Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 
Foto Petr Kotyk




























 Jiří  STRÁNSKÝ

* 12. 8. 1931, Praha  
† 29. 5. 2019, Praha 
 
Prozaik, scénárista, básník, dramatik, publicista a překladatel
 

Vyrostl v pražské rodině advokáta šlechtického původu a funkcionáře České obce sokolské, rytíře Karla Stránského (1898–1978); matka byla dcerou ministerského předsedy a později předsedy Poslanecké sněmovny Jana Malypetra (1873–1947). Od roku 1939 byl členem skautského hnutí (jeho vzdáleným strýcem byl zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík). Během povstání v květnu 1945 působil jako spojka (obdržel Vyznamenání za vojenské zásluhy 2. stupně jako jeho nejmladší účastník). V roce 1946 absolvoval tříměsíční studijní pobyt na anglické škole v Chateau d’Oex ve Švýcarsku. V dubnu 1950, nedlouho před maturitními zkouškami, mu bylo z politických důvodů znemožněno dokončit studium na reálném gymnáziu v pražských Dejvicích. Pracoval nejprve krátce jako tesař v Zeměměřičském ústavu v Štěkni u Putimi, od srpna 1950 pak v plakátovém a tiskovém oddělení reklamního podniku Čedok-Propag. Po konfiskaci vily na Hanspaulce v létě 1952 byla rodina vystěhována z Prahy. Na podzim 1952 Stránský narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) a sloužil v Ralsku a Janovicích nad Úhlavou. V roce 1953 byl zatčen, obviněn ze špionáže a za velezradu odsouzen nepodmíněně na osm let. Po odsouzení pracoval nejprve jako zedník v Praze na Pankráci (zde se seznámil s Františkem Křelinou, Josefem KnapemJanem Zahradníčkem) a jako obkladač v Ilavě na Slovensku. V říjnu 1953 byl poslán do sběrného tábora Vykmanov v Jáchymově a posléze nasazen na ruční těžbu uranu v táboře Svatopluk u Horního Slavkova, kde se seznámil s filozofem a geologem Jiřím Krupičkou (1913–2014), z jehož intelektuální vlivu celoživotně čerpal. V květnu 1955 byl převezen do vězeňského tábora Vojna u Příbrami jako lamač-bagrista. Po účasti na protestní stávce a hladovce byl transportován do tábora Bytíz, kde se poznal se Zdeňkem RotreklemKarlem Peckou. V květnu 1960 byl propuštěn na podmínečnou amnestii. Pracoval nejprve jako kopáč a betonář na čističce vody v Praze-Troji a poté na stavbě plaveckého stadionu v Praze-Podolí jako železář. Na základě povídky Vašek otištěné roku 1962 v Mladém světě jej vyhledal filmový režisér Martin Frič a koncem roku 1963 se stal Stránský jeho asistentem, poté pomocným režisérem u Hynka Bočana. Z politických důvodů však nebyl přijat do stálého pracovního úvazku, a tak si roku 1965 zvolil místo čerpadláře u benzínové pumpy. Zároveň externě spolupracoval s dramaturgií Televizní filmové tvorby (studio Československé televize, 1966). Po srpnu 1968 přebýval s rodinou v Rakousku a Francii, poté se však vrátil do ČSSR a nadále pracoval u benzínových pump v Praze a v Nové Vsi u Mělníka. Navázal dramaturgickou a scenáristickou spolupráci s divadlem Semafor, v prosinci 1973 byl ale znovu zatčen a na podzim 1974 odsouzen pro údajné nedovolené machinace k tříapůlletému vězení; trest si odpykával v Bělušicích u Mostu a na plzeňských Borech. Podmínečně propuštěn byl v prosinci 1975. Pracoval jako kulisák v Československém státním souboru písní a tanců (příležitostně i jako režisér, mj. Hádání, hraní, milování, prem. 1978); roku 1986 se stal jevištním mistrem a v roce 1989 vedoucím dopravy. V roce 1990 se nakrátko rozhodl pro svobodné povolání, od léta téhož roku řídil práci zahraničního oddělení Českého literárního fondu. V letech 1992–2006 působil jako prezident Českého centra PEN klubu; zároveň byl v letech 1995–1998 předsedou Rady Národní knihovny. Od roku 2016 až do své smrti zastával formální funkci starosty literárního odboru Umělecké besedy. – S manželkou Jitkou (roz. Balíkovou, 1936–2010), vzděláním akademickou architektkou, měl syna Martina (*1961), povoláním architekta, a dceru Kláru (*1965), scénaristku, provdanou za herce, divadelníka a loutkoherce Petra Formana (*1964).

