Josef VÁCHAL
Knihař, grafik, malíř, řezbář, spisovatel a filozof
Narodil se jako nemanželské dítě Anny Váchalové (později provdané
Hlaváčkové). Otec
Josef Šimon Aleš (bratranec
Mikoláše Alše) pracoval celý život jako podučitel, překládal, vydával okultní literaturu a byl jedním z prvních propagátorů lyžování (pod přízviskem Aleš-Lyžec). Do teozofických a spiritistických společností zavedl i syna a seznámil jej s jógou a tzv. tajnými naukami. – První dva roky byl Váchal opatrován strýcem
Jakubem Váchalem ve Velvarech, poté ho vychovávali v Písku otcovi rodiče. Po neúspěšném studiu na gymnáziu v Písku se začal 1898 učit knihařem v závodě
Jindřicha Waitzmanna v Praze. U rodičů, zejména u matky, střídavě pobýval až po vyučení (1902). 1903–04 pracoval jako knihařský dělník v Bělé pod Bezdězem, záhy však zaměstnání opustil a rozhodl se stát umělcem. 1903 vstoupil do
Theosofické společnosti (přátelil se s učiteli magie
Karlem Weinfurterem a J. A. Adamírou), navštěvoval soukromé seance v ateliéru sochaře
Ladislava Šalouna a po seznámení s anarchisty kolem časopisu
Nový kult (S. K. Neumann, František Gellner, Jiří Mahen, Eduard Bass aj.) založil vlastní revui
Kult mladých (s
J. Reichmanem, B. Chlandou aj.). Na doporučení Mikoláše Alše se Váchal výtvarně vzdělával v soukromých školách u krajináře
Aloise Kalvody (1904),
Rudolfa Béma (1905–06) a na grafické škole
Antonína Herverta. Inspirovala jej rovněž
Meditace, revue literátů
Katolické moderny, kde byly přetištěny i některé jeho dřevoryty. Byl spoluzakladatelem revue
Veraikon (1912–37) a s dalšími vyznavači „nové spirituality“ (Emilem Pacovským, Františkem Koblihou, Janem Konůpkem a Janem Zrzavým) patřil ke členům výtvarné skupiny
Sursum (1910) a stejnojmenného spolku (1911, s
Emanuelem Fryntou, Marynou Alšovou, Rudolfem Medkem). V době krátkodobého přilnutí ke katolické církvi Váchal navázal spolupráci s
Josefem Florianem a
Jakubem Demlem a podílel se na dřevorytové výzdobě knih staroříšského vydavatelství Studium (edice
Dobré dílo).
Jakubu Demlovi v této době ilustroval jeho knihy (
Hrad smrti). K dalším lidsky i umělecky rozhodujícím patřilo přátelství s
Vilémem Bitnarem
. Po rozchodu s
Jakubem Demlem a Josefem Florianem se Váchal znovu vrátil ke spiritualismu (reakcí je např. sbírka historek z černých románů
Nový pekelný žaltář...). S
Josefem Hodkem a
Bedřichem Benešem Buchlovanem založil umělecké sdružení
Trojrám
(vydalo např.
