Óndra ŁYSOHORSKY
Básník
Vlastním jménem Ervín Goj (psáno též Goy). Byl devátým dítětem horníka, který si po vážném onemocnění zřídil zahradnictví a květinářství. Vícenárodnostní prostředí rodného města vedlo k národnostní nevyhraněnosti rodiny, v níž se hovořilo lašským nářečím. Navštěvoval většinou německé školy ve Frýdku (obecnou školu, gymnázium 1916–1919, 1921–1922), v Bohumíně (1921, privatista) a v Ostravě (1922–1924); jen po 1918 jej otec zapsal na české reálné gymnázium v Místku, které však po dvou letech (1919–1921) nespokojen opustil. Pod vlivem školního vzdělání začal
Łysohorsky již na gymnáziu psát německé verše (kolem roku 1922). Po maturitě v Ostravě (1924) studoval na německé univerzitě v Praze němčinu, francouzštinu a češtinu (PhDr. 1928 prací
R. M. Rilke im Rahmen einer kulturphilosophischen Betrachtung); živil se většinou kondicemi. V letech 1928–1929 studoval na FF UK slavistiku. Po státních zkouškách (1929) zůstal několik měsíců bez místa, potom byl na půlročním stipendiu v Itálii. Koncem roku 1930 nastoupil na slovenském reálném gymnáziu v Kremnici, zakrátko však přešel na německé reálné gymnázium v Bratislavě, kde učil v letech 1931–1935 a 1937–1938 (v této době se stýkal se slovenskou levicovou inteligencí, mj. Vladimírem Clementisem). V mezidobí 1935–1936 působil na německém dívčím reformním gymnáziu v Ostravě a 1936–1937 na slovenském reálném gymnáziu v Trnavě. Na veřejnost Łysohorsky vystoupil 1932 pod pseudonymem Dr. Johann Hall úvahou
Einsicht und Aussicht (zamyšlením o perspektivách společenského vývoje a úkolech mladé inteligence po boku proletariátu). Rozruch vzbudil o dvě léta později, když v doslovu ke sbírce
Spiwajuco piaść proklamoval svou teorii o dvoumilionovém lašském národě, utiskovaném Němci a poté Čechy a Poláky. Řešení si sliboval od vítězství socialismu, jež by lašskému lidu poskytlo kulturní autonomii uprostřed socialistické Evropy. S úmyslem probudit jej a semknout národně i sociálně vytvořil literární jazyk na základě nářečí hornoostravského (frýdeckého), které doplnil některými prvky nářečí opavských, v syntaxi a slovníku pak prostředky spisovné češtiny a částečně i polštiny, z níž vyšel ve svém pravopisném systému. Teorie lašského národa došla téměř obecného odmítnutí; podpořilo ji pouze několik komunistických publicistů (Bedřich Václavek, Karel Jiříček, vl. jm. Otakar Kučera). Většina kulturní obce (od F. X. Šaldy přes
Pavla Eisnera až po Josefa Horu) však hájila básníkovo právo na osobní výraz v dialektu. Roku 1934 se Łysohorsky přidružil ke skupině básníků kolem
Bedřicha Václavka, usilujících o novou proletářskou poezii, a v roce 1935 se podílel na vzniku skupiny socialistických realistů
Blok. K ní se přimykalo i regionální sdružení
Lašsko perspektywa, které Łysohorsky založil v roce 1936 v Ostravě pro podporu svých snah o vytváření svébytné socialistické lašské kultury. Jeho členy byli
