Slovník české literatury po roce 1945

Vladimír ŠKUTINA

* 16. 1. 1931, Praha

† 19. 8. 1995, Praha

Prozaik, dramatik, publicista, autor humoristické a detektivní literatury

Otec Jaroslav Š. byl ředitelem Pohřebního ústavu hl. m. Prahy. První manželka (1955–1960) Eva Křížová (*1933, roz. Dobiášová) byla basketbalistka a sportovní novinářka. – Škutina navštěvoval gymnázium v Křemencově ulici, od roku 1948 Vančurovo (později sloučené Drtinovo) gymnázium na Smíchově. Po maturitě (1950) byl kratičce redaktorem Práce a ČTK, pak dělníkem v Tatře Smíchov a v Armabetonu. V roce 1952 začal studovat na FAMU, po dvou semestrech školu opustil a zvolil si svobodné povolání. Připravoval revuální pořady a kabarety pro PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka), Divadlo hudby, další pražské scény i pro četná zájezdová vystoupení (Sedm jednou ranou, Praotec Adam na hrazdě, Škola humoru, Humor není pro legraci, Kdyby na sůl nebylo, Ledový večerník aj.). Scenáristicky se snažil uplatnit ve filmu (zvláště ve spolupráci s Václavem Wassermanem); po dobu základní vojenské služby (1956–1958) byl přidělen k Ústřednímu domu armády jako redaktor časopisu Pěst. V roce 1962 se stal redaktorem v Ústředí lidové tvořivosti, od května téhož roku do února 1963 byl vězněn za urážku hlavy státu (Ruzyň, Valdice). Na jaře 1963 byl stavebním dělníkem, poté televizním autorem na volné noze. Od října 1967 do července 1969 byl v Čs. televizi zaměstnán, v srpnu 1968 byl jedním z moderátorů provizorního vysílání, na jaře 1969 žil v jugoslávské Portoroži). V srpnu 1969 byl zatčen a vyšetřován zprvu ve vazbě, poté na svobodě, roku 1971 byl odsouzen v souvislosti s rukopisem Rusové opravdu přicházejí (o srpnových událostech v Čs. televizi); z vězení (Ruzyň, Hradec Králové, Mírov) byl propuštěn v dubnu 1974. Pracoval jako plavčík a skladník. Podepsal Chartu 77 a od listopadu 1977 do května 1978 byl zaměstnán v Průmyslu kamene (Praha-Zlíchov). Na konci roku 1978 byl nucen vystěhovat se do Švýcarska. Žil v Curychu, spolupracoval s nakladatelstvími Konfrontace, Polygon aj. V letech 1979–1983 byl vedoucím redaktorem časopisu Magazín, do něhož sám také hojně přispíval, a na něj navazujícího Reportéra (1984–1990). Na bázi těchto exilových podniků založil řadu edic zaměřených na zábavnou četbu (Revue napětí a humoru, 5 podob humoru a napětí apod.). S režisérem Jaroslavem Gillarem psal komedie uváděné v německých a švýcarských divadlech; jeho televizní a filmové projekty nedospěly k realizaci. Roku 1990 se vrátil do Prahy.