Vigilie o hodině hrůzy, blahořečení a modlitba za psa). 1913 se oženil s
Mášou Pešulovou (příběh jejich vztahu je námětem knihy
In memoriam Marie Váchalové). Váchalovo groteskní chápání života a záliba v mystifikacích se odrazily i v založení společnosti kolem samorostlého přírodního filozofa
Emanuela Hnátka (1913). Světovou válku (narukoval v listopadu 1916) prožil v Plzni, Rumburku, Vídni, Kronavě, slovinské Soči (zde vyzdobil freskami místní kapli) a na italské frontě. Z války se vrátil jako přesvědčený antimilitarista s prohloubenými náboženskými pochybami. 1919 se stal členem
Společnosti pro pěstování všeobecných vědomostí, Společnosti pro psychická studia a Neodvislého sdružení spiritualistů a „dekadentů“ Tvorba (1919–1923). Váchalova rozporuplnost se odrazila i v krátkodobém členství v sociální demokracii. Od 20. let podnikal pravidelné cesty na Slovensko, do Českého ráje, a zejména na Šumavu, kam cestoval se svou žačkou (od 1920), přítelkyní a po úmrtí manželky (1922) také celoživotní družkou Annou Mackovou. 1928 úspěšně vystavoval v Kolíně nad Rýnem vlastní vynález vícebarevného tisku z jedné desky a na výstavě krásné knihy ve Florencii získal velkou cenu za kolekci tisků. Narůstající náboženskou krizi a duchovní problémy řešil Váchal vystoupením z církve i z teozofických spolků a stal se členem sdružení
Volná myšlenka v Praze-Vršovicích, kde od 1932 přednášel (např.
Komika z doby temna; z přednáškového textu
Církve a bludaři vznikla po doplnění kniha o historii sektářství a bludařství
Církev a blouznivci). Zklamán nepatrným ohlasem pražské souborné výstavy ke svým padesátinám (1934) vydal
Receptář barevného dřevorytu a na začátku druhé světové války (1940) odešel do Studeňan u Jičína, kde žil u
Anny Mackové. Třebaže se po celý život jako anarchista a romantik pohyboval na okraji oficiálního uměleckého světa, kterým pohrdal, vítězství koncepce socialistického realismu jej odsunulo zcela mimo soudobé umělecké dění. Trpěl materiálním nedostatkem a byl odkázán na pomoc přátel, nadále se však věnoval výtvarné a literární práci. 1954 připravil v Jičíně výstavu ke svým sedmdesátinám. 1957 byla ze statku, kde Váchal žil, vybudována strojní a traktorová stanice. 1958 se stal členem
Svazu výtvarných umělců (Anna Macková bez Váchalova vědomí podepsala přihlášku). Jeho dílo bylo doceněno teprve v polovině 60. let (1966 vystavoval na pražské Staroměstské radnici). Zemřel ve Studeňanech krátce po smrti své družky; 1969 – pět dní před smrtí – byl jmenován zasloužilým umělcem.
Váchal výtvarně i literárně přispíval např. do
Kuriosní revue,
Meditace, revue
Veraikon a
Kultu mladých. 1947 vydali v Brně sběratelé exlibris tři čísla časopisu
Záznamy o díle Josefa Váchala. Svá díla Váchal vydával jako bibliofilie v několika kusech, někdy dokonce i jako unika, a část z jeho prací zůstala v rukopise. Po roce 1990 je literární část jeho díla postupně vydávána tiskem, některé tituly byly během 80. let zpřístupněny v samizdatové edici Vladislava Zadrobílka (
Orbis pictus aneb Doplňky k Jana Amosa Komenského Světu v obrazích;
Nový kalendář tolerancý;
Očarovaná Šumava čili Myslivec Weitfällernský,
Vademecum v erotiky soustech o luze a o buržoustech aneb O Krásu zájem, o Lásku, u rozmanitých mamlásků a dopisy i texty z pozůstalosti
Sedm textů Josefa Váchala) a ojediněle i v jiných edicích. – Péčí
Ladislava Horáčka, majitele nakladatelství
Paseka a správce Váchalovy pozůstalosti, bylo v Litomyšli, v tzv.
Portmoneu, založeno
Muzeum Josefa Váchala (1991, otevřeno 1993), zpřístupňující restaurované fresky, kterými Váchal od 1920 vyzdobil byt knihaře
Josefa Portmana (dokončeno 1924 včetně vyřezávaného a malovaného nábytku). – Podle Váchalovy prózy
Krvavý román vznikl stejnojmenný celovečerní film (1993, r. + sc. Jaroslav Brabec) a na motivy téhož textu vytvořil Ladislav Horáček operní libreto, jež opatřil známými melodiemi W.A.Mozarta, G. Bizeta, Bedřicha Smetany, Jiřího Šlitra a dalších a ve vlastní režii nastudoval s litomyšlským ochotnickým divadelním spolkem Filigrán (1997). – Váchal užíval pseudonymy a šifry: J. V., J. A. P., J. A. B.
