Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jan LUKEŠ

* 12. 7. 1912, Praha 
† 25. 8. 1977, Terezín 
 
Prozaik, básník, hudební skladatel, autor literatury pro děti
 Vyrostl v rodině berního úředníka. Matka Helena Lukešová, rozená Pytlíková, byla neteří básníka Antonína Sovy. Lukeš vystudoval reálné gymnázium na Vinohradech (mat. 1931) a Lékařskou fakultu UK. Promoval 1938 a v témže roce byl mobilizován ve funkci vojenského lékaře. 1939 nastoupil jako neplacený externista na dermatologickou kliniku v Praze (přednosta prof. K. Gavalovský). Souběžně 1941–43 praktikoval v kožním ústavě v Motole, kde se seznámil s františkánským páterem F. Mudrou, od něhož přejal ideu paxismu. V březnu 1943 přeložen do Německého Brodu, v listopadu do Loun, v prosinci do Prahy na pracovní úřad, v lednu 1944 do Třebíče, odkud za dva dny zpět do Loun. V Lounech spoluzavinil při operaci smrt příslušníka SS, ale byl zbaven viny z psychiatrických důvodů. Zřejmě z trestu byl v únoru t. r. přeložen do Prčic, kde si vybral šestiměsíční zdravotní dovolenou. Česká lékařská komora ho odmítala dále umístit, ale prostřednictvím Německé komory získal místo závodního lékaře v letňanské Avii, kde působil až do května 1945 (proto byl po válce podezírán z kolaborace). Žádost o návrat na kliniku prof. Gavalovského mu byla zamítnuta. Zůstal bez místa, věnoval se paxistické myšlence a sepsal politický pamflet Můj mír. V srpnu 1945 využil bombardování Hirošimy k aktivnímu rozvinutí paxistického hnutí. Jako představitel nelegální křesťanské strany LIM-p (Lidová internacionála míru – paxismus) byl v únoru 1946 zatčen pro pobuřování a převezen na psychiatrii, kde byl půl roku hospitalizován. Po propuštění zbaven částečně svéprávnosti. 1946 pracoval jako dělník na nákladovém nádraží ve Vršovicích. 1947 působil krátce jako pomocná síla v nakladatelství ing. Mikuty, u pražských komunálních služeb apod., od května 1948 do 1949 pracoval jako pomocný dělník v Tesle. 1950 připravoval rašelinu pro koupele v lázních jako zřízenec nemocenské pojišťovny Elektrických podniků. Nastoupil jako sekundární lékař do psychiatrické léčebny v Kosmonosích, odkud po půl roce utekl (dosud ojedinělý případ, kdy pacienti přicházejí oznámit, že uprchl lékař). Pracovním úřadem byl umístěn na jámě Dědek u Nového Jáchymova, kde po měsíci uznán nezpůsobilým k fyzické práci. 1952 mu byl přiznán trvalý důchod a byl zbaven svéprávnosti. Psychoterapeuticky se mu věnoval mj. prof. Jaroslav Stuchlík, který – zachovávaje jeho anonymitu – případ několikrát popsal v odborném tisku. V roce 1970 Lukeš v sociální tísni sám požádal o hospitalizaci v Bohnicích. Zemřel po zhoubné nemoci roku 1977 v domově důchodců pro duševně nemocné v Terezíně.
 Vedle beletrie napsal také řadu pseudovědeckých pojednání z oblasti psychologie, jazykovědy, matematiky, fyziky; je autorem technických vynálezů a inovací z oblasti chemie, architektury a dopravy. Veřejně ani v odborném tisku nepublikoval. Své rukopisy vesměs pečlivě ručně přepisoval a opatřoval vlastními ilustracemi. Posmrtně byly některé jeho texty a básně otištěny Vladimírem Boreckým a Miroslavem Kromišem ve Zdravotnických novinách, Technickém magazínu a Analogonu (zde v č. 37/2003 vyšly ukázky z románu Dcera vědy, výňatek z memoárového spisu Můj život v hudbě a kapitola z cestopisného románu Pěšky napříč Marmokójem). Ukázky Lukešovy korespondence byly publikovány mj. ve výboru ze studií a korespondence prof. Jaroslava Stuchlíka Neofatické polyglotie psychotiků (2006, ed. V. Borecký). Lukeš používal literárních pseudonymů Johan Lukš (psáno x s háčkem) a Car Osten.
 

