Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jiří JAROŠ

* 16. 3. 1931, Brno 
 
 
Autor loutkových her pro děti, divadelní režisér
 

Syn zámečníka. Roku 1954 ukončil studium režie na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Jako režisér orientující se na tvorbu pro děti a mládež postupně působil v Divadle Jiřího Wolkera v Praze (po ukončení studia v lednu až březnu 1954, poté 1958-1959), v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (1954–56), v Krajském divadle loutek v Ostravě (1956–58), v Divadle bratří Mrštíků v Brně (1959–61), v Československé televizi v Ostravě (1962–63), v Loutkovém divadle Radost v Brně (1963–69) a ve Středočeském loutkovém divadle na Kladně (1969–71). V letech 1980–84 byl ředitelem Ústředního loutkového divadla v Praze. V Československé televizi Praha působil dvakrát: v letech 1971–80 zde byl hlavním dramaturgem pořadu Večerníček, v letech 1984–90 vedoucím redakce animované a trikové tvorby. Externě spolupracoval s řadou dalších českých, slovenských a zahraničních loutkových divadel. Od roku 1962 rovněž externě vyučoval na loutkářské katedře Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze.

 Některé Jarošovy hry vycházely jako příloha Československého loutkáře (mj. Beránci a ospalý čert, 1970). V Československé televizi byl uveden jeho loutkový muzikál Čarovné housle (1972).
 Jarošova literární tvorba – původní loutkové hry i adaptace cizích předloh a dramatizace klasických pohádek (např. O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Dvanáctihlavý drak) – je pevně spjata s jeho tvorbou inscenační. Dramatický text chápe jako součást konečného tvaru divadelního díla. Svou divadelní poetiku Jiří Jaroš plně představil ve hře Doktor Bolíto, kterou pojal jako rychlý sled dějových epizod plných situační komiky, gagů a nečekaných proměn. Zde i v dalších loutkových hrách pro nejmenší pracuje s jednoduchou fabulí, neusiluje o rozvíjení a motivování konfliktu, ale řetězením opakovaných střetů hrdinů s jejich silnějšími protivníky vyvolává v dítěti osvobozující pocit uspokojení z vítězství dobra (Prasátka se vlka nebojí, Beránci a ospalý čert, Kůzlátka a zlý vlk). Do druhé skupiny Jarošových děl patří hry, které sice nevylučují dětské publikum, ale svou složitou symbolikou jsou určeny spíše dospělým divákům (hra na japonské motivy Měsíční víla). Ve hře o lásce, lsti a přetvářce Touha po třech pomerančích autor transponoval několik inspiračních zdrojů (mj. Carlo Gozzi, komedie dell’arte) do polohy českého lidového divadla. Hledáním a prověřováním nových dramatických a inscenačních možností Jaroš významně přispěl k vzestupu českého loutkového divadla 60. a 70. let.

BIBLIOGRAFIE

Loutkové hry pro děti: Valašské štěstí (rozmnož., 1958); Zajíčkova chaloupka (rozmnož., 1958); Doktor Bolíto (rozmnož., 1962, i prem., na motivy Korněje Čukovského a Vadima Korostyleva, texty písní V. Pantůček); Maňáskové kašpařiny (rozmnož., 1968, podle angl. folklorních hádkových motivů; zde: Kašpárkův kouzelný mlýnek, Kašpárek domek staví; insc. též s tit. Kašpařiny, Kašpařinky); Prasátka se vlka nebojí (rozmnož., 1969; podle angl. folklor. pohádky; insc. též s tit. Prasátko se vlka nebojí, Prasátka se zlého vlka nebojí, Prasátka a vlk, Tři prasátka, Prasátka se ani zlého vlka nebojí); O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (rozmnož., 1969, podle B. Němcové); Dvě slovenské pohádky (rozmnož., 1969, zde: Valibuk, O dvanácti měsíčkách, podle B. Němcové a P. Dobšinského); O dvanácti měsících (b.d./1969/, příloha časopisu Československý loutkář); Dvě loutkové hříčky pro nejmenší (rozmnož., 1973, zde: Beránci a ospalý čert, Beránci a čertovský oheň); Na starém hradě (rozmnož., 1973); Kůzlata a zlý vlk (rozmnož., 1984, hudba M. Jíra); Dvanáctihlavý drak (rozmnož., 1985, prem. 1983 s tit. Šestihlavý drak, podle K. J. Erbena); Létací ebenový kůň (rozmnož., 1990; prem. s tit. Létací kůň, 1984); scénicky: Kouzelný plášť (1962); Harlekýnova kouzla (1964); Touha po třech pomerančích (pro dospělé, 1964); Dvanáct měsíců (1964); Krejčík hrdina (1965); Kocour v botách (1968); Měsíční víla (pro dospělé, 1968, podle japonské legendy); Čarovné housle (loutkový muzikál, 1970); Budulínek a lištičky (1970); Uspavačova kouzla (loutková estráda, 1971); J. K. Tyl: Strakonický dudák (úprava pro loutkové divadlo, 1976); Cirkus Varieté (1978); Popelka (1982).
Překlady: N. V. Gernetová: Mauglí (scénicky, prem.1965, též upravil); N. V. Gernetová: Carevna Žabka (scénicky, prem. 1975, též upravil).
Ostatní práce: Československá loutkářská scénografie (rozmnož., 1969, s F. Sokolem).
Příspěvek ve sborníku: 4 loutkové hry. Vítězné práce ze soutěže na loutkové hry (Krajské kulturní středisko Brno, 1972; zde J. J.: Veliký oheň).
Záznamy na zvukových nosičích: Čertovské pohádky 1, 2 (MC, CD; na motivy českých pohádek, 1999, hudba Jaroslav Samson Lenk).

LITERATURA

Studie a články: J. Mareš: Jiří Jaroš, Československý loutkář 1974, s. 185; J. Uher: Ceskou k umění, Listy loutkářské 1974, s. 10.
Recenze: Dvanáct měsíců: J. Uher, Divadelní noviny 1966, č. 25/26 * Maňáskové kašpařiny: O. B. (= O. Batěkú, Český loutkář 1968, s. 238 * Prasátka se vlka nebojí: J. Kubíček, Českoslovenký loutkář 1970, s. 69 * Budulínek a lištičky: M. Langášek, Československý loutkář 1971, č. 4 * M. Langášek, Československý loutkář 1971, č. 12 * Čarovné housle: J. Kühnelová, LD 11. 11. 1970; Z. Bezděk, Československý loutkář 1970, s. 230; K. Makonj (TV inscenace), Československá televize 1972, č. 44 * O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku: J. Císař, Československý loutkář 1974, s. 55 * Měsíční víla: J. Uher, Rovnost 1969, č. 135; (z) (= L. Zbořilová), Československý loutkář 1978, s. 47 * Dvanáctihlavý drak: E. Machková, Československý loutkář 1986, s. 117.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945-1963

Autor hesla: Alica Dubská (1995)
Aktualizace hesla: 28. 8. 2009 (vbr)
Aktualizace bibliografie: 28. 8. 2009 (vbr)
 
zpět na hlavní stranu