Váchal patří k nejsvébytnějším českým umělcům 20. století. Ovlivněn ve svých počátcích secesí, dekadencí, tvorbou
Edvarda Muncha a Jana Tooropa
, skupinou
Osma (výstava 1907) a
Nietzscheho filozofií vyvíjel se Váchal k osobitému expresivnímu výrazu výtvarnému a literárnímu, vykreslujícímu svět v ostrých groteskních kontrastech krásy a hnusu, lásky a smrti, sentimentu a vulgarity, spirituality a tělesnosti, „nepraktického Dobra a vítězného Zla“. Jeho bipolární, bezmála barokní obrazivost byla umocňována i celoživotní inklinací k mystickým až bizarním naukám, k hermetice, teozofii, spiritismu, okultismu, satanismu, astrologii a alchymii. Byl samorostlým malířem, grafikem a sazečem, který ručně řezal a odléval vlastní typy písma (ďas, gnom, malarie), věnoval se kresbě, olejomalbě, akvarelům i fotografii. Osu jeho zájmu tvořily dřevoryty, ilustrace, exlibris (mj. parodických
50 akvisitně exklusivních knihoznaček) a knižní vazba. Pro vyučeného knihaře byla totiž nejvyšším artefaktem a prostředkem uměleckého sebevyjádření kniha, vydaná zpravidla v několika málo výtiscích a chápaná jako estetický celek, v němž se vzájemně úzce doplňují textová a obrazová složka. K tomu nejlepšímu, co v tomto oboru Váchal vytvořil, patří knihy
Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel a
Krvavý román (na obou pracoval střídavě 1924) a monumentální knižní experimenty
Šumava umírající a romantická a
Receptář barevného dřevorytu (obsahující 127 dřevorytů, historii dřevorytu a úvahu o českém dřevoryteckém umění). S Váchalovou činností výtvarnou se však úzce doplňovala a prostupovala tvorba literární, neboť text jeho knih – psaný prózou, ale i veršem, mnohdy velmi netradičním (
Corcyra nigra – Mor v Korčule,
Čarodějnická kuchyně,
Vademecum v erotiky soustech o luze a o buržoustech,
Prostředníci) – často vznikal až při samotném procesu sazby, souběžně s grafickou úpravou. Autor přitom s oblibou spojoval fabulované epizody s parodií, deníkovými zápisy a úvahami, margináliemi a komentáři k aktuálnímu dění. Ve výsledku se tak v jeho literárních dílech prostupuje autenticita s vysokou mírou stylizace; expresivní jazyk je provokativně přeplněn archaismy, germanismy, groteskní gramatikou, slovními hříčkami. Do jednotlivých postav pak autor rád projektoval sebe sama, případně své přátele a protivníky. Ve Váchalově pojetí tvorby se přitom mísil výsměch oficiálním hodnotám se zaujetím kuriózními a okrajovými žánry, s obdivným i ironickým vztahem k literatuře středověké a barokní a sentimentálně triviální či k památníkům (rukopisy
První památník Mileně Nožičkové a
Památník Pauly Jitkusové, od tajného ctitele věnovaný). Projevem tohoto zaměření byly už jeho první autorské knihy, astrologické
Vidění sedmera dnů a planet, vypsání, kterak tyto na zemi působí, a dílo napodobující archaické půvaby jarmarečních písní
Přepěkné čtení o jasnowidném Wawřincovi, kterak skrze zlého ďábla záhubu na duši vzal a špatného konce došel. Knihou vyváženou ve všech uměleckých složkách je burleskní
Krvavý román, obsahující vedle osobité a obhajobné „kulturně a literárně historické studie“ i pokus o vytvoření „ideálního“ typu autorova oblíbeného žánru. Po celý život se Váchal vracel také ke kramářským písním, ať již v poloze komediální (
Zpěv příkladný o Vilímovi a Běle pro mládence a panny), nebo aktuálně reagující na politické dění (rukopisy
