Julie NOVÁKOVÁ

 Ke klasické filologii Nováková tíhla již od středoškolských let. Pro tento obor vychovala řadu žáků, k jeho rozvoji pak výrazně přispěla studiemi věnovanými antickému písemnictví. Usilovala v nich o překonání úzce filologických hledisek a sblížení se soudobým teoretickým myšlením o literatuře. V pokusu o syntetizující pohled na dobu a její kulturu řešila otázku tzv. úpadku římské literatury doby císařské jako opuštění stylových norem klasického údobí a rekompozici formy pod tlakem nových životních obsahů (Devět kapitol o takzvaném stříbrném věku římské slovesnosti). Teoreticky podnětný byl zejména pozdější soubor studií o básnické sémantice Umbra. Ein Beitrag zur dichterischen Semantik. Podstatně Nováková zasáhla do oblasti versologie. Ve studiích vydaných knižně i v dalších úvahách, recenzích a poznámkách (publikovaných zejména v Listech filologických a Slovu a slovesnosti) rozvíjela na materiálu řeckých, indických a klasických i středověkých latinských meter poznatky pražské strukturalistické školy. Novákové versologické studie přímo vyplývaly z její práce překladatelské: Praktické problémy, které musela řešit při převádění časoměrných veršů do prozodického systému založeného na přízvuku, ji přivedly např. k řadě studií o rysech, významotvorných možnostech a vývoji českého hexametru.
Překlady Julie Novákové (Lucretius, Persius Flaccus, Músaios, Hesiodos aj.) prokazovaly nejen erudici klasické filoložky a teoretický základ ve studiu verše, ale i básnické nadání a znalost jazyka a poetiky moderní české poezie. Překladatelka vycházela z názoru, že tytéž prvky zvukové organizace verše nemají v různých jazykových systémech stejnou platnost a pokoušela se – oproti dosud přetrvávající snaze o přímočarou nápodobu antických meter – vytvářet české ekvivalenty antických meter substitucí, tj. výběrem těch prostředků, které se sice mohou lišit od originálu, které však jsou schopny vzbudit estetický účinek původnímu dílu přiměřenější. Tímto pojetím překladatelské věrnosti souznělo experimentování Julie Novákové s názory i praxí významných překladatelů meziválečného období (Otokar Fischer aj.) a zároveň sbližovalo českou podobu antických děl s původní básnickou tvorbou.
S redigováním spisů Jana Amose Komenského začala v činnosti Julie Novákové nová etapa, během níž znovu uplatnila svůj průbojný přístup k vědeckým tématům a stala se světově uznávanou komenioložkou. Řešení složitých textologických problémů překračujících meze tradiční filologie ji přivedlo např. k charakteristice Komenského latiny jako individuálního jazyka odlišného od klasické podoby, při studiu českých prací pak k řadě obecně platných poznatků o češtině tzv. střední doby. Jazykovým a obsahovým rozborem pak určila autorství některých Komenského děl. Všechny práce shrnuté do knihy Čtvrt století nad Komenským sjednocuje představa o velké, mnohostranné a vnitřně složité postavě uprostřed rozporuplné doby: Novákové zaujetí přitom neplatilo ani tak Komenskému pedagogovi a představiteli pansofických snah jako hlavně filozofovi a politickému mysliteli. K poznání této složky jeho osobnosti, kterou pokládala za základní, přispěla rozluštěním, vydáním, komentářem a výkladem objemného a těžce čitelného autografu z let Komenského stáří Clamores Eliae (Opera Omnia sv. 23).