Jiří HÁJÍČEK

Autorova prvotina, povídkový cyklus Snídaně na refýži, vypovídá o váhavém přechodu mladého muže z dospívání do dospělosti. Proměnu osobních postojů a hodnot provází i souběžná změna společenská: první povídky zachycují mrtvou atmosféru sklonku socialistického bezčasí, rezonující i s životní situací mladíka odcházejícího na povinnou vojenskou službu, v dalších se pozvolné pronikání nových pořádků do starého prostředí zrcadlí v hrdinově hledání nezávislé existence. Změnu společenského systému a s ní související zrod nových životních i pracovních možností autor širším pohledem zachycuje i v následujících románech (Zloději zelených koní, Dobrodruzi hlavního proudu). Typickými hrdiny jeho próz jsou introvertní mladí muži intelektuálního založení, pocházející z jihočeského venkova, zaměření na svou práci a uzavření do světa svých odborných zájmů natolik, že ztroskotávají v osobním životě. Ačkoli díky svému nasazení hraničícímu s posedlostí jsou materiálně dobře zajištění, vnitřně se nepřidávají k dravé a kořistnické atmosféře post-socialistické doby: finanční prospěch je jen vedlejším produktem jejich směřování za vizí dokonalosti, nevědomky se však dostávají do vleku pragmatičtěji uvažujícího okolí, jehož vinou se jejich vize zpravidla zhroutí. Mentalitu doby, která vedle nových možností přinesla i znejistění dosavadních zvyklostí a vztahů, zachytil i druhý autorův povídkový cyklus miniaturních příběhů z jihočeského venkova Dřevěný nůž. V následujících románech, označovaných někdy jako volná trilogie, autorovi hrdinové dospívají do středního věku; stále tvrdohlavě lpí na svých morálních i pracovních zásadách, potýkají se však s krizí smyslu své práce. Změna společenského systému, která pro ně byla zásadním životním impulsem, jim časem přinesla také jisté rozčarování ze stavu společnosti a ztrátu pocitu pozitivního vývoje. Hrdina románu Selský baroko, profesionální genealog, je při práci denně konfrontován s doklady nevratného rozkladu tradičního způsobu venkovského života a hodnot s ním spojených; v otázce nápravy historických křivd, v tomto případě křivd způsobených násilnou kolektivizací v padesátých letech minulého století, román vyznívá skepticky: minulost je nyní sice možné podrobně poznat a zaznamenat, ani v nových společenských poměrech se však oběti nedočkaly spravedlivého vyrovnání a staré křivdy v dalších generacích plodí křivdy nové. Zklamaná očekávání přináší nová doba i hrdince románu Rybí krev, jehož dějové jádro se odehrává v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století, kdy jihočeský venkov poznamenala výstavba jaderné elektrárny Temelín; román líčí postupné vyčerpávání boje místních obyvatel za zachování jejich domovů a devastující dopad mocenských rozhodnutí na životy lidí vytržených z kořenů i na jejich vzájemné vztahy. Ačkoli sama hrdinka, která se po letech vrací na místa svého dětství i svého prohraného životního zápasu o správnou věc, dospívá k určitému vnitřnímu smíření, pohled na stav krajiny a společenství lidí, které opustila, je neradostný a potvrzuje jí, že odchod byl správným rozhodnutím. Hrdina románu Dešťová hůl souběžně s partnerskou krizí svého nedobrovolně bezdětného manželství prožívá i hlubokou krizi existenciální. Jakožto správce pozemků ve vlastnictví univerzity pátrá po osudech jejich nezvěstných a nedohledatelných původních vlastníků a klade si přitom otázku, zda si člověk vůbec může osobovat právo označit kus země za svůj majetek, a jak je správné s majetkem takovéto povahy nakládat. Když jeho dávná láska čelí pokusu o podvod s vlastnictvím pozemku a obrátí se na něho o pomoc, okolnosti i vlastní nekompromisní povaha ho přinutí svést tvrdý otevřený boj o prosazení morálních zásad, o nichž dosud přemýšlel jen teoreticky. V románu Plachetnice na vinětách se autor odklání od témat společensky-kritických a do popředí vystupují témata komornější, jako jsou vztahy s rodiči a sourozenci (jež nicméně byly jednou z podstatných linií už v Rybí krvi), vztah k dospělému dítěti či nové partnerské vztahy ve zralém věku; profesně úspěšná hrdinka se vyrovnává s rozpadem mnohaletého manželství, přebírá svůj díl péče o stárnoucí rodiče a všechny změny v osobním životě ji nutí znovu si definovat představy o svých životních rolích. Jak v prózách společenských, tak v těch komorních autor spoléhá na přirozeně plynoucí, tradičně vyprávěný příběh, jehož vnitřní naléhavost podtrhují působivé žánrové popisy jihočeské krajiny, s níž jsou jeho hrdinové i hrdinky bytostně srostlí.
V posledních letech se Hájíček vrací i k básnické tvorbě, jíž na literární pole vstupoval – schopnost zachytit prchavý, zdánlivě všední okamžik úspornými vyjadřovacími prostředky uplatnil v sevřené formě haiku (Muž na pokraji vzplanutí, Muž pod černým deštníkem); v písňových textech pro Luboše Pospíšila se pak hlásí ke kulturně iniciačním zážitkům své generace, formované hudbou Vladimíra Mišíka a bluesově beatnickou poetikou básnických textů a Josefa Kainara a Václava Hraběte (Pospíšilova píseň Vzpomínka na jednu vesnickou tancovačku dala název výboru Hájíčkových povídek).