Jiří  STRÁNSKÝ

Vyrostl v pražské rodině advokáta šlechtického původu a funkcionáře České obce sokolské, rytíře Karla Stránského (1898–1978); matka byla dcerou ministerského předsedy a později předsedy Poslanecké sněmovny Jana Malypetra (1873–1947). Od roku 1939 byl členem skautského hnutí (jeho vzdáleným strýcem byl zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík). Během povstání v květnu 1945 působil jako spojka (obdržel Vyznamenání za vojenské zásluhy 2. stupně jako jeho nejmladší účastník). V roce 1946 absolvoval tříměsíční studijní pobyt na anglické škole v Chateau d’Oex ve Švýcarsku. V dubnu 1950, nedlouho před maturitními zkouškami, mu bylo z politických důvodů znemožněno dokončit studium na reálném gymnáziu v pražských Dejvicích. Pracoval nejprve krátce jako tesař v Zeměměřičském ústavu v Štěkni u Putimi, od srpna 1950 pak v plakátovém a tiskovém oddělení reklamního podniku Čedok-Propag. Po konfiskaci vily na Hanspaulce v létě 1952 byla rodina vystěhována z Prahy. Na podzim 1952 Stránský narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) a sloužil v Ralsku a Janovicích nad Úhlavou. V roce 1953 byl zatčen, obviněn ze špionáže a za velezradu odsouzen nepodmíněně na osm let. Po odsouzení pracoval nejprve jako zedník v Praze na Pankráci (zde se seznámil s Františkem Křelinou, Josefem Knapem a Janem Zahradníčkem) a jako obkladač v Ilavě na Slovensku. V říjnu 1953 byl poslán do sběrného tábora Vykmanov v Jáchymově a posléze nasazen na ruční těžbu uranu v táboře Svatopluk u Horního Slavkova, kde se seznámil s filozofem a geologem Jiřím Krupičkou (1913–2014), z jehož intelektuální vlivu celoživotně čerpal. V květnu 1955 byl převezen do vězeňského tábora Vojna u Příbrami jako lamač-bagrista. Po účasti na protestní stávce a hladovce byl transportován do tábora Bytíz, kde se poznal se Zdeňkem Rotreklem a Karlem Peckou. V květnu 1960 byl propuštěn na podmínečnou amnestii. Pracoval nejprve jako kopáč a betonář na čističce vody v Praze-Troji a poté na stavbě plaveckého stadionu v Praze-Podolí jako železář. Na základě povídky Vašek otištěné roku 1962 v Mladém světě jej vyhledal filmový režisér Martin Frič a koncem roku 1963 se stal Stránský jeho asistentem, poté pomocným režisérem u Hynka Bočana. Z politických důvodů však nebyl přijat do stálého pracovního úvazku, a tak si roku 1965 zvolil místo čerpadláře u benzínové pumpy. Zároveň externě spolupracoval s dramaturgií Televizní filmové tvorby (studio Československé televize, 1966). Po srpnu 1968 přebýval s rodinou v Rakousku a Francii, poté se však vrátil do ČSSR a nadále pracoval u benzínových pump v Praze a v Nové Vsi u Mělníka. Navázal dramaturgickou a scenáristickou spolupráci s divadlem Semafor, v prosinci 1973 byl ale znovu zatčen a na podzim 1974 odsouzen pro údajné nedovolené machinace k tříapůlletému vězení; trest si odpykával v Bělušicích u Mostu a na plzeňských Borech. Podmínečně propuštěn byl v prosinci 1975. Pracoval jako kulisák v Československém státním souboru písní a tanců (příležitostně i jako režisér, mj. Hádání, hraní, milování, prem. 1978); roku 1986 se stal jevištním mistrem a v roce 1989 vedoucím dopravy. V roce 1990 se nakrátko rozhodl pro svobodné povolání, od léta téhož roku řídil práci zahraničního oddělení Českého literárního fondu. V letech 1992–2006 působil jako prezident Českého centra PEN klubu; zároveň byl v letech 1995–1998 předsedou Rady Národní knihovny. Od roku 2016 až do své smrti zastával formální funkci starosty literárního odboru Umělecké besedy. – S manželkou Jitkou (roz. Balíkovou, 1936–2010), vzděláním akademickou architektkou, měl syna Martina (*1961), povoláním architekta, a dceru Kláru (*1965), scénaristku, provdanou za herce, divadelníka a loutkoherce Petra Formana (*1964).