 

Debutoval roku 1962 povídkou Vašek (původním názvem Volové) v Mladém světě, v roce 1968 publikoval povídky v Plameni. Své překlady z angličtiny uveřejňoval ve Světě v obrazech; anonymně překládal též vědecké a popularizační příručky z oblasti teoretické. Po nuceném dvacetiletém odmlčení mohl Stránský znovu publikovat až po roce 1989; fejetony, glosy a publicistické příspěvky tiskl v Literárních novinách, Listech, Akordu, Tvaru, Lidových novinách, Telegrafu, dále v Prostoru, Lidové demokracii, Práci, Dobrém večerníku, Divadelních novinách, v posledním desetiletí svého života pak především v Mladé frontě DnesRespektu, příležitostně dále v periodikách Prostor Zlín, Týdeník Rozhlas, XantypaŽivot.
Ze scénářů, které Stránský psal v šedesátých letech, byl realizován hraný dokument Tábor Černého delfína (1967, sc. + Hynek Bočan, r. H. Bočan, podle Jaroslava Foglara), televizní film Obraz (1964, podle motivu z knihy Tři muži ve člunu Jeroma Klapky Jeroma, sc. + Martin Frič, r. M. Frič) a televizní hudební grotesky Autorevue (1966) a Vltava 12º (1967, obé sc. + Jiří Procházka a Pavel Hobl, r. P. Hobl). Po delší přestávce vznikla televizní komedie Hlavní výhra (1982, sc. + Jan K. Sýkora, r. Miroslav Sobota). Další filmové a televizní projekty byly realizovány ve Stránského scénáristické spolupráci s režisérem Hynkem Bočanem: Zdivočelá země (televizní seriál a stejnojmenný celovečerní film, 1997; druhá série seriálu 2001, třetí série 2008, čtvrtá série 2012; sestřihem 18. a 19. dílu druhé série vznikla televizní povídka Žabák); film Bumerang (1998) a televizní filmy Uniforma (2002) a Piknik (2014). Dále Stránský napsal scénáře k filmům Kousek nebe (2005, r. Petr Nikolaev) a Balada o pilotovi (2018, sc. + Ján Sebechlebský, r. Ján Sebechlebský) a je autorem námětu televizního dokumentárního cyklu Ztráta paměti (2000, sc. a r. Milan Maryška).
Pro Československý rozhlas napsal hru Blaničtí rytíři (1964), v rozhlasové verzi byla uvedena též divadelní hra Rozhovor. V posledních desetiletích svého života psal pro rozhlas (Český rozhlas Plus, Rádio Česko) také fejetony. Příležitostně přispíval do různých knih předmluvami, popř. doslovy. V rukopisu zůstaly divadelní hry (často napsané podle prozaické předlohy) Deratizátor (1984), Uniforma (1998) a Játra (2007).
Jiřímu Stránskému byly věnovány televizní dokumenty z cyklů Genus (1996, scénář a režie Ondřej Trojan) a Neobyčejné životy (2011. r. M. Kubala) a dokumentární film Skautské desatero Jíry Stránského (2016, r. Břetislav Rychlík). – Získal řadu literárních i neliterárních ocenění: Cenu Egona Hostovského (1991), Cenu Karla Čapka (2006), Zlatou stuhu (2006; za román Perlorodky), Cenu Josefa Škvoreckého, udílenou Českým filmovým a televizním svazem (2013; za seriál Zdivočelá země), Cenu Paměti národa (2013), Cenu Arnošta Lustiga (2015); v roce 2002 mu byl udělen francouzský řád Rytíř umění a literatury, v roce 2011 obdržel nejvyšší skautské ocenění – Řád Stříbrného vlka, v roce 2015 byl jmenován Rytířem české kultury.