Základním východiskem Lukešovy literární tvorby byla dětská fikce cizí planety, kterou později nazval Thetis a jejíž geografické poměry, etnické a politické uspořádání do podrobností vymyslel. Ve svých sci-fi fabulích oživovaných dialogy ve vymyšlených jazycích upomíná na Tolkiena. Vytvořil šestnáct jazyků a písem, z nichž zejména iškovštinu propracoval slovníkově a syntakticky do svébytné umělé řeči (neofázie). Je mj. autorem učebnice Učte se iškovsky! (rkp. 1933). Ve stati Oženil jsem se s nepozemšťankou (rkp. 1956) tvrdí, že se jazykům planetky naučil od Thetiďanky, kterou zachránil ze ztroskotavší rakety; ve spisku Zpověď patologického wunderkinda (rkp. 1951) vysvětluje neofázickou tvorbu ústy prof. Jaroslava Stuchlíka jako chorobnou fantazii pacienta Lukeše. Planetku Thetis vylíčil v cestopise Pěšky napříč Marmokójem (rkp. 1964), kde se identifikuje s hlavním hrdinou, majorem hesperského četnictva, který je pověřen úkolem potlačit vzmáhající se bolševismus v protektorátu Marmokóji. Na Thetidu též situoval rozsáhlý román Dcera vědy (rkp. 1, 1958, 2, 1965). – Lukeš je též autorem románu s tematikou křivdy a pomsty Hrabě Jiří Válek (rkp. 1, 1958; 2, 1965). Z proponované kriminalistické tetralogie se zachovaly dvě detektivky: Sourozenci (rkp. 1962), líčící osudy degenerovaného šlechtického rodu, a Józef Merkl (rkp. 1966) situovaná do prostředí proletářského. V politické utopii Mariánské císařství (rkp. 1963) autor podává alternativní scénář komunistického puče z roku 1948, kdy je sice prezident Beneš donucen k abdikaci, ale otěží moci se chopí paxistická strana a bolševičtí vůdci Božiháj (Gottwald) a Šlajn (Slánský) jsou rozvášněným davem pověšeni na kandelábrech Václavského náměstí. Sám se ztotožňuje s hlavním hrdinou Gabrielem, který se stává nejprve prezidentem Československa, později Česlopolu a nakonec hlavou mocného středoevropského Mariánského císařství se sídelním městem Prahou. Básnické sbírky Pozdravy z Lesbu (rkp. 1958) a Za zastřenými okny (rkp. 1965) propojují pornografickou lyriku se sociálními motivy a s historickými i aktuálními politickými tématy. Zachován je rovněž fragment dramatické poemy Boleslav a Marta (rkp. 1967). – Lukeš se věnoval též komponování a ve spisku Můj život v hudbě (rkp. 1966) líčí obsahy svých čtrnácti symfonií a šestatřiceti oper. Je přitahován katastrofickými konci, jimž padají za oběť nejen protagonisté, ale často i celá budova divadla. V mobilizační opeře Pro vlast se na jeviště zřítí pilot letadla a před zraky diváků se usmaží na škvarek. V druhém díle Prodané nevěsty zapálí Vašek chalupu, takže podruhé vyhoří Národní divadlo. V opeře Úderka zpívá hlavní hrdina Gottwald celý svůj únorový projev. – Po formální stránce se Lukeš drží konvenčních až konzervativních postupů, jeho díla jsou však prodchnuta ojedinělým absurdním humorem, který mu umožňuje rozvinout naprosté nedbání morální a zvláště politické cenzury. Jeho vlastní patologie je překonávána patologickou kulisou světa, v němž žije, a vytváří groteskní obrazy, s nimiž se v české literatuře setkáváme jen v nevšedních okamžicích. – Lukešovy neofázické texty byly uspořádány do svazku Z knižnice iškovské kultůry. Edice představuje několik verzí geneze Lukešových neofázií a souběžně názorně demonstruje nejednoznačnost Lukešovy psychiatrické diagnózy, když vedle gramatiky ishovštiny a pojednání o mimozemském původu tohoto jazyka zveřejňuje Lukešův dopis prof. Stuchlíkovi, v němž autor pro sebe typickým ironicky věcným stylem kriticky analyzuje přednášku, jejímž byl tématem. Lukešova poezie byla shromážděna v reprezentativním výboru Dekadentův lós (1999) a libreta oper Pro vlastÚderka spolu s dopisem profesoru Stuchlíkovi pojednávajícím především o autorových hudebních dílech vyšla ve svazku Můj život v hudbě (2003).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Co byl paxistický puč v Praze o Vánocích 1945 (dopis akademiku Ivanu Málkovi, 1991, ed. V. Borecký a M. Kromiš); Torso beznaděje (BB 1998, příležitostný tisk); Dekadentův lós (BB 1999, ed. M. Pluháček a A. Stankovič); Ö ghanduchár öd Ishivi kurvisahalíbí. Z knižnice iškovské kultůry (PP a korespondence, 2000, ed. V. Borecký); Můj život v hudbě (operní libreta, korespondence 2003, ed. V. Borecký).
Korespondence: in Jaroslav Stuchlík: Neofatické polyglotie psychotiků (2006, ed. V. Borecký).