Muž bez slzí,
Nová píseň o rozmlouvání země české se svým synem aneb Discurs,
Nová píseň o svini z Rajchu). Jejich obhajobu nalezneme také v rukopise přednášek, pronesených na schůzích Volné myšlenky (
Kramářské a lidové písně českého lidu minulých věků). Záliba v parodiích a mystifikacích (např. parodie na
Moderní revui a českou dekadenci: rukopisy
Hodnole nadšená a
Dekadent geniální) vedla též Váchala k utváření bizarních ohlasů na díla jiných, nejednou zapomenutých spisovatelů, ať již v polemickém duchu nebo častěji jako hold (parodie
Máchova
Máje,
Váchalův Havran dle světoznámého vzoru přejinačený, do českého převedený a značně rozšířený a modernisovaný, s vtipně na nové brdo upraveným „nevermor“). Mnohé knihy Váchal koncipoval jako travestie děl pansofických a encyklopedických (
Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel,
Receptář barevného dřevorytu,
Orbis Pictus aneb Doplňky k Jana Amosa Komenského Světu v obrazích). Vyznáním nové filozofie a morálky byla kniha groteskních traktátů
Dokonalá magie budoucnosti, která má být utvořena „imaginacemi krásna a lásky, jakož i přetržením tradic starých magií a věr“. Svou pesimistickou vizi vývoje lidstva a křesťanství Váchal vyjádřil v knize
Koruna bludařstva, to jest Postyla kacířská. Groteskně vyznívají i jeho apokalyptické obrázky ze středověkých měst (
Corcyra nigra – Mor v Korčule) nebo parodie barokních kázání (
Kázání proti hříchu spěšnosti). Náměty pro řadu prací vytěžil Váchal z pravidelných cest na kultovně pojímanou Šumavu, do Českého ráje a na Slovensko (
Očarovaná Šumava,
Cesta Slovenskem s A. Calmettem,
Šumava umírající a romantická). – Na sklonku života psal Váchal romány, jen zřídkakdy ilustrované a stylově roztříštěné (rkp.
Lucifer aneb Záhadní frajmaueři), někdy v podobě deníku (rkp.
Vánoční dennopis...) nebo románu-dopisu (rkp.
Frajmauer a krásná vyšívačka). V polovině 50. let pak přestává malovat a věnuje se tvorbě rozsáhlých kolážových, převážně vzpomínkových textů-dopisů ve stylu triviální literatury, které jsou adresovány přátelům a zaplněny reálnými osobami (mj.
Živant a umrlanti). Tvorba posledního období zahrnuje také ilustrované opisy a nové předmluvy starších prací (
Symbolika aneb Slovníček barev a linií, 1919, předmluva 1951), básně, korespondenci, výpisky z přečtené literatury, kratochvilné autobiografické rukopisy (
Velmi pěkná a užitečná knížka pro pijáky vína a rytce všeho druhu). – Čtenářskou přístupností se Váchalovu dílu poněkud vymyká autobiografická kniha
Malíř na frontě (
Soča a Italie 1917–18). Vlastní životní osudy s trpkým pocitem umělecké prohry zhodnotil v
Pamětech Josefa Váchala, dřevorytce, napsaných v druhé polovině 30. let a zachycujících období 1884–1916 (obdobně jako starší
Paměti pro Josefa Portmana, rkp. 1919–20). Přestože v těchto memoárech, soustředěných často zejména na ekonomickou stránku života, mnohdy dal prostor i ve své zálibě v mystifikaci a stylizaci, mají dokumentární význam pro poznání kulturního života počátku století i pro proniknutí do díla samorostlého umělce. O Váchalově životě vypovídají též deníky (soustavně je psal 1922–64) a beletristické vzpomínky adresované přátelům z dětství (vzpomínky na dětství v Písku
Pekla zplozenec v král. lesním městě Písku vychovaný a tam hostující, či-li rozhovory se psy a nebožtíky nebo
Zpověď starce svého věku aneb Lovení v mozkovém archivu).