Jan Stunavský (vlastním jm. Jan Lisník), Josef Šinovský (vlastním jm. Josef Bilan), Jura Hanys (vlastním jm. Bohumil Marek) aj. Koncem roku 1938 musel Łysohorsky z německého gymnázia pro své antifašistické postoje odejít a krátce působil na slovenském reálném gymnáziu v Bratislavě (v červnu 1939 propuštěn). Rozhodl se emigrovat do Anglie přes Polsko, tam jej však zastihla válka. S ustupujícím československým legionem se dostal do SSSR, kde devět měsíců pobyl v internačním táboře. V letech 1940–1946 vyučoval na moskevské První státní pedagogické vysoké škole cizích jazyků němčinu a češtinu (od roku 1944 jako docent); za evakuace (říjen 1941–leden 1943) působil na Vysoké škole pedagogické v Taškentu. V letech 1944–1946 vedl rovněž katedru českého jazyka na Vojenské vysoké škole cizích jazyků Rudé armády v Moskvě. Roku 1942 byl přijat do Svazu sovětských spisovatelů a zúčastnil se jeho protifašistických akcí (sborníků). Od roku 1941 pracoval také ve
Všeslovanském výboru jako jeden ze tří zástupců Československa. Łysohorského sociální a antifašistická poezie došla v Sovětském svazu za války značného ohlasu, koncepce utiskovaného lašského národa jej však přivedla do konfliktu s českou politickou emigrací, neboť zpochybňovala českost severovýchodní Moravy a přilehlých oblastí Slezska. K jeho izolaci přispělo i rozhodnutí odmítnout překládání stranických propagačních materiálů. Z obavy před případnými represemi se obrátil Łysohorsky na jaře 1944 osobním dopisem na
Josifa Vissarionoviče Stalina; z pověření ÚV KSSS se pak „lašskou“ otázkou zabývala i Akademie věd SSSR. Důsledky těchto sporů se projevily na postavení Łysohorského po návratu do Bratislavy (v květnu 1946), kdy mj. nedostal přislíbené místo na univerzitě. Nejprve zde učil na gymnáziu (1947–1950), později pracoval v Univerzitní knihovně jako referent pro sovětskou a cizojazyčnou literaturu. V poúnorových letech byl obviněn z buržoazního nacionalismu. Roku 1955 se stal vedoucím katedry jazyků na
FF Univerzity Komenského (1960 jmenován docentem německého jazyka). Další těžkosti mu způsobil výklad jeho „případu“ v knize
Václava Kopeckého
ČSR a KSČ, po jejímž vydání (1960) byl zbaven vedení katedry. V této době dostal srdeční infarkt, po němž odešel do důchodu (1961).
Ve třicátých letech Łysohorsky publikoval hlavně v časopisech
Panoráma,
Tvorba,
U,
Rudé právo,
Lidové noviny; překlady jeho básní do němčiny (Rudolfa Fuchse,
Pavla Eisnera, France Karla Weiskopfa, Waltera Harta) otiskovaly německé listy u nás i v zahraničí, mj. moskevská
Internationale Literatur. Résumé jeho disertační práce otiskl
Jahrbuch der philosophischen Fakultät der deutschen Universität in Prag (5, 1927/1928, 1929). V letech 1942–1946 vyšly čtyři knihy jeho veršů v ruských překladech Mariny Ivanovny Cvetajevové, Borise Pasternaka aj., jednotlivé básně byly přetiskovány i v dalších jazycích v řadě sovětských časopisů a sborníků. Po válce nemohl Łysohorsky své nové lašské básně publikovat; mezi výjimky patří
Básnický almanach 1959
(1960 zde poema
Moja odpowědź), některé básně vyšly v překladech do slovenštiny v bratislavských literárních časopisech (
Nová literatúra,
Slovenské pohľady,
Kultúrny život). Nemožnost zveřejňovat lašskou poezii vedla k tomu, že se Łysohorsky od konce války vrátil k básnění v německém jazyce. Vedle množství otisků v zahraničních literárních časopisech vyšly od šedesátých let knižní výbory z Łysohorského díla v Německu, Francii, Anglii, Švýcarsku, Řecku a Norsku. Roku 1970 byl Łysohorsky mezinárodním sdružením Poesie vivante se sídlem v Ženevě navržen na
Nobelovu cenu za literaturu. Kromě trvalého pseudonymu Óndra Łysohorsky užil počátkem třicátých let pseudonymu Dr. Johann Hall a sporadicky šifer -us a -uš.