 

Ve svém díle Stránský primárně zpracovával autobiografické zážitky, příběhy své rodiny či zprostředkované spoluvězni, přáteli apod. Tradice, v níž vyrostl, a zkušenosti s totalitními režimy, především s tím komunistickým, určily výchozí bipolárně hodnotový horizont jeho tvorby a záměr zprostředkovat jistý výklad dějin, čemuž obvykle podřizoval konstrukci příběhů i charakteristiky postav.
V povídkové sbírce Štěstí vylíčil různé stránky života v komunistických věznicích a pracovních táborech. Soustředil se na dramatické dějové situace a zlomové chvíle v osudech vězňů, usilujících tváří v tvář brutálnímu každodennímu násilí o zachování vlastní morální identity a psychické rovnováhy. Zachycoval výjimečné okamžiky jejich mravní houževnatosti a solidarity, vtiskující životu zbavenému svobody vyvzdorovanou optimistickou perspektivu. Pobytem v komunistických lágrech je inspirovaná též básnická sbírka Za plotem, napsaná přímo v době věznění. Většina básní je psána prozaizovaným, výrazově hutným veršem; jde o reflexivní lyriku, vycházející z kontrastu utrpení života ve vězení a krásy a smyslu bytí, jež dokáže navzdory všemu básník ve svém okolí (v přírodě, v sepětí s rodinou a přáteli-spoluvězni) objevit. Na kontrastu devastované reality a degradovaných morálních vztahů s mravním ideálem lidského přátelství a porozumění je založen také dějový rámec akčního románu Zdivočelá země. Ve formě dobrodružného „easternu“ tu Stránský reflektoval společenské poměry v západočeském pohraničí během prvního poválečného roku a zároveň načrtl typ nového hrdiny rekrutujícího se z mladé poválečné generace. Volným pokračováním Zdivočelé země je román Aukce, kronikářská mozaika české společnosti od padesátých do devadesátých let. Ani v pozdějších prózách (povídkový soubor Tichá pošta) nemizí tematika totalitní diktatury, většinou však má už podobu vzpomínky, směřující k obecnějšímu zamyšlení nad moderní historií země, nad rolí jednotlivce v historických událostech, nad lidskou pamětí. Zároveň se Stránského mužští hrdinové začínají potýkat se stárnutím a blízkostí smrti, což s sebou nese pohledy do minulosti a nutné bilancování vlastního života (Přelet, Stařec a smrt). V románu Oblouk, tresti příběhů několika generací dvou spřízněných rodů v kontextu dějin 20. století, v dialogicky pojaté retrospektivní novele Tóny i v próze Balada o pilotovi, zasazené do období třetí republiky a inspirované tragickým závěrem života Stránského tchána, letce Karla Balíka, se z akcentu kladeného na hodnoty rodiny a lásky stává až jistý mýtus, legenda. V knize Štěstí napodruhé se autor vrátil k rukopisům, vzniklým v době jeho prvního uvěznění či těsně po návratu, a zprostředkoval je buď převyprávěním původního obsahu, či přepracováním. Svazek poodhaluje i civilnější polohy Stránského psaní, jako celek ovšem stvrzuje jeho jednoznačnou autorskou i lidskou pozici.
