1970–1971); Knihovnička novináře (1973–1989); Prameny a dokumenty (1976–1982); Osobnosti české a slovenské žurnalistiky (1978–1988).
LITERATURA
Studie a články: R. Petera: [Jak jste slyšeli ve zprávě…], Novinář 1967, č. 12; Z. Hoření: Zpráva o činnosti ÚV ČSSN od VI. sjezdu a o dalších úkolech ČSSN při uskutečňování závěrů XV. sjezdu KSČ, Sešity novináře 1977, č. 4; M. Nolč: Před VIII. sjezdem Československého svazu novinářů, Sešity novináře 1982, č. 2.
Rozhovory:
Ptali jsme se telefonem Gabriely Žemličkové, šéfredaktorky Vydavatelství Novinář (tazatel neuveden), Tvorba 1975, č. 39; Náš rozhovor o nové edici s Miroslavem Dočkalem, předsedou redakční rady Knihovničky novináře (připr. V. Pexová), Novinář 1973, č. 3; V. Sobolík: Vyplňování prázdných míst (připr. tz), Učitelské noviny 1986, č. 45.
Zjištěné diplomové práce: J. Louvarová: Profil vydavatelství Novinář (FSV UK, 2013).