Ve svém básnickém debutu
Spiwajuco piaść se Łysohorsky prohlásil za dědice
Petra Bezruče; krajový původ sugeroval i podobou svého pseudonymu. Strohými, leckdy až primitivizujícími verši, omezujícími se zvláště v baladách jen na lakonický záznam pochmurných faktů a typických osudů, stejně jako vášnivými invektivami proti vládnoucímu režimu (reprezentovanému zde Prahou a českými podnikateli) chtěl zachytit sociální tragiku slezské přítomnosti a burcovat uvědomění lidu. Jistou tezovitost prvotiny překonal v knize
Hłos hrudy bohatším využitím básnických prostředků i rozšířením záběru o křehké melodické obrazy přírody a o intimní lyriku. Sbírka, v níž Łysohorsky upustil od protičeských invektiv, hrozících převést sociální otázky v nacionální, vyústila v proklamaci socialismu a důvěry v Sovětský svaz. (Ta však byla brzy otřesena moskevskými procesy, jak se to zračí v nepublikované sbírce česky psaných epigramů z třicátých let
Karneval.) Další Łysohorského lašsky psané sbírky i větší skladby zůstaly jako celky v rukopise (
Skřydłami přes mřeže,
Ostrawsky spěw, cyklus
Karel Klimša,
Rybiorky nad Ostrawicu,
Ludstwo w powichře,
Březy pod mračnym nebém,
Płody pustyňe,
Taškéntske sónety,
A wěčňe spjéwo zém; některé básně byly publikovány časopisecky a v drobném svazečku
Wybrane wérše). Výběr z vydaných i nevydaných sbírek přinesla antologie
Aj lašske řéky płynu do mořa; obsahuje balady podnícené nacistickou agresí, verše líčící dojmy ze sovětského Orientu (zde jsou vrcholem
Taškéntske sónety) i poezii milostnou a úvahovou. Z nových prací Łysohorského u nás sborníkově vyšla poema
Moja odpowědź (připsaná
Romainu Rollandovi), reflexe nad smyslem vlastní tvorby i poezie vůbec (pojaté jako nepodplatný hlas svědomí) a nad bytostným sepětím básníka se všemi pokoleními i národy prošlými planetou. K pokusům zpřístupnit Łysohorského dílo širšímu okruhu čtenářů patří slovenské a poté i české překlady ve výborech
Brázdou k vesmíru a
Jediný pohár. Téměř úplný soubor Łysohorského lašských básní v originálním znění
Lašsko poezyja 1931–1977, vydaný 1988 v SRN, rozšířil obraz jeho díla mj. o větší skladby napsané za války. Zatímco retrospektivní
Polsky podźim 1939 je spíše básnickou reportáží o útěku před postupující německou armádou, ve vzrušených obrazech poemy
Pěsňa o mamě (psaných v Moskvě měsíc po německém vpádu do SSSR) básníkovi splývá vzpomínka na zemřelou matku s představou trpící lašské země a posléze celé planety zaplavované krvavými vlnami nacistického běsnění, proti němuž svolává všechny národy a budí i lašského legendárního Ondráše. (V souboru však chybí např.
Balada o Janowi Palachowi, študéntowi a kacyřowi.) V poválečné německy psané poezii, která vycházela v zahraničí vedle překladů jeho lašských básní, se autorovi podobenstvím lidské existence a snažení stávají moře, hory, lesy, květiny.
Beletrie: Einsicht und Aussicht. Nachfeier des Goethe-Centenariums (stať, Kežmarok 1932, pod pseud. Dr. Johan Hall); Spiwajuco piaść (BB 1934); Hłos hrudy (BB 1935); Pěsňa o mamě (rusky s tit. Pesň o matěri, B, Moskva 1942, překl. V. Levik; lašsky in soubor Lašsko poezyja); Zemlja moja (BB, Taškent 1942, překl. kolektiv); Danksagung (BB psané něm. 1945–1960, Leipzig 1961); Tři zapomenuté básně o Leninovi (1970, s F. Halasem a J. Horou); Orłowska balada (příležit. tisk 1970); Ich reif in meiner Zeit (BB psané něm. 1923–1928 a 1960–1975, Berlin 1978).
Výbory: Wybrane wérše (1936, i BB knižně nevydané); Aj lašske řéky płynu do mořa (výbor z předválečné a válečné poezie publikované i nepublikované, 1958); Brázdou k vesmíru (Bratislava 1960, ve slovenských překladech Š. Pártošové, L. Feldeka a R. Skukálka); Jediný pohár (1964, v českých překladech E. Sojky); Výbor z poezie Óndry Łysohorského (1995, s něm. a rus. překlady, ed. K. Janásová); Dort wo Karpaten an Sudeten rühren (Ulm 1998, pův. něm. verše a překlady do němčiny); Poručénstwo / Odkaz (2005, dvojjazyčné vyd., ed. J. Marvan, české parafráze Z. Bergrová); Óndra Łysohorsky – bard swojeho ludu (2009, ed. J. Marvan).