Na skautských hodnotách vzájemné pomoci a kamarádství je postaven román pro mládež Perlorodky, vyprávěný z pohledu dospívajícího chlapce, tajného skauta, žijícího v době normalizace v socialistickém dětském domově. Zárodky románu vznikaly v podobě příběhu psaného na pokračování pro staršího syna již v době Stránského věznění, stejně jako „povídačky“ posílané mladší dceři, shrnuté do knih pro děti Povídačky pro KlárkuPovídačky pro moje slunce. Dětskému publiku Stránský později věnoval také pohádky O chamtivém králi a O deštivém prameni, vycházející z regionálních pověstí a usilující prostřednictvím pohádkového rámce zprostředkovaného aktuální hovorovou mluvou předat čtenáři jasné morální poselství.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a publicistika: Štěstí (PP 1969, náklad stažen; 1. rozšíř. 1990; 2. rozšíř. = úplná verze + 1 nová povídka, 1997); Zdivočelá země (R 1991); Co by kdyby... Jak Madlenka dostala Punťu (leporelo, Brno 1991); Povídačky pro Klárku (PP pro děti, 1996); Zdivočelá země, Aukce (RR 1997); Za plotem (BB 1999); Přelet (P 2001); Tichá pošta (P 2002, 2. rozšíř. vydání PP 2004 obs.: Tichá pošta, Zelenolhotská Venuše, Piknik, Rozhovor); Povídačky pro moje slunce (PP pro děti 2003); Perlorodky (P pro děti 2005); Velký krvavý pátek (B 2006, soukromý tisk); Stařec a smrt (P 2007); Komunismus po česku (E 2008); Koně (P bibliof. 2009); Oblouk (R 2009); Dopisy bez hranic (korespondence s M. Lasicou, 2010); O chamtivém králi (P pro děti, 2011); Tóny (P 2011); Balada o pilotovi (P 2013); Fejetony (výbor, 2013); O paměti (E 2013, soukromý tisk); Vlastně máme kliku (FF 2014, soukromý tisk); O deštivém kameni (P pro děti, 2016); Štěstí, a tak různě (BB, PP, bibliof. 2016); Štěstí napodruhé (PP 2019); scénicky: Claudius a Gertruda (2007, s J. Špalkem); Rozhovor (2008); Rozmarné léto – Bonus (2011, s J. Špalkem).
Rozhovory: Srdcerváč (2005, rozhovor vedl Jan Lukeš); Můžeš-li udělat radost, musíš (2012, rozhovor vedla Libuše Koubská); Doktor vězeňských věd (2017, rozhovor vedla Renata Kalenská).
Příspěvky ve sbornících: Verflechtungen. Texte zu Literatur & Musik (Linz 1994); Čeští spisovatelé o toleranci (1994); Literatura v obklíčení a ve vyhnanství (1995); The Southern California Antology. Volume XII (Los Angeles 1995); Literatura – vězení – exil (1997). The Southern California Antology. Volume XIII (Los Angeles 1996); Lásky a nelásky (1998); Česká xenofobie (1998); Čtvrtý almanach Burianovy kulturní ozdravovny (1998); Rajhrad (1998); Jestřábe, díky: Jaroslavu Foglarovi Hoši od Bobří řeky a přátelé (2000); Židovská Morava – Židovské Brno (2000); Rasskazy i povesti sovremennych češskich pisatelej (Sankt-Peterburg 2001); Deutsch-tschechischer Almanach / Česko-německý almanach (2002); Fallen Walls (2002) / Zbořené zdi (2002); Pošli to dál: kniha vzkazů lidem a vesmíru (2003); Škola – základ života: o svém vztahu ke škole vyprávějí a na učitele i školní lásky vzpomínají... (2003); Pohádky z Moravy (2004); Nech mě žít (2006).
Překlady: J. Schaefer: Jezdec z neznáma (1965) + První krev (1993); F. Parkman: Oregonská stezka (1968).

