Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 
© Petr Kotyk

 Pavel VERNER

* 19. 5. 1947, Rýmařov (okres Bruntál) 
† 10. 3. 2009, Praha 
 
Prozaik, dramatik, publicista
 Dětství prožil v Mikulášovicích, mládí v České Kamenici, kde vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu. Po maturitě (1965) se stal dopisovatelem ČTK, poté (od 1968) pracoval jako redaktor Hlasu severu (Varnsdorf). 1971 musel novinářské povolání opustit a pracoval jako knihovník v Městské knihovně v Aši. Od 1975 byl zaměstnán jako dělník u Inženýrsko-průmyslových staveb v Praze (1980–84 stavbyvedoucí, 1984–89 noční hlídač), souběžně dálkově studoval na Střední průmyslové škole stavební (maturita 1980). V druhé polovině 80. let začal dálkově studovat dramaturgii a scenáristiku na FAMU, absolvoval 1992 prací Estetika dokumentární tvorby, jejíž součástí byl i televizní scénář Kalvín. 1984–91 byl v částečném invalidním důchodu. Po 1989 se vrátil k novinářské profesi a působil mj. jako zástupce šéfredaktora Národních listů a časopisu Týden (nakladatelství Brázda, 1992–94) a absolvoval dva půlroční pobyty ve Francii. 1995–98 byl zaměstnán v Ústavu pro ekopolitiku, 1998–99 pracoval v tiskovém oddělení ministerstva zdravotnictví (svých zkušeností z tohoto období využil při psaní politické reportáže David a Goliáška, za jejíž zveřejnění musel čelit trestnímu oznámení, podanému odvolanou ředitelkou Fakultní nemocnice v Motole a pozdější senátorkou Helenou Rögnerovou). Od roku 2000 byl komentátorem deníku Právo. 1996–2002 zastával funkci místopředsedy Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
 Publikoval v Listech (Řím), Lidových novinách, Tvaru (1990 pravidelný sloupek ...a ještě něco), Pólu (Wuppertal) a regionálních periodikách Teplická revue, Průboj (Ústí nad Labem), Pravda (Plzeň), Pochodeň (Hradec Králové), Plzeňský deník aj. Od 1995 moderoval pravidelné diskusní pořady v Českém rozhlase (Host do domu) a na stanici Svobodná Evropa (Hlasy a ohlasy). Pro Českou televizi napsal scénáře pěti dílů z cyklu Lapidárium (1995–96, režie František Filip, Josef Platz, Mojmír Hošt, Michal Vostřel a Miloslav Kučera). 1989 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem režíroval svou hru Všichni střílí na medvěda. Ojediněle užil pseudonymu Helena Farská, v periodikách příležitostně publikoval pod pseudonymem V. Pavel.
 Jako autor se Verner představil v polovině 70. let dvěma (ve sbornících publikovanými) milostnými povídkami (Okamžik jménem Gia, Cukrová panenka). Knižně debutoval až koncem 80. let románem Dranciáš. Již v této – páralovsky laděné a se znalostí reálií stavby velkého pražského sídliště napsané – próze je patrné Vernerovo úsilí o čtenářsky atraktivní, až společensky šokující literaturu, jež by vynášela soud nad soudobým úpadkem morálky. Svůj groteskní pohled na společnost jako na konzumní hemžení, v němž je jednání lidí i vztahy mezi nimi redukováno na shánění majetku a touhu vlastnit, dále rozvinul v románu s vědeckofantastickými prvky Rodinná záležitost. Prostřednictvím dvou paralelních příběhů, odehrávajících se s odstupem dvou tisíc let, zde polemizuje s křesťanským mýtem o zrození Krista a zároveň zpochybňuje možnosti vědeckého pokroku, pokud není provázen posunem v lidském vědomí. V románu Pražské hyeny (s podtitulem Románové falotikum) modeluje groteskně zkarikovaný, hyperbolizovaný obraz české polistopadové společnosti. Nástup mechanismů svobodného trhu jej zde podnítil k černému humoru, k výsměšné satiře s výrazně akcentovanými erotickými a funebrálními motivy, která v závěru přerůstá až do blasfemie. Vernerův styl charakterizuje pozměňování a parodování tradičních motivů a témat spolu se sarkasmem a chladně ironickým odstupem, s jakým sleduje osudy svých hrdinů, aniž by cítil potřebu nabízet jim řešení a vnášet do jejich životů perspektivu. Příznačná je zpravidla i vynalézavá, dynamická dějová konstrukce, založená na splétání dvou paralelních příběhů, popřípadě dějových rovin. To platí i o pozdějších Vernerových prózách: Kumprechtova broučkiáda je příběhem bezskrupulózního parlamentního poslance, pojímajícího působení v zákonodárném sboru především jako službu sobě, který však – na rozdíl od Čechova Matěje Broučka – není po přenesení do husitské doby konfrontován s mravní a duchovní velikostí, ale setkává se s podobně pragmaticky a malicherně uvažujícími křižáky i husity (zároveň se jedná o karikaturu neprůhledné a nevypočitatelné české politiky, ovládané intrikami a osobními zájmy – sám Verner se zde stylizuje do postavy Velkého vezíra, skrytě manipulujícího celou českou politickou scénou); hrdinka románu Maryša naruby je proti vlastní vůli donucena svým okolím naplnit romantický kánon o obětování se službě básníku (i když línému a násilnickému), zatímco sama by dala přednost pokojné a zajištěné konzumní existenci se starším partnerem. – Verner je rovněž autorem několika klasicky postavených detektivních příběhů a věnuje se i dramatické tvorbě. Hra Všichni střílí na medvěda, tvarově pojatá jako rozehrávané čtení, útočí na sobectví, protekcionářství a zneužívání moci. Muzikál Romové a Julie (s podtitulem E 55 story) motivicky těží ze Shakespearova Romea a Julie a muzikálu West Side Story, odehrává se ovšem v kriminálním polosvětě českých pasáků a prostitutek. Historická velkohra Saracénský čert (inscenovaná v létě 1995 na plzeňském náměstí) a stejnojmenná novela vyprávějí o obléhání města Plzně husitskými vojsky. Prozatím v rukopise zůstává Vernerův román Manhattan (2002).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dranciáš (R 1989); Rodinná záležitost (R sci-fi, 1990); Žádné slzy pro mrtvého (R detekt., 1990); Pražské hyeny (R 1994); Logaritmus vraždy (R detekt., 1994); Dětičky (R detekt., 1995); Saracénský čert (P 1995, s J. Kejhou, i prem. dramatické podoby, s J. Kejhou a S. Orieškem); Červenobílá kobra (PP 1997); David a Goliáška (P 1999); Kumprechtova broučkiáda (P 2001); Maryša naruby (R 2004, pod pseudonymem Helena Farská; 2007 pod vlastním jménem s tit. Jak nezabít manžela); Láska v cizím pokoji (PP 2008); scénicky: Všichni střílí na medvěda (1989); Romové a Julie (muzikál, 1994, s V. Beránkem a P. Poledňákem, texty písní J. Ledecký, hudba M. Kořínek); Starokláty (1997, s J. Kejhou).
Příspěvky ve sbornících: Cesta (1974); Jiskření (1975); Všedný deň (Bratislava 1979); Povídky z Playboye 2 (1998); 27 popravených českých pánů očima 27 (nepopravených) českých spisovatelů (2000); 27 českých obrazů očima 27 českých spisovatelů (2001); Racconti senza dogana (Roma 2003); Antologie Divokého vína (2007); Vábivé záhyby (2007).