Beletrie a knihy a soubory dřevorytů: Vidění sedmera dnů a planet (kniha dřevorytů, 1910, 1998); Přepěkné čtenj o gasnowidném Wawřincovi, kterak skrze zlého ďábla záhubu na dussii wzal a sspatného konce dossel (kniha dřevorytů, 1910, 2. vyd. dřevoryty doplněny ručně psaným textem [b. d., 1948?], 1991); Putování malého elfa (cyklus dřevorytů, doplněný pův. básní J. Šimánka, 1911, 1995); Z rituálu toledských haeretiků listy některé, o příchodu Páně jednající (PP 1911);
Cyklus dřevorytů chvalozpěvem velmi pěkným provázený k chvále geniálních lékařů a ranhojičů (1912); Sedmero hlavních hříchů (cyklus dřevorytů, 1912, 1995); Opata Longina z Tarasconu veyklad krátký o figuře prawé kozla staženého (P 1912, 1991); Vykládací mystické karty (cyklus dřevorytů, 1912, 1995); Píseň strašlivá o bezpříkladném mravů zplundrování (neprodejná novoročenka, 1913); Nový pekelný žaltář aneb Diwowé ďábelští (P 1913, 1992); Mystikové a vizionáři (cyklus dřevorytů, 1913, 1995); Bellum (cyklus dřevorytů, 1913, 1995); Neprachov (cyklus dřevorytů, 1914, 1995); Vigilie o hodině hrůzy, blahořečení a modlitba za psa (1914, 2. rozš. vyd. 1920, 3. vyd. 1925, jiné pořadí listů; 4. rozš. vyd. 1948); Grotesky (cyklus dřevorytů, 1914); Odchod člověka (kniha lino a dřevorytů, 1914); Meditace o životě /Svět jednotlivcův/ (cyklus dřevorytů, 1915); Karneval českého dřevorytu (cyklus dřevorytů, 1919); Fronta (cyklus dřevorytů, 1919); Mnich a strašidla – Dřevorytecký trik (cyklus dřevorytů, 1919); Rudé periferie (cyklus dřevorytů, 1919); Sen o zemi (cyklus dřevorytů, 1919); Nové dřevoryty (cyklus dřevorytů, 1919); Mystika čichu (PP 1920, 2000); První sbírka ex libris (soubor 20 dřevorytů, 1921); Dokonalá magie budoucnosti (PP, 1922, 1997); Soubor 20 ex libris (1922); Josefa Váchala Nový kalendář tolerancý na rok 1923 aneb Rokodník, ve kterém na každý den nějaký bludař neb jiná pozoruhodná a znamenitá osoba a svátek vynajíti se může (1922, 1990); Dojemná píseň o jednom poustewníkowi, ze života jeho vytažená a nově na světlo vydaná (1922, 1994); In memoriam Marie Váchalové (1923); Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel (PP, 1924, 1992); Krvavý román (R, 1924, 1970 cenzurováno; 1990); 20 Ex libris Josefa Váchala 1925 (1925); Koruna bludařstva to jest Postyla kacířská (1926); Zpěv příkladný o Vilímovi a Běle pro mládence a panny (kramářská píseň, 1926); Giosuē Carducci: Satanu (1926, překlad korigovaný J. Schmidtem); 20 Ex libris Josefa Váchala 1926 (1926); Váchalova ročenka na rok 1927 přátelům a známým (1926); Vysoce užitečná a mravní knížka aneb Kuriositník, k potěše jednoho šéfredaktora a k zármutku četných bibliofilů v jediném výtisku vydaná (BB, unikum pro A. Laurina-Lustiga, 1926); Corcyra nigra – Mor v Korčule (B, 1927); Vademecum v erotiky soustech o luze a buržoustech aneb o Krásu zájem, o Lásku, u rozmanitých mamlásků (bibliofilie 1928, 1990); Čarodějnická kuchyně (B satir., 1928); Malíř na frontě. Soča