Od roku 1948 přispíval do sportovní rubriky Lidových novin, články a reportáže publikoval též v Práci a Lidové demokracii. Jako beletrista debutoval roku 1951 seriálem povídek o vynálezcích v týdeníku Mladý technik, dále publikoval v Kině, Čs. televizi, Filmových a televizních novinách, Stadionu, Reportéru (1968 zde kratší verze Prezidentova vězně) a Zítřku. V samizdatu vyšla jeho kniha rozhovorů Pražské jaro 1968 s Janem Werichem (Popelnice 1981); přispěl do sborníků Dějiny a současnost (Petlice 1978) a Bylo nebylo. Sborník k narozeninám Jaromíra Hořce (pamětní publikace České expedice, 1991). V exilu publikoval v Magazínu (1982 zde komedie Zpátky do ráje, Adame!, 1979 zvláštní číslo s reportáží Rusové opravdu přicházejí) a Reportéru, ale také v dalších časopisech: Národní politika, Obrys (oba München), Husopas (Eggenfelden). Po návratu do Prahy psal do Svobodného slova (jaro 1990). V zahraničí rovněž krátce spolupracoval s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky a poté se Svobodnou Evropou (relace Co vy na to, pane Škutino?). – Námětem či scénářem Škutina přispěl k filmům Ó, ti lektoři (FAMU 1953, sc. spolu s r. Vladimírem Svitáčkem), Muž v povětří (1955, r. Miroslav Cikán, námět Vladimír Kabelík, sc. + Jiří Karásek a Josef Mach, Škutina neuveden), Hlavní výhra (1959, r. Ivo Novák, sc. I. Novák a Otto Zelenka), Hvězda jede na jih (vyroben 1958, prem. 1964, r. Oldřich Lipský, sc. + Jiří Síla a O. Lipský). Televize realizovala mj. Škutinovu revui Půjčovna talentů (1964, r. Zdeněk Podskalský) a čtyřdílný pořad Jezdec a smrt (1966, r. Jan Eisner). S Vlastimilem Venclíkem pro televizi zadaptovali detektivku Émila Gaboriaua Zločin v Orcivalu (1965, r. Jaroslav Novotný). V témže žánru se prosadil především polodokumentárními krimisériemi, vytvářenými od roku 1964 spolu s režisérem Jaroslavem Šiklem (mj. 52 dílů Kriminalistické laboratoře), ke sportovním tématům se Škutina vrátil prostřednictvím scénáře seriálu Soudce Stokroč (1967, r. Vladimír Brebera). V letech 1967–1968 jako scenárista připravoval televizní pořady Jana Wericha (Přiložte životopis, Co tomu říkáte, pane Werichu?) a na podzim 1968 spolu s Jiřím Kantůrkem talk-show Jsme s vámi – buďte s námi, která se však vysílala jen třikrát. Po Škutinově návratu z exilu vysílala Československá televize jeho pořady Stres po česku (1990–1991) a Tak tyhle my známe, pane Škutino (1990–1991) a v roce 1994 Česká televize sérii loutkových skečů Hlavouni (s Miloslavem Švandrlíkem). – Škutinovu prózu Kde bydlí čas přepsala jako divadelní hru Irena Konývková (publikována v Tvořivé dramatice 1998). – Užíval šifry Škt.