Souborná vydání: Lašsko poezyja 1931–1977 (Köln am Rhein – Wien 1988, ed. J. Marvan a P. Gan, vydání téměř úplného souboru lašských básní v originálním znění a vlastních překladů autorových); Lachische Poesie 1931–1976 in deutschen Übersetzungen und Nachdichtungen (Köln am Rhein – Wien 1989, ed. J. Marvan, P. Gan a F. Rohder, vydání všech dosavadních překladů lašských básní Łysohorského do němčiny, včetně vlastních překladů autorových).
Příspěvky ve sbornících: Sborník 1935 (1935); Básníkův rok (1936); Španělsko v nás (1937); Československý podzim 1938 (1939); Básnický almanach 1959 (1960); dále četné zahraniční sborníky, zvl. ruské a německé.
Bibliografie: Bibliographische Notiz, in Óndra Łysohorsky: Ich reif in meiner Zeit (Berlin 1978, obsahuje soupis knižních prací včetně překladů do cizích jazyků).
Knižně: J. Bilan Šinovský: Dílo Óndry Łysohorského – promarněná mince rodného kraje (1960); P. Garnier: Óndra Łysohorsky (Genève 1970); Umělecký a lidský odkaz básníka Óndry Łysohorského (sb., 1992; ed. K. Bogar); Óndra Łysohorsky (sb., 1996, ed. K. Janásová); Óndra Łysohorsky (1905–1989): Odkaz a inspirace (sb. Práce a studie Muzea Beskyd, Společenské vědy, 2005, č. 16); G. Balowska: Lašské dílo Óndry Łysohorského: Kapitoly z lexika (2008); L. Martinek: Lašsko-evropský básník Óndra Łysohorsky (Wrocław 2016).
Studie a články: F. X. Šalda: Úvodní slovo, in Spiwajuco piaść (1934); J. Hora: Óndra Łysohorsky, Panoráma 1933, s. 141; F. Soldan: Od Bezruče k Łysohorskému, LitN 7, 1934/1935, č. 14; K. Jiříček (= O. Kučera): Básník Óndra Łysohorsky, Tvorba 1935, s. 592; Z. Vavřík: Pražský případ neboli Óndra Łysohorsky, Věstník Matice opavské 1935, s. 1; K. Gorovský (= K. Goliath): Óndra Łysohorsky čili Koždoň na Parnase, Turbína 1935, s. 149; B. Václavek: O lašském básnictví, Index 1936, s. 38, též in Kritické stati z třicátých let (1975); J. Rumler: doslov, in Aj lašske řéky płynu do mořa (1958); M. Rusinský: Slovo o šlonzáctví, ČK 1958, č. 6 (k tomu polemika: Z. Vavřík, ČK 1958, č. 7); M. Chorváth: doslov, in Brázdou k vesmíru (1960); L Pallas: K problematice díla Óndry Łysohorského, Slezský sborník 1960, č. 4; V. Kopecký in ČSR a KSČ (1960); V. N. Duben: Z pohnuté historie Lašské lidové republiky, České slovo (Mnichov) 1962, č. 1; J. Rumler: doslov, in Jediný pohár (1964); L. Pallas in Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku (1970); I. Hájek: Básník nového národa, Proměny (New York) 1980, č. 3; A. D. Dubičenko in Slavjanskije literaturnyje mikrojazyki (Tallinn 1981); J. Šindlerová: Problém literatury regionu u Óndry Lysohorského, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Philologica, Studia bohemica 1982, sv. 46;
O. Kuchtová-Gojová: Spomínam na Łysohorského, Host 1995, č. 1; J. Veselský: Óndra Łysohorsky, Host 1995, č. 1; J. Svoboda: Závada, Lysohorský a Lazecký, in sb. Literatura v literatuře (1995); G. Balowska, Jazykový obraz ženy v díle Óndry Łysohorského, in sb. Žena – jazyk – literatura (1996); Š. Vlašín: Nářeční poezie Frana Směji a Óndry Łysohorského, in sb. Literatura v českém a polském Slezsku (1996); J. Veselý, Óndra Łysohorsky, in Zpravodaj Centra Óndry Łysohorského 1995; E. Boldišová: Ó. Łysohorsky a T. Mann, in Zpravodaj Centra Óndry Łysohorského 1996; G. Balowska: Jezykowy obraz kobiety w poezji Óndry Łysohorskiego + Jezykowy obraz mezczyzny w poezji Óndry Łysohorskiego, Slawistyka 2, 1997, s. 77, též in Zpravodaj Centra Óndry Łysohorského 2000, č. 2; L. Martinek: Óndra Łysohorsky v laštině a překladech, Těšínsko 1999, č. 1; B. Trojak – I. Motýl: Rodný dům Óndry Łysohorského ve Frýdku, Host 2001, č. 4; G. Balowska: Semantyka wyrazu swiat w poezji Óndry Łysohorskiego, Bohemystika 2001, č. 4; J. Marvan: Óndra Łysohorsky: K století básníka na rozhraní čtyř kontinentů, Český jazyk a literatura 56, 2005/2006, č. 1; K. Hannah: Voice of a Borderland: Óndra Łysohorsky (1905–1989), Kosmas 2005, sv. 29, č. 1 (podzim); G. Balowska: Obraz swiata zwierzat w języku poezji Łysohorského, in: Pocta Evě Mrhačové (2006); Óndry P. Gan: Jak jsem po 2. sjezdu spisovatelů přispěl k zmrtvýchvstání slezského evropského básníka Óndry Łysohorského, Dokořán 2006, č. 37; L. Martinek: Óndra Łysohorsky – outsider? In: Podoby outsiderstva v umeleckej lieratúre (Banská Bystrica 2008); L. Martinek: K recepci osobnosti a díla Óndry Łysohorského, in: Český jazyk a literatura v evropském kulturním kontextu – Język i literatura w europejskim kontekście kulturowym (Racibórz 2008); L. Martinek: Óndra Łysohorsky a polská poezie / Óndra Łysohorsky a polska poezja. Horyzonty (Racibórz) 2008, č. 19; M. Vašíček: K principům formování normy literární laštiny Óndry Łysohorského, Studia slavica 2012, sv. 16;
Recenze: Spiwajuco piaść: V. Martínek, Kolo 1934, s. 39–41; P. Eisner, Prager Presse 17. 2. 1934, č. 47; Z. V. (= Z. Vavřík), Duch času 17. 2. 1934 (k tomu polemika F. X. Šalda, Šaldův Zápisník 1933/34, s. 232) * Hlos hrudy: J. Hora, Panorama 1935, s. 37; P. Eisner, Prager Presse 1. 8. 1935, č. 205; F. X. Šalda, Šaldův Zápisník 1934/35, s. 375; B. V. (= B. Václavek), U 1936, s. 90 * Aj lašske řéky płynu do mořa: M. Tomčík, Kultúrny život (Bratislava) 1958, č. 31; Z. Heřman, LitN 1958, č. 44 * Brázdou k vesmíru: O. Marušiak, Pravda (Bratislava) 25. 3. 1960; Z. Klátik, Kultúrny život 1960, č. 24; B. Téma, Slezský sborník 1960, č. 3 * Jediný pohár: mat, Práce 23. 1. 1965; M. Chorváth, Kultúrny život (Bratislava) 1965, č. 13, též in Z prielomu (Bratislava 1970); B. Balajka, LitN 1965, č. 23; O. Rafaj, ČK 1965, č. 3 * Lašsko poezyja 1931–1977: ab (= V. Vrabec), SvSl 14. 3. 1989 * Výbor z poezie Óndry Łysohorského: L. Martinek, Těšínsko 1999, č. 1 * Poručénstwo / Odkaz: M. Sígl, Protimluv 2005, č. 3/4; I. Harák, Psí víno 2007, č. 42 * Bard swojeho ludu: M. Tomek, Plav 2012, č. 11.
Rozhovory: J. Dvořák, Robotnícke noviny 28. 10. 1934 (též Tvorba 1934, s. 439); C. Čítek, MS 1968, č. 33.
K životním jubileím: K. Rosenbaum, Kultúrny život 1965, č. 28; D. Drobiš, Nová svoboda 9. 7. 1970; bj, Pravda (Plzeň) 4. 7. 1980; ZM, Nová svoboda 7. 6. 1990; E. Borčin, Práca (Bratislava) 22. 12. 1990.
Nekrology: K. Bogar, Těšínsko 1990, č. 2 (zde i otisk Balady o Janowi Palachowi...); k, Kulturní měsíčník 1990, č. 2; D. Machala, Pravda (Bratislava) 5. 1. 1990.
Archiv: Osobní fond: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek (Průvodce: K. Janásová, 1995).