LITERATURA

Bibliografie: J. Lukeš: Bibliografie a filmografie Jiřího Stránského, in J. S., Srdcerváč (2005).
Studie a články: J. Lukeš: Překročit Rubikon nenávisti, in Stalinské spirituály (1995); M. Šubrtová: Literatura pro mládež jako obrana proti hrozbě ztráty historické paměti (Nad románem Jiřího Stránského Perlorodky), in Slovo o slove (sb. 2006); M. Šubrtová: Obraz normalizace v polistopadové literatuře pro děti a mládež, Bohemica Olomucensia 2010, č. 4.
Recenze: Štěstí: V. Novotný, MFD 4. 3. 1991; J. Lukeš, LidN 3. 5. 1991; J. Lopatka, LitN 1991, č. 17; V. Píša, Tvar 1991, č. 19 * Zdivočelá země: V. Novotný, MFD 11. 6. 1992; B. Dokoupil, Tvar 1992, č. 17; M. Jungmann, LitN 1993, č. 29 * Zdivočelá země, Aukce: A. Drda, KPRR 1997, č. 8; A. Haman, NK 1997, č. 20; V. Novotný, Tvar 1998, č. 11 * Za plotem: L. Brožek, Právo 26. 7. 1999; J. Med, LitN 1999, č. 46 * Přelet: A. Haman, NK 2001, č. 25; J. Chuchma, MFD 13. 9. 2001; V. Novotný, Tvar 2002, č. 5 * Povídačky pro moje slunce: L. Janda, LitN 2002, č. 50 * Tichá pošta: A. Haman, LidN 18. 11. 2004; P. Mandys, Týden 2005, č. 2 * Srdcerváč: J. Kolář, DivN 2005, č. 22; J. Chuchma, MFD 29. 4. 2006 * Perlorodky: J. Čeňková, Host 2006, č. 5; H. Vyplelová, Tvar 2006, č. 8 * Stařec a smrt: J. Chuchma, MFD 23. 11. 2007; K. Špidla, Host 2008, č. 2 * Oblouk: J. Chuchma MFD 21. 11. 2009, příl. Víkend; P. Janoušek, Tvar 2009, č. 20; K. Špidla, Host 2010, č. 3 * Tóny: K. Kubíčková, MFD 8. 11. 2011; F. Cinger, Právo 10. 11. 2011; P. Janoušek, Tvar 2012, č. 1; J. Med, Katolický týdeník 2012, č. 6, příl. Perspektivy, č. 3 * O chamtivém králi: K. Kubíčková, MFD 7. 12. 2011; M. Šubrtová, iliteratura 18. 2. 2012 * Balada o pilotovi: K. Kubíčková, MFD 1. 6. 2013, příl. Víkend; J. Lojín, Vaše Literatura [online] 14. 8. 2013 * Doktor vězeňských věd: Z. A. Eminger, Souvislosti 2017, č. 1.
Rozhovory: P. Šrut, LidN 29. 5. 1993; L. Verecký, MFD 9. 6. 1994, příloha Magazín Dnes, č. 23; P. Kovařík, Týden 24. 2. 1997; F. Cinger, Právo 30. 10. 1997; J. Jařab in Večerní rozmluvy s hosty Univerzity Palackého 1991–1996 (1998); K. Nešlehová, Katolický týdeník 1999, č. 22, příl. Perspektivy, č. 5; J. Císař, Knihkupec a nakladatel 2000, č. 4; M. Švagrová, LidN 9. 8. 2001; F. Cinger, Právo 11. 8. 2001; N. Klevisová + V. Vondra, HN 19. 4. 2002, příl. Víkend, č. 16; L. Michalec, Koktejl 2003, č. 1; I. Pecháčková, LitN 2003, č. 7; H. Jechová, Senior revue 2005, č. 7; J. Slomek, Dokořán 2005, č. 33; M. Štulcová, Prostor 2006, č. 71; J. Burian in Posezení s Janem Burianem (2006); V. Bednářová, Reflex 2008, č. 8; J. Císař, Grand Biblio 2009, č. 10; (cg) (= F. Cinger), Právo 7. 1. 2010, příl. Salon č. 651; M. Švagrová, LidN 6. 8. 2011; A. Horáčková, MFD 13. 8. 2011, příl. Víkend; F. Cinger in Český osud. Naše 20. století očima spisovatelů (2011); J. Hanzlík, Paměť a dějiny 2012, č. 1; P. Poláček, MFD 12. 1. 2012, příl. Magazín Dnes, č. 2; J. Hrabě, Vital Plus 2014, č. 1; T. Pilát, Týdeník Rozhlas 2017, č. 14; V. Vránová, Život 2017, č. 12.
Nekrology: P. Fischer, HN 31. 5. 2019; R. Kalenská, Deník N 31. 5. 2019; JHV (= J. H. Vitvar), Respekt 2019, č. 23; J. Lukeš, LidN 8. 6. 2019, příl. Orientace.

Autor hesla: Vladimír Novotný (1998); Veronika Košnarová (2019)
Aktualizace hesla: 2. 7. 2019 (vk)
 
zpět na hlavní stranu