LITERATURA

Bibliografie: (zde, vč. rukopisů v LA PNP a v soukromých sbírkách).
Studie a články: J. Stuchlík: Prolegomena ke studiu neofázií 1–7, Čs. psychiatrie 1956, s. 204; 1958, s. 94 a 216; 1959, s. 153; 1961, s. 29; 1963, s. 104; 1967, s. 88; J. Stuchlík: O novotvarech řeči a písma, Vesmír, 1958, č. 1; L. Buzek: Muž, který stvořil šestnáct jazyků, SvSl 16. 2. a 23. 3. 1958; L. Buzek: Celý svět se zajímá o muže, který vytvořil 16 jazyků, SvSl 23. 3. 1958; E. Maška: Záhadné mluvení cizími jazyky, MF 10. 7. 1958; J. Stuchlík: K fenomenologii patologických jazykových novotvarů, SaS 1960, s. 257; J. Stuchlík: Jazykové neomorfismy v poezii, Jazykovedný časopis (Bratislava) 1962, č. 1; V. Borecký: Záhadný pacient profesora Stuchlíka, Technický magazín, 1985, č. 11; V. Borecký: Ludismus a humor, Opus musicum 1990, č. 8; V. Borecký: Jan Lukeš – Johan Luxˇ, Zdravotnické noviny, 1990, č. 19; M. Kromiš: MUDr. Jan Lukeš, Zdravotnické noviny, 1990, č. 9-10; M. Kromiš: ediční poznámka, in Co byl paxistický puč... (1991); V. Borecký: Nepochopený paxista, in: Co byl paxistický puč... (1991); V. Borecký: Jan Lukeš. Moderní analfabet 1991, č. 1; V. Borecký: Paxismus, Technický magazín 1992, č. 8; J. Vzklomrsk: Pražský literární objev. Pro 1992, č. 19; V. Borecký: Učte se iškovsky!, Technický magazín 1993, č. 12; V. Borecký: Poetika katastrofické opery, Technický magazín 1993, č. 11; A. Stankovič, Dvojí život Čechů v hudbě, Kritická příloha Revolver Revue 1995, č. 1; V. Borecký: Pandemie kosmofrenie, Analogon 1995, č. 13; J. Hýsek: Předmluva in Dekadentův lós (1999); Jan Hýsek: Požehnán buď duch, ktorý tká nádherné utopie, Neon 1999, č. -3; V. Borecký: Nevšední případ nevylíčitelné kosmofrenie (Revolver revue 1999, č. 39; doslov in Ö ghanduchár öd Ishivi kurvisahalíbí – Z knižnice iškovské kultůry (2000); V. Borecký: Mýtus a hudba v operní tvorbě Jana Lukeše, in: Můj život v hudbě (2003); V. Borecký: Lukešovo hledání národní identity v opeře, Uni 2005, č. 5, též in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 2005, č. 1.
Recenze: Dekadentův lós: M. Langerová, LidN 21. 9. 1999; V. Křivánek, NK 1999, č. 37; P. Cekota, Tvar 1999, č. 17 * Z dějin iškovské kultůry: J. Nejedlý, NK 2001, č. 3; V. Bezdíček, LidN 5. 2. 2001; P. Hrbáč, Tvar 2001, č. 9 * Můj život v hudbě: (sš) [Štefan Švec], Dobrá adresa 2005, č. 2.
Archiv: LA PNP: Osobní fond, neuspořádáno.
Autor hesla: Vladimír Borecký (1995); Alena Přibáňová (2006)
Aktualizace hesla: 31. 5. 2006 (ap)
 
zpět na hlavní stranu