Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Květa LEGÁTOVÁ

* 3. 11. 1919, Podolí (u Brna) 
 
Prozaička, autorka rozhlasových her
 Květa Legátová, vl. jm. Věra Hofmanová, se narodila v učitelské rodině; dětství prožila v okolí Brna (Vranov, Střelice u Brna), kde rodiče působili na venkovských školách. Po maturitě na dívčím reálném gymnáziu v Brně (1938) začala studovat češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření českých vysokých škol absolvovala rychlokurs na obchodní škole a nastoupila jako písařka na finančním úřadě ve Valašském Meziříčí, poté získala místo jako učitelka němčiny na brněnské konzervatoři. Po jejím uzavření byla totálně nasazena do zbrojní továrny na Starém Brně. Filozofickou fakultu absolvovala v roce 1946. Již za studií učila nejprve na gymnáziu v Uherském Brodě, později byla jako politicky nespolehlivá překládána po venkovských školách na Kopanicích. V letech 1953–1958 studovala externě matematiku a fyziku na Vyšší pedagogické škole v Brně. V roce 1956 se do Brna vrátila natrvalo a začala učit na Střední odborné škole knihovnické. V roce 1975 odešla do důchodu, věnovala se psaní a ochraně zvířat. – Jako datum jejího narození bývá někdy mylně uváděn 3. leden 1919.
 

V padesátých letech příležitostně publikovala v Hostu do domu, kapitolu z budoucího románu Želary uveřejnila roku 1957 v almanachu Dokořán. – Ve 40. letech 20. století natočilo brněnské studio Československého rozhlasu několik autorčiných rozhlasových skečů a her (Dvě, 1940; Mořská vlna, 1942; Dopis od Ivana, 1943, r. Zdeněk Dopita; Olga Jeglovičová, 1948; Splněná přání, 1948); po několikaleté odmlce byly tamtéž realizovány hry Pohádka o Jeseňce (1958); Studentská komedie (1963); Sestra (r. Josef Melč, 1963, prem. 1964); Dopis od chuligána (r. Vladimír Vozák, 1966); Třetí planeta (1966); Červená náušnice (r. Jiří Valchař, 1967); Zajatec (1968); Případ Vlastimil (1969); Vražda v lomu (r. Jiří Valchař, 1970); Dvě variace na jedno zmizení (část Spolužačky, r. Jan Tůma, 1971); Případ pro psa (1972). V devadesátých letech natočil Český rozhlas Praha autorčiny hry Pro každého nebe (ve dvou verzích, 1991 a 1992, r. Ivan Chrz), Superkočka (1993, r. Ivan Chrz), Ostrov slušných lidí (1993, r. Ivan Chrz), Škrtidla (1993, r. Karel Weinlich), Noc s Bystrozrakým (1995, r. Josef Červinka), Legenda o ctnostné Dobromile (1998, r. Ivan Chrz) a Vědma od Bílé skály (1998, r. Zdeněk Kozák); kromě toho uvedl Český rozhlas v cyklu Osudy autorčiny vzpomínky (2006). – Podle původně rozhlasového textu Ta vteřina, patrně nerealizovaného, vznikla televizní inscenace V této vteřině (režie a spolupráce na scénáři Jiří Prokel, 1962), o rok později natočilo brněnské studio Čs. televizi hru Výslech profesora Mrože (r. Milan Peloušek, 1963). Čs. televize věnovala Květě Legátové jeden díl cyklu Portréty (r. Rudolf Chudoba, 2005). – Slovenský rozhlas uvedl ve slovenském překladu hru Posedlá (Posadnutá, překl. Daniel Mizár, r. Martin Kákoš, 2006). Hra Pro každého nebe byla inscenována stanicí WDR (Der Himmel für jeden da, r. Raoul Wolfgang Schnell, 1993) a v roce 2001 uvedlo její divadelní adaptaci Staromestské divadlo Košice (Pre každého nebo, úprava Peter Rašev a Daniel Duračinský, r. Peter Rašev). Rozhlasovou hru Zajatec inscenovalo bratislavské Divadlo aha (Nepriatelia, prem. 2009, r. Jozef Pražmári). Divadelní adaptaci novely Jozova Hanule (s využitím motivů z knihy Želary) uvedlo pod názvem Želary pražské divadlo Rokoko (dram. Věra Mašková, r. Pavel Khek, prem. 2012). – Podle knihy Jozova Hanule byl natočen film Želary (2003, sc. Petr Jarchovský, r. Ondřej Trojan). – Autorka je zastoupena v antologii Povídky (Short Stories by Czech Women, ed. Nancy Hawkins, Londýn 2006). – Za povídkový cyklus Želary byla Květě Legátové roku 2002 udělena Státní cena za literaturu. – Do přelomu šedesátých a sedmdesátých let užívala pseudonym Věra Podhorná, podle některých zdrojů též Ela Tomášková, později soustavně Květa Legátová.

