Jaroslav ZROTAL

 Do literatury Zrotal vstoupil ve 30. letech básnickou sbírkou Zimostráz a časopisecky otištěným románem Jed Jindřicha Kargera, těžiště jeho tvorby ovšem leží v dramatech z konce 40. a první poloviny 50. let, nesoucích typické znaky poetiky budovatelského dramatu a v rámci komunistické ideologie zachycujících proměny myšlení i majetkových vztahů. Ve své době byla velmi úspěšná veselohra Železný dědek (o nezlomném strojvůdci) a zejména komedie Slepice a kostelník (původně Slepice a Pánbůh), situovaná do prostředí slovácké vesnice, která konflikt mezi budovateli nového řádu a jeho odpůrci vykreslila v rovině redukující postavy nepřátel na směšné a bezpáteřní figury (zvláště v první verzi měla také silný antiklerikální rozměr). Hra Frona naopak navazuje na klasické vesnické drama; příběh hrdinky, řešící ve stylu Maryši dilema mezi hmotným zajištěním ve zpola vynuceném manželství a láskou, je však v duchu nové socialistické morálky zakončen optimisticky. Zrotalova tematická orientace na období kolektivizace vesnice a na příběhy směřující k odhalení skrytého nepřítele přetrvává i v 60. letech, ať v detektivní próze Všichni spravedliví (o rozkrádání družstevního majetku), či v dramatu Zapřená Venuše, v němž je etika budovatelů socialismu postavena proti prudérnosti a falešné morálce. – Zrotal se pokusil i o formu operety (Zavinil to Ferkl?), o tematický experiment (hra Hospodin a auto se odehrává na severoamerickém venkově mezi místními černochy) či o využití ozvláštňujících divadelních prostředků (filmová projekce ve hře pro mládež Co kamera neviděla).