Škutinova prvotina Bez vavřínů, věnovaná Prokopu Divišovi, Josefu Božkovi i dalším českým vynálezcům, zručně vykreslila osud pionýrů pokroku, kteří se ve jménu budoucnosti dostali do konfliktu s vlastní dobou. Postupně se jako určující princip autorovy tvorby prosadila sériovost a jí odpovídající kompozice: sled volně přiřazovaných historek, epizod, vzpomínkových obrazů nebo anekdot (Jezdec a smrt, Chata Polárka jde do důchodu, Rodič v síti, Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci). K řetězové kompozici tíhnou rovněž Škutinovy portréty známých osobností (Martina o tenistce Martině Navrátilové, Český šlechtic František Schwarzenberg). Stmelující nostalgií a lokálním i českým patriotismem vyniká nad zmíněné tituly soubor dceři adresovaných ohlédnutí za Prahou vlastního dětství Svět jako skleněná duhová kulička. Ohlas poetiky revuálního pásma Škutina podtrhl sebeidentifikací s Janem Werichem (rozhovory Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!) a podobně se přihlašoval i k odkazu Jaroslava Haška, jehož Švejka citoval jako národní typ (sbírka anekdot Zehn Millionen Schwejks) i jako projekci středoevropské absurdity (Josef Švejk a Josef K., dva osamělí chodci na Karlově mostě). S autobiografickou motivací řady Škutinových próz koresponduje jejich osobní vypravěčská perspektiva. V komponované reportáži Prezidentův vězeň opřel autor popis svého případu z počátku šedesátých let o časoprostorovou konkrétnost. (Prezidentův vězeň) na hradě plném bláznů, líčící politické vězení tzv. normalizace, se naopak vyznačuje faktografickou neurčitostí a úsilím o reflexivní přesah. V žánru detektivní četby, již psal (podobně jako drama) zpravidla ve dvojici, dospěl Škutina od reportážně traktovaných rekonstrukcí přes absurdně laděnou anekdotu o tajné policii (Kriminalistický případ s opicí) k ironickému variování historie (především Padělané vraždy). V sedmdesátých a osmdesátých letech Škutina své texty sytil karikaturami komunismu a sovětského bloku (Vagon strachu, Lenin v Curychu, Ukradený Ježíšek).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bez vavřínů. Povídky o českých vynálezcích (1953); Pět kotoulů nazad. Humoresky z pravěku sportu (1955); Kriminalistická laboratoř (RpRp 1966, s J. Šiklem); Kriminalistický archiv (RpRp 1967, s J. Šiklem); Jezdec a smrt (P, přepis TV sc., 1968); Kriminalistické případy (RpRp 1969, s J. Šiklem); Kriminalistický případ s opicí (P 1969); Prezidentův vězeň (Rp 1969); Variace na zločin (PP detekt., 1970, s J. Šiklem, V. Š. neuveden; znovu s tit. Zločin s rozumem, Curych 1980, J. Šikl neuveden; 1990 uvedeni oba autoři); Rodič v síti (P, Innsbruck–Curych 1978; 1991); (Prezidentův vězeň) na hradě plném bláznů (P, Curych 1979; 1990); Škutiniády (PP, Curych 1979, obsahuje: Chata Polárka jde do důchodu, Jez dopolopita!, Pitominky s papouškem, včelami, slepicemi na dálnici a spol.); Zehn Millionen Schwejks (něm., sbírka anekdot, Freiburg 1979); Svět jako skleněná duhová kulička (PP vzpomínk., Curych 1979; 1996); Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci (PP vzpomínk., Curych 1980; 1990); Kriminalistický případ s autoporodem (P, Curych 1981; s tit. Odstrašující příklad, 1991); Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! (P, Curych 1981; 1990);...a na hrušce sedí diktátor, Vagon strachu (DD, Curych 1981, s J. Gillarem; prem. něm. München 1981; Heilbronn 1982; rozmnož., 1990); Josef Švejk a Josef K., dva osamělí chodci na Karlově mostě (D, něm. s tit. Josef Schwejk und Josef K. Zwei einsame Passanten auf der Karlsbrücke, Curych 1982, s J. Gillarem; česky s tit. Josef Švejk a Josef K. Dva osamělí chodci na Karlově mostě, Curych 1988; rozmnož., 1990); Mrtvá babička na střeše automobilu a její záhadné zmizení (P, Curych 1983); Zurück ins Paradies, Adam! (něm., D, Curych 1983, prem. Bern 1984, s J. Gillarem, česky pod titulem Zpátky do ráje, Adame, in Magazín /Curych/ 1982); Martina (P biograf. o M. Navrátilové, Curych 1984; 1990); Die blaue Lachmöwe (něm., P pro děti, Curych 1985); Kde bydlí čas (P pro děti, Curych 1985); Lenin v Curychu. Padělaná vražda (P detekt., Curych 1985, s J. Gillarem a J. Hochmanem); Přesilovka (lit. sc., Curych 1986, s V. Valentou); Ukradený Ježíšek (P pro děti, Curych 1988); Padělané vraždy 1, 2 (PP detekt., 1991, s J. Gillarem); Vražda pro Madonu (P detekt., b. d., 1992).
Publicistika: Hrdinové filmové veselohry (medailonky herců, 1958); Friss die Hälfte (Curych 1982?); Humor als Waffe (něm., E, Bern, b. d., 1987); Český šlechtic František Schwarzenberg (publicistické pásmo, Curych 1989; 1990); Masarykové v Ženevě (pamětní brožura, Curych 1989, 1992); Rusové přicházejí... a odcházejí (Rp 1990); Was ist Film? (něm., příručka, Curych 1990, obsahuje mj. interview s M. Formanem); Was ist Komik? (něm., příručka, Curych 1990); Was ist Oper? (něm., příručka, Curych 1990, obsahuje mj. interview s R. Kubelíkem); Stress po česku (publicistické pásmo, 1992, s J. Hovorkou a E. Křížovou); Sága rodu Koželuhů (publicistické pásmo, 1992).
Úpravy a dramatizace: G. Machatý: Vidět Benátky a zemřít (D, rozmnož., 1961, s J. Bauerem, též překl.); Procesy(í). Divadlo faktů (dramatizace protokolů Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra, rozmnož., 1968, i prem.); Utrpení knížete Sternenhocha (D, bibliof., něm. s tit. Leiden des Fürsten Sternenhoch, Curych 1980; knižně Curych 1983; česky: rozmnož., 1990, s J. Gillarem, podle L. Klímy); Hana (autobiografie tenistky H. Mandlíkové, 1991).
Příspěvky ve sbornících: Hlasy z domova 1975 (Kolín n. R. 1976); Živé pochodně (Curych 1980); J. Seifert: Knížka polibků (Curych 1984); ...a co si o tom myslíte vy? (anketa, Mnichov 1986); Tyršův odkaz (Toronto 1986); Pražské blues aneb Sláva je Volný (Mnichov 1988).
Uspořádal a vydal: Anekdoty za pendrek (Curych 1979, s O. Filipem); Na západ je cesta dlouhá (publicistické pásmo, Curych 1980, s dalšími; rozšíř. s tit. Ztracená léta. Příběh hokejového zločinu, 1990, jako autoři uvedeni V. Š. a R. Bakalář); J. Pejskar: Útěky železnou oponou (Curych 1989, též převyprávěl).
Zvukové nosiče: Co tomu říkáte, pane Werichu? (LP, MC 1990).

