Martin FRIŠ

Jediná kniha Martina Friše Svědectví o deštivém odpoledni ztráveném v čekání bývá přiřazována k linii experimentálních próz v české literatuře šedesátých let; nejblíže má k textům Věry Linhartové (zvláště k souboru Dům daleko) či k tvorbě Milana Nápravníka. Jedním ze základních konstitutivních rysů Frišovy prózy je uvolnění gramatických vazeb a pravidel ve prospěch maximálního osvobození výrazu a možnosti složité hry souvislostí a významů. Dynamika textu často pramení z toho, že odstraněním interpunkce se jedno slovo zapojuje do různých vazeb a mnohokrát je tak zároveň použito ve svém doslovném i přeneseném významu. Próza je rozčleněna do sledu krátkých textových útvarů, které představují spíše jen útržky z různých textů, úvah, vzpomínek, myšlenkových či imaginativních procesů. Mnohé z fragmentů díky výrazné lyrizaci a rytmizaci inklinují k žánru básně v próze. Řada motivů má metaforický nebo symbolický význam; frekventované je sémantické ozvláštňování motivů biblických. Objevují se též metatextové úvahy o možnostech psaní prózy a žánrové klasifikaci předkládaného textu. Svědectví je text výrazně intelektualizovaný, do výstavby významové roviny vstupuje řada kulturních a literárních aluzí. Patrná je také volná souvislost s poetikou surrealistických textů, např. ve stírání hranic mezi snem a skutečností. Vypravěč zaštiťuje svůj způsob vyprávění touhou po svobodě a po osvobození od myšlenkových schémat a předsudků; za negativistickými vyjádřeními je patrná nakonec marná snaha o přiblížení se druhému.