a Italie 1917–18 (autobiogr. PP, 1929, 1996); Pátý soubor ex libris Josefa Váchala za r. 1926–9 (1929); Deset příběhů o psech (cyklus dřevorytů, 1930); Knížka pro DRa J. Preisse k šedesátinám (unikum, 1930); Šumava umírající a romantická (kniha dřevorytů, 1931, textová část 2007, kompletně 2008); Anděl strážný (podle B. Němcové zveršoval J.V., 1931); Prášilská papírna (text k dřevorytům A. Mackové, 1931); Orbis pictus aneb Doplňky k Jana Amosa Komenského Světu v obrazích (1932, 1991); Christian Heinrich Spiess (B, 1933); Prostředníci (BB, 1933); Receptář barevného dřevorytu (kniha dřevorytů J.V. a A. Mackové, 1934); Nejnovější Legatio mortuorum ad vivos aneb Hroznobraní z národa role viničné sloučeno s Autodafé liter, to jest Josefa Váchala, dřevorytce, předposlední knížka + Prasata pod nůž (In Namen Satans!) či-li Kolofon k předcházejícím dvěma knihám: Autodafé a Legatio, nedokončeným a pouze v pěti exempl. vytištěným (B 1936); Smutná píseň o strašlivé patálii (1936); Váchalův Havran dle světoznámého vzoru přejinačený, do českého převedený a značně rozšířený a zmodernisovaný, s vtipně na nové brdo upraveným nevermor (B 1937, 1996 spolu s originálem básně, překladem V. Nezvala a Váchalovým souborem E. A. Poe v dřevorytu z r. 1946); Šestý soubor ex libris Josefa Váchala (22 ex libris, 1938); Kázání proti hříchu spěšnosti (PP 1939); Soubor třiceti osmi knižních značek, vytvořených v letech 1936 – 1940 (b. d.); Ďáblova odstředivka aneb Uvedení do mysteria kněhoznaček (P 1941); Ruce (cyklus 13 barevných dřevorytů k veršům Otokara Březiny, ELK 1943); Písně o posledních věcech člověka (dřevoryty k barokním básnickým textům, 1944); E.A.Poe v dřevorytu. Patnáct grafických listů na náměty slavných povídek (b. d. 1946, 600 výt.; 1996 in Váchalův Havran); Veršování o mocném kouzlu grafiky aneb Muzikant a malíř, t. j. záhuba rodu Vršovců (B 1947, J.V. 5x ručně opsal a vyzdobil); O druhém břehu (cyklus dřevorytů, 1948); Padesát akvisitně exklusivních knihoznaček od takového též rytce aequilibristicky exlibris sázených a rytých (soubor ex libris, 1952); Vlastní epitaf Josefa Váchala (z Nového kalendáře tolerancý, s textem Jana Baleky, 1969); J. Váchal – Fr. Kobliha: Kronyka posledních událostí pro Sursum důležitých (unikum, vyd. M. Chvála, 1970); Očarovaná Šumava (P, PNP pro Spolek českých bibliofilů 1986); Sedm textů Josefa Váchala (úvahy, dopisy, báseň a přednáška, 1990, pův. samizdat 1988); Církev a blouznivci (EE 1992); Živant a umrlanti (román-dopis, 1995, ed. B. Stehlíková); Paměti Josefa Váchala, dřevorytce (1995); Ďábel a boj proti němu církví a osvícenci a jiné přednášky pronesené Josefem Váchalem – dřevorytcem na schůzích Sdružení Volné myšlenky (1996); Deníky (výbor z let 1922–64, 1998, ed. J. Olič); Erotikové (cyklus akvarelů z r. 1922, 2001). Poznámka: Není-li uvedeno jinak, do 1952 jde vesměs o bibliofilie; druhý uvedený letopočet zaznamenává běžná a dnes snáze dostupná vydání.
