Václav RYČL
Po absolvování první třídy ZŠ v Bratislavě se spolu s matkou odstěhoval do Prahy (1973). Během studia na pražském polygrafickém učilišti psychicky onemocněl (paranoidní schizofrenie), střední vzdělání kvůli nemoci nedokončil. V roce 1984 se poprvé léčil na dětském oddělení psychiatrické léčebny Ke Karlovu, v roce 1985 pokračovalo jeho léčení v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích v pavilónu č. 13 na resocializačním oddělení pro muže do 65 let. Téhož roku mu byl přiznán invalidní důchod. Po absolvování léčby bydlel nadále v Praze, navštěvoval Společnost pro duševní zdraví Fokus, kde se účastnil několika kolektivních výstav svými kresbami a malbami (mj. v interním časopise Společnosti pro duševní zdraví Mosty). Roku 1994 se jeho nemoc výrazně zhoršila; svůj život skončil na Silvestra 1994 sebevraždou – utonutím v Hostivařské nádrži. – Kromě psaní a kreslení se věnoval i umělecké fotografii (kroužky pod vedením Aleše Kuneše a prof. Jána Šmoka) – snímky mu vyšly v časopisu Fotografie a posmrtně v časopisu Host (3/2004). Na festivalu Poezie bez hranic 2003 v Olomouci byly vystaveny Ryčlovy výtvarné práce.
Publikoval v Literárních novinách (1993, povídka Pacient z pavilonu 31), Vokně (č. 20/1993) a Rautu (1994), za povídku Černá hala získal v soutěži Povídka ’94 první místo, o rok později mu bylo uděleno 3. místo in memoriam za povídku Sestry psychiatrie. Ještě před svou smrtí připravil strojopisnou sbírku povídek Pavilon číslo 13 (1993), existující ovšem v několika variantách, po které následoval ještě konvolut textů nazvaný Deník - Páté přes deváté. – Posmrtně byla dramatizace jeho povídek vysílána v Čs. rozhlase, časopis Tvar otiskl v Edici Tvary knihu Pavilon číslo 13 (2/1998) a v č. 4/1998 též fragmenty z Deníku - Páté přes deváté, společně s dalšími texty pod názvem Ohlušený svým vlastním tepem. Později byl připomenut dalšími nezveřejněnými povídkami opět Tvarem (7/2003) a časopisem A2 (5/2015). – Knihu Pavilon číslo 13 připravil k vydání Václav Kahuda, druhou pak Miroslav Huptych (který pečuje o Ryčlovu pozůstalost) ve spolupráci s Janem Macháčkem. – Ryčlovy osudy inspirovaly vznik rozhlasového dramatu-koláže Barbory Voráčové-Schneiderové Vendo (Čs. rozhlas 2014, r. Lukáš Kopecký).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Pavilon číslo 13 (PP, 2003); Život je hrozný společník (BB, PP, 2004).
Příspěvky ve sbornících: Povídka '95 (1995); Antologie české poezie II (2007)
Překlady: Baršunaste priče. Antologija češke kratke priče (Chorvatsko-Záhřeb, Profil international d.o.o, 2005)
LITERATURA
Studie a články: P. Smítalová: Protest sám proti sobě, Instinkt 2011, č. 17; H. Hložková: Fiktivní příběh Václava Ryčla, Týdeník Rozhlas 2014, č. 48.
Recenze: Pavilon číslo 13: O. Horák, LidN 6. 12. 2003; K. Paulík (=J. Šofar), Právo, 13. 11. 2003, příl. Salon; E. Lukeš, Tvar 2004, č. 4; N. Holub, Tvar 2004, č. 4; T. Kubíček, Host 2004, č. 2; P. Kotrla, Týdeník Rozhlas 2004, č. 10; B. Gregorová, Babylon 2003/2004, č. 5; J. Chuchma, MFD 7. 5. 2004; M. Havelková, Rovnost 10. 5. 2004; -dlu-, Tvar 2004, č. 19; P. Stojan, Texty 2004, č. 35 (zde); D. Iwashita, LidN 24. 9. 2005 * Život je hrozný společník: J. Nejedlý, LidN 20. 11. 2004; V. Šlajchrt, Respekt 2004, č. 50; H. Lundiaková, HN 26. 1. 2005; N. Holub, Tvar 2005, č. 7; P. Kukal, Tvar 2005, č. 7; T. Kubíček, Host 2005, č. 6.
K výtvarné tvorbě: M. Čechlovská, HN 2. 5. 2011; J. Moucha, LitN 2011, č. 19.