 

Vydání povídkového cyklu Želary se stalo událostí v literárním životě po roce 1989 ojedinělou; nejen proto, že próza, zasazená do předválečné horské vesnice, tematicky i způsobem vyprávění výrazně vybočovala z literárních trendů devadesátých let, ale také proto, že ji první kritické reakce považovaly za překvapivě vyzrálou prvotinu dosud neznámé, více než osmdesátileté autorky. Teprve v ohlasech na ně byla Květa Legátová, autorka několika rozhlasových her, realizovaných v devadesátých letech v pražském studiu Československého rozhlasu, ztotožněna s Věrou Podhornou, autorkou souboru drobných próz Postavičky, dívčího románu Korda Dabrová a řady dalších rozhlasových her, kterou do brněnského studia Československého rozhlasu uvedl ve 40. letech František Kožík a jež v šedesátých letech spolu s Ludvíkem Kunderou, Antonínem Přidalem, Milanem Uhdem, Milošem Rejnušem a dalšími patřila k tzv. brněnské škole rozhlasové hry, podporované dramaturgem a básníkem Karlem Tachovským. – Povídky Želar jsou motivicky provázané v pevný, v podstatě románový celek. Jádro každé povídky tvoří životní osudy jednoho ze svébytných obyvatel chudobné horské vsi, přičemž jednotlivé příběhy se vzájemně prostupují a mimoděčně objasňují; čtenář si tak postupně sestavuje a koriguje celkový obraz Želar jako do sebe uzavřeného světa, citově nikterak vyprázdněného, přesto naprosto nesentimentálního a uvyklého tvrdým podmínkám. Podobnou mentalitu nacházíme již v autorčině knižní prvotině, souboru dětských portrétních miniatur Postavičky: vedle několika konkrétních dětských postav z nich do Želar přešlo především ne zcela běžné pojetí dětského světa, který je zcela autonomní, existuje paralelně se světem dospělých a jeho pravidla jsou dospělými nikoli jen tolerována, ale zcela přirozeně respektována. – Táž vesnice je dějištěm i další autorčiny prózy, romanticky vyznívající novely Jozova Hanule, časově navazující na Želary. Na rozdíl od povídkového cyklu je život ve vesnici zprostředkován pohledem postavy přicházející zvenčí: mladé lékařky, která tu během války hledá úkryt před zatčením kvůli ilegální činnosti a je nucena se sžít s prostředím, jehož zvyky jsou jí zcela cizí a zpočátku je zejména vinou svých předsudků vnímá jako barbarské, postupně však oceňuje jeho hodnoty.
Autorčiny rozhlasové hry, z nichž některé vyšly knižně v souborech Pro každého nebe, Posedlá a jiné hryMimo tento čas, čerpají ze zcela odlišných prostředí než její prózy: některé jsou zasazeny do historických situací (Zajatec, Posedlá, Sestra), jiné jsou vystavěny jako science-fiction (Třetí planeta, Superkočka), často autorka také využívá motivy pohádkové nebo mytologické (Splněná přání, Vědma od bílé skály). Dávná minulost, vzdálená budoucnost i schema pohádky či pověsti však autorce slouží především jako pozadí pro názorové střety postav vycházející z jejich rozdílných kulturních či náboženských a ve své podstatě zejména z kontrastních mravních pozic. S prózami spojuje rozhlasové hry jednak přímočaře logický, lapidární dialog, v rozhlasových výměnách tendující až k bonmotu, a hlavně všudypřítomné silně akcentované téma osobní, individuální zodpovědnosti a nutnosti řídit se svým svědomím bez ohledu na konvence a na stav obecné morálky. „Prohřešky druhých tě neomlouvají,“ odpovídá ďábel hříšníkovi na jeho vytáčky ve hře Legenda o svaté Dorotě a vyjadřuje tak i myšlenku nejúspěšnější autorčiny hry Pro každého nebe, v níž musí každý po smrti žít v takovém světě, jaký za svého života prosazoval. Poselstvím i stylem vyprávění je rozhlasovým hrám příbuzný autorčin pozdní prozaický soubor drobných apokryfních textů Mušle a jiné odposlechy. – Záliba v přísné argumentační logice a smysl pro pointu přivádějí Legátovou často k detektivnímu žánru (již rozhlasová hra z roku 1948 Olga Jeglovičová a později řada dalších); některé z dramatických textů s detektivní zápletkou (Výslech profesora Mrože, Vraždy v lomu) autorka později převedla do prozaické podoby, spojila hlavní postavou poručíka Ryšky a publikovala v souboru detektivních povídek Nic není tak prosté.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Postavičky (PP 1957, pod pseudonymem Věra Podhorná); Korda Dabrová (R 1961; pod pseudonymem Věra Podhorná); Želary (PP 2001); Jozova Hanule (P 2002); Román v dopisech (P, nakladatelská novoročenka, 2002); Pro každého nebe (rozhlasové hry, 2003); Posedlá a jiné hry (rozhlasové hry, 2004); Nic není tak prosté (PP detektivní, 2006); Mušle a jiné odposlechy (PP 2007); Mimo tento čas (rozhlasové hry, 2008).
Rozhovor: Návraty do Želar (rozhovor vedla D. Kaprálová, 2005).
Příspěvky ve sbornících: Usměj se, Lízo (2004); Pohádky z Moravy (2004).