Výbor: Výbor z celoživotního díla (katalog výstav 1966–67, 1967).
Souborné vydání: Knihy Josefa Váchala (Paseka, od 1990, dosud 9 sv.).
Korespondence: Dopis z roku 1967 – List O. F. Bablerovi (Kostelec nad Černými lesy 1982); Dopis Jakubu Demlovi (1994); Zapáliv si cigáro Operas (výbor z korespondence s přáteli z let 1940-1962, ed. J. Olič, 1999); Kus žvance a hrst tabáku (dopisy Josefa Váchala Ctiboru Šťastnému z let 1949-1958, ed. M. Brát a A. Gebert, 2004); Milý a dobrý hochu - Milovaný důstojný pane! (korespondence J. Váchala s J. Demlem z let 1912-1913, ed. M. Mrázová, 2005).
Zvukové a obrazové nosiče: Krvavý román (3 MC, čte L. Suchařípa, 1994); CD-ROM Josef Váchal (sest. M. Šejn, vydala agentura Nahoru-dolů, Jičín 2005; zvuková část obsahuje ukázky z archivu Českého rozhlasu Hradec Králové vč. záznamu Váchalova vyprávění, interaktivní část dokumenty z jeho života, ukázky z textů i grafického díla vč. úplného textového přepisu díla Šumava umírající a romantická).
Bibliografie: J. Labuťová–M. Baják: Josef Váchal – ohlasy na život a tvorbu (Hradec Králové 1998).
Knižně: M. Mrázová: Josef Váchal a kniha (1968, obsahuje též soupis Váchalovy knižní tvorby zprac. M. Bajerovou); M. Šejn: Josef Váchal - dílo (katalog výstavy Josefa Váchala v Roudnici nad Labem, 1984); M. Šejn–J. Čeliš: Josef Váchal - fotografie (Moravská galerie v Brně, 1984); M. Bajerová: O Josefu Váchalovi (1991); J. Olič:... nejlépe tlačiti vlastní káru sám (monografie, 1993); M. Ajvaz – P. Hruška – J. Kroutvor – J. Pelánek in Josef Váchal (monografie u příležitosti výstavy Josefa Váchala v Rudolfinu, 1994); J. Kroutvor: Šumava a Josef Váchal (1994); J. Kaše–I. Kruis: Portmoneum: Muzeum Josefa Váchala v Litomyšli (příležitostná publikace - informativní průvodce muzeem, 1997, rozš. 2003); Facétie et illumination (sb. z konference o J. Váchalovi uspořádané v r. 1998 v Českém centru v Paříži, Paříž 1999); H. Klínková–J. Olič: Šumava Josefa Váchala (1999); J. Olič: Neznámý Váchal: Život umělce (2000); J. Kaše: Malíř na frontě: Josef Váchal na bojišti 1. světové války (2003); R. Dačeva–H. Klínková: Josef Váchal 1884-1969 (katalog bratislavské výstavy díla JosefaVáchala, obs. studii Josef Váchal a Slovensko, Paseka 2005); Josef Váchal (sborník textů ze sympozia konaného v Klatovech ve dnech 27. - 28. 10. 2006; 2007); K. Samšiňák: Traktát o Máchalovi (bibliofilie, Spolek českých bibliofilů 2007).
