Slovník české literatury po roce 1945
Jan ŽÁČEK
* 31. 1. 1932, Pardubice
† 13. 6. 2008, Olomouc
Prozaik, dramatik, rozhlasový a televizní scenárista
Narodil se v rodině hudebníka a operetní zpěvačky. Po absolvování jednoročního učebního kurzu při měšťanské škole odešel jako herec k divadlu, působil v olomoucké činohře a ve Vesnickém divadle. Zde také složil povinné státní kvalifikační zkoušky, které mu umožňovaly vykonávat profesi herce a konferenciéra i poté, kdy byl 1949 při pokusu o útěk za hranice v Tachově zatčen a krátce vězněn v Praze v Bartolomějské ulici a na Pankráci (osvobozen rozsudkem soudu). Hrál v Olomouci a v Horáckém divadle v Jihlavě, po třech letech však onemocněl tuberkulózou a hereckou profesi opustil. Později pracoval v nejrůznějších zaměstnáních, např. jako metodik v Krajské poradně Lidové umělecké tvořivosti, kulturní referent Revolučního odborového hnutí nebo jako dělník na stavbě elektrárny v Opatovicích nad Labem (1957–58). Od konce 50. let působil jako scenárista a dramaturg revuálních pořadů v nově vzniklém pražském divadle
Rokoko. Po jeho administrativním zrušení na počátku 70. let se živil jako autor, režisér a interpret různých estrád a kabaretů. V sezoně 1991/92 byl dramaturgem a scenáristou v brněnském
Divadle u Jakuba. Životní i literární směřování Jana Žáčka bylo do značné míry ovlivněno přátelstvím a osobními kontakty a Jakubem Demlem, Vlastimilem Vokolkem, Timotheem Vodičkou, P. Janem Malým a dalšími.
Scénky a fejetony publikoval od roku 1960 v
Dikobrazu, Lidové demokracii, Ahoji, Svobodném slově aj., po roce 1989 články, fejetony, literárněhistorické studie a literární pásma opět v Lidové demokracii a dále v
Proglasu, Boxu aj.
Žáček je rovněž autorem scénářů k televizním mikrokomediím Nesmíš myslet na klokana a Svatební skandály slečny Juliány. Roku 1991 se stal členem sboru správců
Dědictví Jakuba Demla, postupně vydávajícím (většinou formou reprintů) spisovatelovo dílo. Články a studiemi se rovněž podílel na neperiodických Listech přátel Dědictví Jakuba Demla. Jako autor revuálních a kabaretních pořadů, stejně jako scénářů rozhlasové a televizní zábavy, Žáček užíval pseudonymů Jiří Sup a Jiří Jan Sup; v periodikách publikoval pod šiframi jž, jek, hek, žek.
Od sklonku 50. let se Žáček prezentoval jako divadelní autor, který ve svých groteskách (Sen o bílém koni), parodiích (Konvenční vražda), podobenstvích (Kat a jeho Mydlář) nebo i tragikomediích (Dvakrát o oběti) vyostřoval problematiku aktuálních mezilidských a společenských vztahů. Těžiště Žáčkovy literární tvorby však spočívá zejména v tvorbě prozaické. Již knižním debutem, dějově vsazeným na rozhraní dvou odlišných epoch (doznívajícího baroka a nastupujících osvícenských reforem), se zařadil do té linie historické prózy, která prostřednictvím uměleckých sond do životních zkušeností lidí uplynulých dob hledá odpověď na základní otázky přítomného bytí (novela Dřevoryt o knězi a rychtářovi). Tak je tomu i v próze o „kukské duchovní rebelii“ (Apokryf o hraběti Šporkovi a Epilog) či v prozaickém zpracování životních osudů blízkých autorových předků (Planý most), v široce pojatém obrazu české politické scény po prusko-rakouské válce 1866 (Nesklopím očí svých), obdobně jako v apologetických prózách o životě a díle sv.
