Květa LEGÁTOVÁ

Vydání povídkového cyklu Želary se stalo událostí v literárním životě po roce 1989 ojedinělou; nejen proto, že próza, zasazená do předválečné horské vesnice, tematicky i způsobem vyprávění výrazně vybočovala z literárních trendů devadesátých let, ale také proto, že ji první kritické reakce považovaly za překvapivě vyzrálou prvotinu dosud neznámé, více než osmdesátileté autorky. Teprve v ohlasech na ně byla Květa Legátová, autorka několika rozhlasových her, realizovaných v devadesátých letech v pražském studiu Československého rozhlasu, ztotožněna s Věrou Podhornou, autorkou souboru drobných próz Postavičky, dívčího románu Korda Dabrová a řady dalších rozhlasových her, kterou do brněnského studia Československého rozhlasu uvedl ve čtyřicátých letech František Kožík a jež v šedesátých letech spolu s Ludvíkem Kunderou, Antonínem Přidalem, Milanem Uhdem, Milošem Rejnušem a dalšími patřila k tzv. brněnské škole rozhlasové hry, podporované dramaturgem a básníkem Karlem Tachovským. – Povídky Želar jsou motivicky provázané v pevný, v podstatě románový celek. Jádro každé povídky tvoří životní osudy jednoho ze svébytných obyvatel chudobné horské vsi, přičemž jednotlivé příběhy se vzájemně prostupují a mimoděčně objasňují; čtenář si tak postupně sestavuje a koriguje celkový obraz Želar jako do sebe uzavřeného světa, citově nikterak vyprázdněného, přesto naprosto nesentimentálního a uvyklého tvrdým podmínkám. Podobnou mentalitu nacházíme již v autorčině knižní prvotině, souboru dětských portrétních miniatur Postavičky: vedle několika konkrétních dětských postav z nich do Želar přešlo především ne zcela běžné pojetí dětského světa, který je zcela autonomní, existuje paralelně se světem dospělých a jeho pravidla jsou dospělými nikoli jen tolerována, ale zcela přirozeně respektována. – Táž vesnice je dějištěm i další autorčiny prózy, romanticky vyznívající novely Jozova Hanule, časově navazující na Želary. Na rozdíl od povídkového cyklu je život ve vesnici zprostředkován pohledem postavy přicházející zvenčí: mladé lékařky, která tu během války hledá úkryt před zatčením kvůli ilegální činnosti a je nucena se sžít s prostředím, jehož zvyky jsou jí zcela cizí a zpočátku je zejména vinou svých předsudků vnímá jako barbarské, postupně však nalézá a oceňuje jeho hodnoty.
Autorčiny rozhlasové hry, z nichž některé vyšly knižně v souborech Pro každého nebe, Posedlá a jiné hry a Mimo tento čas, čerpají ze zcela odlišných prostředí než její prózy: některé jsou zasazeny do historických situací (Zajatec, Posedlá, Sestra), jiné jsou vystavěny jako science-fiction (Třetí planeta, Superkočka), často autorka také využívá motivy pohádkové nebo mytologické (Splněná přání, Vědma od bílé skály). Dávná minulost, vzdálená budoucnost i schema pohádky či pověsti však autorce slouží především jako pozadí pro názorové střety postav vycházející z jejich rozdílných kulturních či náboženských a ve své podstatě zejména z kontrastních mravních pozic. S prózami spojuje rozhlasové hry jednak přímočaře logický, lapidární dialog, v rozhlasových výměnách tendující až k bonmotu, a hlavně všudypřítomné silně akcentované téma osobní, individuální zodpovědnosti a nutnosti řídit se svým svědomím bez ohledu na konvence a na stav obecné morálky. „Prohřešky druhých tě neomlouvají,“ odpovídá ďábel hříšníkovi na jeho vytáčky ve hře Legenda o svaté Dorotě a vyjadřuje tak i myšlenku nejúspěšnější autorčiny hry Pro každého nebe, v níž musí každý po smrti žít v takovém světě, jaký za svého života prosazoval. Poselstvím i stylem vyprávění je rozhlasovým hrám příbuzný autorčin pozdní prozaický soubor drobných apokryfních textů Mušle a jiné odposlechy. – Záliba v přísné argumentační logice a smysl pro pointu často přivádějí Legátovou k detektivnímu žánru (již rozhlasová hra z roku 1948 Olga Jeglovičová a později řada dalších); některé z dramatických textů s detektivní zápletkou (Výslech profesora Mrože, Vraždy v lomu) autorka později převedla do prozaické podoby, spojila hlavní postavou poručíka Ryšky a publikovala v souboru detektivních povídek Nic není tak prosté.