Studie a články: M. Marten: Primitiv, Moderní revue 1910, č. 16; Záznamy o díle Josefa Váchala (3 čísla časopisu, vydali sběratelé exlibris R. Kubík, M. Helcelet, I. Berka aj., Brno 1947); M. Bajerová: Josef Váchal a Knihovna Národního muzea, in Sborník Národního muzea v Praze. Řada C - literární historie, roč. 19 (1974), č. 3/5, 1976; J. Hůlek: doslov, in Krvavý román (1970); M. Bajerová: doslov, in Očarovaná Šumava (1986); V. Novotný: Josef Váchal, LidN, 24. 6. 1991; M. Kroniš: Váchal po 20 letech, Tvorba 1991, č. 30; J. K. Čeliš: doslov, in Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel (1992); J. Olič: doslov in Církev a blouznivci (1992); L. Hubičková: Heretik, misantrop, vizionář a tak dále, SvSl 25. 8. 1992; J. Olič: Zrušit mýtus marginálního podivína, Respekt 1992, č. 38; N. Savický jr.: ref. Nový pekelný žaltář aneb Diwowé ďábelští: NK 5. 8. 1992, č. 29; J. Hůlek: Studium osobnosti jako imperativ, LidN 4. 2. 1993; A. Pavlová – V. Šlajchrt: Paseka ďáblů, MFD 3. 7. 1993; L. Horáček – L. Kryl: Váchal na stěnách, Paseka v Litomyšli a restaurátoři ve škole, LD 19. 7. 1993; M. Švehlák: Causa Josef Váchal, Reflex 1994, č. 16; J. Javůrek: Skupina Sursum a její souputníci, Měsíčník pro práci s knihou, 1995, č. 1; V. Borecký: Vykládací mystické karty Josefa Váchala, Ateliér 1995, č. 1,2; M. Ajvaz: Dílo Josefa Váchala: Shluky a víry, Ateliér 1995, č.4; V. Just: Laskavé oči Váchalových strašidel, Kritická Příloha Revolver Revue 1995, č. 2; P. F. Hájek: Sprinteři a reprinteři, Kritická Příloha Revolver Revue 1995, č. 2; K. Srp: Lingua diabolica in Umělecké sdružení Sursum (katalog výstavy, red. H. Larvová, 1996); R. Dačeva: Josef Váchal a Sursum v pamětech, denících a korespondenci in Umělecké sdružení Sursum (1996); R. Dačeva – J. Kaše – I. Kruis: Josef Váchal a jeho život, Grapheion 1996, č. 0; M. Fišer: Josef Váchal a katolická církev - cesta tam a cesta zpátky, Kavárna A.F.F.A. 1996, č. 5; J. Olič: doslov in Vidění sedmera dnů a planet (1998); J. Olič: doslov in Mystika čichu (1999); V. Weigert: Josefa Váchala cesta Slovenskem s Calmetem, Logos 2000, č. 1/2; J. Anděl: doslov in Erotikové (2001); .
Recenze: Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel: I. Wernisch, LitN 3. 6. 1993, č. 22; M. Nakonečný, Tvar 1994, č. 11 *
Šumava umírající a romantická: V. Just, LitN 1995, č. 6; J. Anděl, Revolver Revue 1995–96, č. 30–31; D. Iwashita, LidN 12. 4. 2008 *
Živant a umrlanti: V. Novotný, Práce 22. 8. 1995 *
Paměti Josefa Váchala, dřevorytce: J. Olič, LitN 1995, č. 51–52; V. Novotný: Tvar 1997, č. 2 *
Deníky: V. Šlajchrt, Respekt 1998, č. 30; T. Andjelkovski, LidN 6. 6. 1998; J. Lukeš, Týden 1998, č. 29.
Archiv: LA PNP: Osobní fond, přírůstky do r. 1978 zpracovány (soupis K. Bílek, 1978), dodatky uspořádány v 1. stupni evidence.
zpět na hlavní stranu