Jana Sarkandera (A oddělil světlo od tmy), sv. Klementa Marii Hofbauera (Vyjdi na cestu a k plotům) a královéhradeckého biskupa Edvarda Jana Nepomuka Brynycha (Ecce sacerdos magnus), v nichž, stejně jako v prozaicko-esejistickém zobrazení novějších dějin olomoucké arcidiecéze (Katedrála), vyslovil obdiv a úctu katolické církvi a jejím velkým osobnostem, hájícím prvenství duchovní moci nad světskou, představovanou u nás zejména josefinskými reformami a později také prvorepublikovým odvratem od katolictví a komunistickým terorem. Bez ohledu na časoprostorové kulisy Žáček vždy rozehrává obdobný příběh o složitém hledání identity člověka v odosobněném soukolí dějin, o dramatické cestě k nalezení smyslu vlastního života a jeho limitů v ryze intimních či nadosobních hodnotách. Založeny na podrobné znalosti historického materiálu, přinášejí Žáčkovy prózy psychologicky citlivě načrtnuté obrazy doložitelných osobností i fiktivních postav. Prolínají se v nich různorodé žánry, atmosféru konkrétního období autor navozuje i prostřednictvím silně metaforizovaných souvětí odkazujících k dobovému jazykovému stylu. Z řady historických próz vybočuje novela, v níž se činnost houbařského spolku autorovi stala modelem i karikaturou žabomyšího politikaření čs. parlamentních stran v letech 1945–48 před nástupem totalitního režimu (Mykologický kroužek). Žáček je rovněž autorem románové autobiografie Klíče, která vedle vzpomínek spojených s nelehkou dobou duchovního útlaku od 50. let až k tzv. normalizaci přináší esejistické portréty řady kulturních osobností (Josef Pekař, Vlastimil Vokolek, Oldřich Mikulášek, Timotheus Vodička, Josef Florian, Jan Malý, František Zavřel).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Honba na obludy aneb Štěkání na měsíc (D, rozmnož., 1957, i prem., pod pseud. Jiří Sup); Ba Po Po (D pásmo, rozmnož., 1960, prem. 1959, pod. pseud. Jiří Sup, s J. Koenigsmarkem a dalšími); Tartuffe 2 (D, rozmnož., 1961, podle Molièra, s dalšími, pod pseud. Jiří Sup); Kat a jeho Mydlář (D, rozmnož., 1967, prem. 1968, pod pseud. Jiří Sup); Polabský mouřenín (D 1971, i prem., s D. Vostřelem a I. Fischerem, pod pseud. Jiří Sup); Dřevoryt o knězi a rychtářovi (P 1978); Mykologický kroužek (P 1983); Apokryf o hraběti Šporkovi a Epilog (P 1988); Nesklopím očí svých (R 1990); Dvakrát o oběti (DD, rozmnož., 1993, obsahuje: Tak proto šílenci umírají; Pepíček, můj přítel); A oddělil světlo od tmy (P 1995); Demloviana (soubor studií, 1997); Planý most (R 1997); Katedrála (R 2001); Vyjdi na cesty a k plotům (R 2002); Klíče (R 2006); Ecce sacerdos magnus. Pocta Edvardu Janu Nepomuku Brynychovi (R 2006); scénicky: Sen o bílém koni (1962, s K. Bambasem = D. Vostřelem a J. Veselským, podle I. Erenburga, pod pseud. Jiří Sup); Konvenční vražda (1966, pod pseud. Jiří Sup); Rajský ostrov aneb Bejvávalo (1969, s dalšími, podle E. Basse a J. Johna, pod pseud. Jiří Sup); To jsi ty, Světlo (montáž z děl J. Demla a O. Březiny, 1991).Ostatní práce: Rozhovory s arcibiskupem Janem Graubnerem (2003).
Příspěvky ve sbornících: Divadlo na valníku (1962); Smích i pláč i karabáč (1962); Josef Florian – Dobré dílo (1992); Hlavní téma: psychologická próza (1994).
Uspořádal a vydal: Sborníček na paměť P. Jana Dokulila, kněze a básníka (1999).
LITERATURA
Studie a články: E. Blažejová: Jan Žáček a jeho vztah k Olomouci, in Z paměti literární Olomouce (2004).Recenze: Dřevoryt o knězi a rychtářovi: J. Hrabák, Rovnost 26. 9. 1978; I. Zítková, Tvorba 1979, č. 27 * Mykologický kroužek: B. Dokoupil, Tvorba 1983, č. 32, příloha Kmen; P. Nový, ZN 13. 9. 1983; Š. Vlašín, Rovnost 25. 10. 1983 * Apokryf o hraběti Šporkovi a Epilog: J. Hájková, SvSl 8. 7. 1988; S. Bartůšková, Rovnost 28. 9. 1988; M. Štemberková, NK 1988, č. 25; B. Dokoupil, Tvorba 1988, č. 32 * Nesklopím očí svých: I. Hajná, O knihách a autorech 1989, jaro/léto; I. Brezina, LitN 1990, č. 24 * A oddělil světlo od tmy: K. Neradová, Katolický týdeník 1995, č. 26, příloha Perspektivy, č. 6 * Demloviana: M. C. Putna, MFD 4. 12. 1997; I. Harák, Katolický týdeník 1998, č. 35, příloha Perspektivy, č. 8 * Planý most: M. Jungmann, NK 1998, č. 18; A. Haman, LitN 1998, č. 23 * Katedrála: J. Olič, MFD 5. 5. 2001; L. Soldán, Kam v Brně 2001, č. 6 * Klíče + Ecce sacerdos magnus: L. Soldán, Kam v Brně 2007, č. 12.
Rozhovory: -jZk- (J. Kuběna), Box 1992, č. 2; I. Matějka, Hanácké noviny (Olomouc) 27. 3. 1997; S. Panák, tamtéž, 2. 4. 1998.
K životním jubileím: J. Olič, LitN 2002, č. 6.
Nekrolog: L. Soldán, Kam v Brně 2008, č. 9.
Autor hesla: Jan Wiendl (1998)
Aktualizace hesla: 19. 1. 2009
(mvo)
Aktualizace bibliografie: 19. 1. 2009
(mvo)