LITERATURA

Recenze: Všichni střílí na medvěda: M. Tvaroh, Průboj 14. 11. 1989 * Dranciáš: A. Hájková, Tvorba 1990, č. 4; P. Kosatík, Iniciály 1990, č. 3 * Rodinná záležitost: V. Novotný, MFD 7. 5. 1991 * Pražské hyeny: P. Janáček, LidN 12. 5. 1994, příloha Národní 9; V. Novotný, Práce 14. 6. 1994; J. Peňás, MFD 15. 6. 1994; P. Janoušek, Tvar 1994, č. 12; M. Petříček, LitN 1994, č. 25 * Romové a Julie: K. Král, Svět a divadlo 1994, č. 6 * Saracénský čert: M. Anton, Respekt 1995, č. 15; J. Martinovský, Dějiny a současnost 1995, č. 3 * Červenobílá kobra: J. Chuchma, MFD 10. 10. 1997; P. Prouza, Práce 11. 11. 1997; J. Loewy, LidN 14. 1. 1998 * David a Goliáška: A. Burda, Tvar 2000, č. 2 (k tomu viz polemiku Z. Janíka a P. Vernera, Tvar 2000, č. 4) * Kumprechtova broučkiáda: F. Cinger, Právo 6. 6. 2002 * Maryša naruby: A. Haman, LidN 1. 12. 2004; D. Mojžíšová, LitN 2005, č. 14 * Jak nezabít manžela: cg (F. Cinger), Právo 16. 11. 2007.
Rozhovory: V. Stránský, Čs. voják 1984, č. 8; J. Hovorka, Kulturní rozvoj 1990, č. 6; L. Falteisek, Tvar 1990, č. 11; J. Poutník, Plzeňský deník 29. 6. 1998; V. Dušek, Týdeník Květy 1999, č. 38; L. Falteisek, Slovo 21. 10. 1999; J. Kejha, Plzeňský deník 3. 11. 1999.
Autor hesla: Milena Vojtková (1998, 2008)
Aktualizace hesla: 28. 1. 2008 (mvo)
Aktualizace bibliografie: 12. 3. 2009 (mlp)
 
zpět na hlavní stranu