Milan EXNER
Za různorodými tvůrčími projevy Milana Exnera – od básnických sbírek přes novely, romány až k teoretickým textům – stojí značný rozsah jeho zájmů. Důležitým jednotícím momentem autorových uměleckých projevů je vztah k rodnému Liberci. První prozaický pokus, volný cyklus šesti novel seřazených do dvou svazků (Struktura štěstí, A přece zázrak chtít), mapuje nejčastěji prostřednictvím osobní zpovědi hlavního hrdiny vždy jeden životní příběh, jenž ve zdánlivě všední banálnosti odhaluje touhu obyčejných lidí z maloměsta po prožití hodnotného individuálního života. Autorův zájem o obyčejné lidské životy a jejich etické či psychologické souvislosti se plně rozvinul v mnohovrstevném rozsáhlém románu Svatoušek, v němž jsou na pozadí osudu jednotlivce dokumentovány základní proměny a události druhé poloviny 20. století. Podobnou formou vyprávění je komponován také román Oblast stínu, kde se rozpad společnosti raných devadesátých let stává paralelou krize manželského vztahu. Etická rovina příběhu, akcentovaná ve většině Exnerových textů, vyvstává na povrch při odhalování nepravých bolestí a lásek v románu Zoufalství, v němž je vypravěčský part starce v domově důchodců prostupován úvahami o stáří, bezdomoví a potřebě užitečnosti. Prózou Lakuna autor zahájil volný cyklus tzv. divadelních novel (Rádlův synovec, Faust letí do nového světa, Biblické humoresky), svérázných postmoderních variací klasického dramatu (Hamlet, Corneille/Cid, Faust, středověké divadlo inscenující starozákonní příběhy), v nichž je prostřednictvím persifláže, satiry a ironie vzájemně konfrontována znaková skutečnost příslušných divadelních her s faktickou skutečností aktuálního světa.
Básnickou tvorbu, jíž se Exner věnuje již od sedmdesátých let, představil až v roce 1990 výbor z rukopisných lyrických sbírek z let 1973–1978 Ve slově hlína, později se autor soustředil na rozměrnější cykly, ovlivněné zkušeností ruské okupace, obsažené v souboru Poesie Z, mapující tvorbu z let 1976–1982. Exnerova lyrika se proměňuje od pólů hravých persifláží či parodií (Hoch s myší, Kantova růže) až k imaginativním obrazům, ve kterých se nevyhýbá reflexi současné společnosti. Na konci devadesátých let začal inklinovat především k písňovým formám (ArteMiss), zdůrazňovat vizuální a zvukovou stránku slova a také se obracet směrem k intimním polohám citových vyznání (Onona). Prozatím poslední básnickou sbírku (Macabrogne) charakterizuje bilanční atmosféra, přičemž důležitou roli zde hraje krajina, konkrétní místa spojená s konkrétní reflexí, vnitřním prožitkem, introspekcí a vzpomínkou.
Exner je rovněž autorem odborných prací z oboru estetiky a literární teorie. V knize Aktanty a nevědomí vychází z Jungovy psychologické teorie archetypu a Greimasovy sémantické teorie epických struktur a na příkladu Goethova Fausta zkoumá literárně teoretickou estetiku archetypu. K starořeckým myslitelům se obrací v knize Předplatónské modely vesmíru, ve které se pokouší o kosmologickou typologii s důrazem na mýtus. Rozsáhlá syntéza Struktura symbolična v pohledu psychoanalytické literární vědy, propojující poznatky z literární teorie, sémiotiky, lingvistiky, teorie komunikace, psychoanalýzy, hlubinné a sociální psychologie i kognitivní a afektivní neurovědy, usiluje o vytvoření jednotné teorie tzv. universálních symbolů. Prověření její aplikovatelnosti na různé typy slovesných útvarů je věnována monografie Afekt, sen a skutečnost v díle F. M. Dostojevského, v níž je prostřednictvím pojmosloví českého estetického strukturalismu, poznatků psychoanalytické literární vědy a hermeneutické analýzy dobové historické reality řešena otázka ontologického statutu uměleckého díla (fikce) a jeho vztah k jiným jazykovým projevům (korespondence, publicistika, politické úvahy, deníky).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a odborné práce: Struktura štěstí (PP 1987); A přece zázrak chtít (PP 1989); Ve slově hlína (BB 1990); Poezie Z (BB 1998); ArteMiss (BB 2002); Svatoušek (P 2002); Aktanty a nevědomí. Pokus o přiblížení teorie archetypu a strukturální sémantiky – Na příkladu Goethova Fausta (studie, 2002); Kantova růže (BB 2003); Předplatónské modely vesmíru (soubor studií, 2005); Oblast stínu (P 2005); Hoch s myší (BB 2006); Zoufalství (P 2006); Lakuna aneb Hamlet na kolonádě (P 2007), Onona (BB 2008); Struktura symbolična v pohledu psychoanalytické literární vědy (monografie, 2009); Rádlův synovec aneb Corneille na scénu! (P 2010); Faust letí do Nového světa neboli Psí vejce (P 2011); Afekt, sen a skutečnost v díle F. M. Dostojevského (monografie, 2013); Macabrogne (BB 2013); Biblické humoresky aneb Mezi mansiony (P 2014).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Bítov 96 (1997); Motivy kosmologických mýtů, hypotéz a teorií (1997); Tvar (1998); Bítov 97 (1998); Bítov 99 (2000); Česká literatura na konci tisíciletí (2000); Deset let poté (2000); Horizonty vědění (2000); Fenomén smrti v české kultuře 19. století (2001); Souvislosti (2001); Lepě svihlí tlové (2002); Otázka a odpověď (2002); Práce zahání démony (2003); Filosofická skepse (2003); Srovnávací poetika v multikulturním světě (2004); Cesty: Pojem – Metafora – Žánr (2004); Různost rozhovorů: Poezie – Filozofie – věda (2006); Antologie české poezie: II. díl (2007, ed. Simona Martínková-Racková, Jitka Srbová, Michaela Šmejkalová a Jan Šulc); Humanitní vědy dnes a zítra (2007); Mácha redivivus 1810–2010 (2010); Současnost literatury pro děti a mládež (2010); Naše krajina slov = Unsere Wortlandschaft (2011); Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010 (2011); Demokracie jako hodnota a problém II (2014).
Uspořádal a vydal: J. Vrchlický: Motýli všech barev (2001); L. Středa: Srázy (2007).
LITERATURA
Recenze: Ve slově hlína: B. Balajka, Tvar 1991, č. 28 * Svatoušek: B. Gregorová, Host 2003, č. 5 * Kantova růže: P. Čecháková, Host, 2003, č. 9 * Zoufalství: J. Janáček, Tvar 2006, č. 20 * Lakuna aneb Hamlet na kolonádě: Z. Malá, A2 2008, č. 20 * OnOna: Z. Malá, A2 2008, č. 36 * Rádlův synovec: V. Varyš, Týden 2010, č. 41.Rozhovor: B. Správcová, Tvar 2000, č. 13.