Luboš MERHAUT
Luboš Merhaut se jako lexikograf a literární historik věnuje především období přelomu 19. a 20. století, soustředěně též otázkám literární komunikace, dějepisectví, kritiky a polemiky (jako svébytného žánru) v proměnách dobových souvislostí.
V monografii Cesty stylizace se zaměřil na fenomén stylizace a mystifikace v literárním, resp. uměleckém životě fin de sciècle v českých zemích. Stylizaci chápe nejen jako příznak individuálního stylu, ale v širším smyslu (v intencích pojmu sémantické gesto) jako metapromluvu, jako konstrukci zvláštní významové roviny uměleckého díla tematizující vlastní utvářenost. Stylizace a autostylizace v jeho pojetí tak poskytuje možnost vymezení i obecnějších směrových a skupinových tendencí, je mj. jedním z podstatných znaků české dekadence. Sleduje je na hodnotové ose centrální – periferní (okrajové) a problém „okraje“ zkoumá i teoreticky. Fenomény stylizace a okraje se pak protínají v kapitolách o výjimečných, či spíše podivínských osobnostech české literatury (Jakub Hron Metánovský, Otakar G. Paroubek, Stanislav Mráz aj.). V poslední části knihy Merhaut analyzuje mystifikační stylizací (Arthur Breisky, Jaroslav Hašek aj.).
Literatuře a literárnímu životu české dekadence se Merhaut věnoval i v časopiseckých studiích. Ve sborníku Moderní revue 1894–1925, který vydal s Otto M. Urbanem, zpřítomnil texty tohoto časopisu a v doprovodné studii zdůraznil jeho význam v uměleckém dění přelomu století. Systematický výzkum fenoménu dekadence zúročil ve studii v rámci monografie V barvách chorobných (s autorem její koncepce a kurátorem stejnojmenné výstavy Otto M. Urbanem, jenž se zde věnuje dekadenci ve výtvarném umění, a s Danielem Vojtěchem, který zkoumá její filozoficko-estetická východiska v evropském kontextu), v níž podal rozvrh dobového literárního pole a jeho proměn (v generačních střetech, časopiseckých polemikách, v kritice) a detailně charakterizoval dekadentně-symbolistní poetiku, přičemž se nezaměřil jen na básníky stěžejní (Otokar Březina, Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic aj.), ale připomněl i autory téměř zapomenuté.
BIBLIOGRAFIE
Práce o literatuře: Cesty stylizace: Stylizace, „okraj“ a mystifikace v české literatuře přelomu devatenáctého a dvacátého století (studie 1994); V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 (monografie 2006, s O. M. Urbanem a D. Vojtěchem).
Účast v týmových pracích: Lexikon české literatury 2, 3 (1993, 2000); Slovník českých spisovatelů od roku 1945 1, 2 (1995, 1998); Dictionary of Literary Biography 215. Twentieth-Century Eastern European Writers (Detroit – San Francisco – London – Boston 1999); Česká literatura na předělu století (2001); Slovník českých spisovatelů (2. vyd. 2005).
Příspěvky ve sbornících: Literatura a komerce (1994); Totenmesse. Modernism in the Culture of Northern and Central Europe (Varšava 1996); Prague 1900: Poetry and Ecstasy (Amsterdam 1999); Symbolizmus v kontextoch a súvislostiach (Bratislava 1999); Komunikace a izolace v české kultuře 19. století (2002); Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století (2004); Hledání literárních dějin v diskusi (2006).
Uspořádal a vydal: Moderní revue 1894–1925 (1995, s O. M. Urbanem); Světová literárněvědná bohemistika 1, 2 (1996); A. Breisky: V království chimér: Korespondence a rukopisy z let 1902–1910 (1997); A. Procházka – K. Hlaváček: Prostibolo duše (2000, s O. M. Urbanem); J. Lehár: Studie o sémantizaci formy (2005).
LITERATURA
Recenze: Cesty stylizace: M. Zelinský, Tvar 1995, č. 5; D. Mocná, ČL 1995, č. 1; M. Jankovič, LitN 1995, č. 24; D. Kršáková, ČL 1996, č. 3 * Moderní revue (sb.): L. Bydžovská, Umění 1996, č. 1; D. Vojtěch, LitN 1996, č. 27; J. Brabec, ČL 1997, č. 1 * V barvách chorobných: L. Kostrbová, Dějiny a současnost 2007, č. 3 (zde); M. Topor, Tvar 2007, č. 4.Rozhovor: B. Pražan, Týdeník Rozhlas 1998, č. 7.