LITERATURA

Studie a články: V. Melenovský: O autorce Postaviček, Rovnost 5. 1. 1958, s. 5; J. Hraše: Co vše patří do literatury aneb Debutantka K. L., Svět rozhlasu 2002, č. 7, též in Souvislosti 2002, č. 2; M. Uhde: Outsiderka dostala státní cenu, Revue Proglas 2002, č. 9; V. Barborík: Želary – diskrétna inovácia tradície, Tvar 2003, č. 20; L. Jungmannová: doslov in Posedlá a jiné hry (2004); R. Myslivečková: Proměny „Květy Legátové“, LitN 2002, č. 2; L. Kundera: Rozpomenutí, in Pro každého nebe (2003); V. Závodský: Brněnská autorka slavná i dobře utajená, Duha 2004, č. 4; M. Jílková: Hordubal a Jozova Hanule, Tvar 2004, č. 16.
Recenze: Postavičky: A. Závodský, Rovnost 18. 4. 1958; Z. Heřman, LitN 1958, č. 14; ABY (=Z. K. Slabý), Tvorba 1958, č. 30 * Korda Dabrová: H. Hrzalová, Tvorba 1962, č. 32; M. Jungmann, LitN 1962, č. 12; B. M. (B. Macák), HD 1962, č. 4; L. Petr, Červený květ 1962, č. 6 * Želary: M. Trávníček, Tvar 2001, č. 20; B. Kostřicová, LitN 2002, č. 3; Petr A. Bílek, Souvislosti 2002, č. 1; D. Kaprálová, Host 2002, č. 1 * Jozova Hanule: M. Trávníček, Tvar 2002, č. 14; J. Pechar, LitN 2002, č. 43; O. Mainx, Host 2003, č. 3, rec. příloha * Pro každého nebe: B. Kostřicová, LitN 2004, č. 10; P. Havelková, Host 2004, č. 2 * Posedlá a jiné hry: Petr Pavlovský, LitN 2004, č. 21; P. Havelková, Host 2004, č. 8 * Nic není tak prosté: M. Trávníček, Tvar 2007, č. 2; L. Jungmannová, A2 2007, č. 9 * Mušle a jiné odposlechy: M. Jungmann, Tvar 2008, č. 1; K. Kirkosová, Host 2008, č. 2 * Mimo tento čas: L. Jungmannová, A2 2009, č. 8.
Medailony: E. Koudelková, Literární encyklopedie Salonu, Právo 29. 4. 2004, příl. Salon.
Rozhovory: O. Horák, Tvar 2002, č. 20; P. Mandys, Týden 2002, č. 44; P. Zajícová, P. Třešňák, Respekt 2002, č. 33; J. Štěpaník, Konec konců 2008, č. 3; J. Rechtořík, Duha 2008, č. 3.
Nekrolog: D. Kaprálová, LidN 27. 12. 2012.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
J. Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Autor hesla: Alena Přibáňová (2010)
Aktualizace hesla: 27. 12. 2012 (mlp)
Aktualizace bibliografie: 27. 12. 2012 (mlp)
 
zpět na hlavní stranu