LITERATURA

Studie a články: A. Kratochvil: Vystřízlivění ze lži (srovnání Prezidentova vězně s Doznáním A. Londona), Proměny (New York) 1972, č. 2; P. Placák: Opět trochu legrace, pane Škutino, Necenzurované noviny 1992, č. 24; P. Zídek: Prezident je vůl, LidN 25. 6. 2012.
Recenze: Bez vavřínů: E. Hrych, MF 26. 5. 1953 * Jezdec a smrt: O. Sus, HD 1968, č. 8 * Prezidentův vězeň: O. Sus, HD 1969, č. 6 * Rodič v síti: A. Kratochvil, Nový život (Řím) 1979, s. 119 * Svět jako duhová kulička: J. D. (J. Dresler), Národní politka (Mnichov) 1979, č. 5 * (Prezidentův vězeň) na hradě plném bláznů: K. Nešvera, Listy (Řím) 1979, č. 5 * Český šlechtic František Schwarzenberg: Ch. W. (Ch. Willars), Svědectví (Paříž) 1989, č. 88; T. Mazáč, Akord 16, 1990, č. 1 * Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!: M. H. (M. Hybler), Svědectví (Paříž) 1989, č. 88; J. Slomek, MF 27. 7. 1990; J. Olič, Fragment K (Bratislava) 1991, č. 10 * Prezidentův vězeň + (Prezidentův vězeň) na hradě plném bláznů: J. Chuchma, ...atd, 1990, č. 16.
Rozhovory: -kd- (K. Duben), Magazín (Curych) 1979, č. 1; K. Hvížďala in České rozhovory ve světě (Kolín n. R. 1981; 1992); I. Dankovič, Scéna 1990, č. 8; K. Jašková, RP 26. 10. 1994.
Nekrolog: V. Valenta, Polygon (Curych) 1995, č. 6.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (fragment, soupis K. Bílek, 1997).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česká literatura v exilu 1948–1989
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)

Autor hesla: Pavel Janáček (1998)

Aktualizace hesla: 31. 12. 2015 (mlp)

Aktualizace bibliografie: 31. 12. 2015 (mlp)

zpět na hlavní stranu