Jiří  VELTRUSKÝ

 Estetice, sémiotice a teatrologii se Veltruský věnoval ve dvou obdobích: do emigrace 1948 a znovu od 70. let. V první etapě se (v návaznosti zejména na práce Jana Mukařovského a Otakara Zicha) soustředil na teoretické propracování sémiotiky divadla a herectví a jeho zájem se koncentroval především k dvěma problémům: k dramatickému a divadelnímu jednání a k dramatickému textu jako svébytné literární složce divadla. V klíčových časopiseckých studiích (Člověk a předmět na divadle, Dramatický text jako součást divadla) analyzoval Veltruský podíl a funkce různých jevištních složek vstupujících do utváření jevištního jednání, které chápal jako „souvislou významovou řadu“. Veltruského kritické čtení prací Otakara Zicha a Pjotra Grigorjeviče Bogatyrjova (Poznámky o Bogatyrevově knize o českém a slovenském lidovém divadle, napsáno 1940, publikováno až 1987 anglicky v Poetics Today) přineslo do jeho teorie propracování pojmů herecké postavy a dramatické osoby jako označujícího a označovaného a rozšířilo tento dualismus o analýzu hereckého subjektu. Ve vztahu dramatického textu a divadelní inscenace zdůrazňoval nejprve podíl, vzájemná působení a sjednocování dvou komplexních sémiotických systémů. Studie Drama jako básnické dílo (in sb. Čtení o jazyce a poezii) i její pozdější přepracovaná, rozšířená a anglicky knižně publikovaná verze Drama as Literature) se zaměřily na svébytné estetické kvality dramatického textu, jako struktury dynamických složek, od jazykových po tematické. Veltruský odlišil text od provedení a odmítl Zichovu teorii o umělecké, literární nehotovosti a nesvébytnosti dramatu, což mu mj. umožnilo analyzovat sémantickou závažnost scénických poznámek. Vycházeje z poznatků Jana Mukařovského o vytváření významových kontextů a významové jednoty díla (tzv. sémantické gesto), sledoval konstituování smyslu dramatického dialogu v časové a prostorově postupné, ale i simultánní akci a reakci a zaměřil se na prostředky jeho významového sjednocování. Poukázal na závažný podíl monologičnosti v dramatickém textu a pokusil se pomocí kategorií monologičnosti a dialogičnosti zpřesnit literárnědruhovou klasifikaci. Mimo toto hlavní zaměření se příležitostně (in sb. Věčný Mácha) zabýval problematikou Máchova světového názoru prostřednictvím rozboru symbolů v jeho díle.
Po návratu k teatrologickému bádání v polovině 70. let se Veltruský (kromě přepracování několika starších prací) zabýval zejména tzv. srovnávací sémiologií umění (otázka obrazového znaku, dialogu v literatuře, principů moderního sochařství), sémiotikou herectví (Contribution to the Semiotics of Acting, in sb. Sound, Sign and Meaning) a srovnáváním různých sémiotických systémů umění a jednání (hudba, výtvarné umění, tanec) vstupujících do jevištního dění. Revidoval názory Pražské školy na loutkové divadlo, zejména starší práci Karla Brušáka, a nově analyzoval a zdůraznil složitou strukturovanost světa v tomto typu divadla (Puppetry and Acting). Napsal několik syntetizujících prací, v nichž promýšlel východiska Pražské školy a jejich důsledky pro sémiotiku divadla (The Prague School Theory of Theatre, La sémiologie du spectacle a la recherche de son passé, in sb. Approches de l’opéra). Ve dvou příspěvcích k obecné sémiotice umění kriticky revidoval Mukařovského, Bühlerův i Jakobsonův systém funkcí, poukázal zde zejména na nedocenění apelativnosti a expresivnosti v těchto systémech a jistý apriorismus v pojetí samotné znakovosti (Jan Mukařovský’s Structural Poetics and Esthetics, Bühlers Organon-Modell und die Semiotik der Kunst, sb. Bühler-Studien 1). Ukázal, že obecná analogie k jazykovému systému u jiných umění než slovesných je zavádějící (hudba, architektura). V posledních letech svého života pracoval na rozsáhlé syntéze sémiotické teorie divadla, kterou však nedokončil (její torzo Esquisse d’une sémiologie du théatre vyšlo po smrti v revui Degrés). Veltruského cizojazyčné stati vyšly v českém překladu a s autorskou revizí a doplněním v knize Příspěvky k teorii divadla.
Po emigraci 1948 Veltruský jako nezávislý publicista soustavně sledoval vývoj mocenských represí v Československu, zejména situaci po sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou, převzetí odborových organizací komunisty, inscenované procesy a hornické nepokoje v první polovině 50. let. V 50. letech vydal několik knižních sociologických a politologických studií na témata studené války a uvolnění napětí v Evropě, závislosti čs. státu na politice Moskvy, o problematice kolektivních smluv ve východní Evropě, sovětských koncentračních táborech, o pracovním právu v Československu. Vydal i historickou analýzu odporu proti diktaturám v Československu.