Jiří JAROŠ

* 16. 3. 1931, Brno

† 4. 1. 2016, Praha

Autor loutkových her pro děti, divadelní režisér

Syn zámečníka. Roku 1954 ukončil studium režie na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Jako režisér orientující se na tvorbu pro děti a mládež postupně působil v Divadle Jiřího Wolkera v Praze (po ukončení studia v lednu až březnu 1954, poté v letech 1958–1959), v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (1954–1956), v Krajském divadle loutek v Ostravě (1956–1958), v Divadle bratří Mrštíků v Brně (1959–1961), v Československé televizi v Ostravě (1962–1963), v Loutkovém divadle Radost v Brně (1963–1969) a ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně (1969–1971). V letech 1971–1980 byl hlavním dramaturgem pořadu Večerníček v Československé televizi. Roku 1980 se stal ředitelem Ústředního loutkového divadla v Praze, poté se vrátil do Čs. televize a v letech 1984–1990 vedoucím redakce animované a trikové tvorby. Externě spolupracoval s řadou českých, slovenských i zahraničních loutkových divadel a od roku 1962 rovněž externě vyučoval na loutkářské katedře Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze.

Některé Jarošovy hry vycházely jako příloha časopisu Československý loutkář, mj. Kašpárkův kouzelný mlýnek (1968), Beránci a ospalý čert (1970–1971), Kůzlata a zlý vlk (1984) nebo dramatizace pohádky Boženy Němcové O dvanácti měsících (b. d. /1967/). V červnu 1970 uvedla Muzejní maringotka, ochotnická skupina při Moravském muzeu v Brně, jejímž členem byl i Jaroš, tradiční loutkovou hru Don Šajn v jeho úpravě a režii. V rámci divadelního festivalu Dítě v Dlouhé uvedlo Loutkové divadlo Lokvar představení Kašpárek domek staví, jehož první část vznikla na motivy Jarošovy loutkové hry, autorem druhé části je Martin Matejka (představení bylo vysíláno v dubnu 2021 on-line). – Československá televize natočila podle Jarošova scénáře a v jeho režii loutkový muzikál Čarovné housle (1972, hudba Miroslav Pokorný).

Jarošova literární tvorba – původní loutkové hry i adaptace cizích předloh a dramatizace klasických pohádek (např. O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Dvanáctihlavý drak) – byla vždy pevně spjata s jeho tvorbou inscenační. Dramatický text Jiří Jaroš chápal jako součást konečného tvaru divadelního díla. Svou divadelní poetiku plně představil ve hře Doktor Bolíto, kterou pojal jako rychlý sled dějových epizod plných situační komiky, gagů a nečekaných proměn. Zde i v dalších loutkových hrách pro nejmenší pracoval s jednoduchou fabulí, neusiloval o rozvíjení a motivování konfliktu, ale řetězením opakovaných střetů hrdinů s jejich silnějšími protivníky se snažil v dětech vyvolat osvobozující pocit uspokojení z vítězství dobra (Prasátka se vlka nebojí, Beránci a ospalý čert, Kůzlátka a zlý vlk). Do druhé skupiny Jarošových děl patří hry, které sice nevylučují dětské publikum, ale svou složitou symbolikou jsou určeny spíše dospělým divákům (hra na japonské motivy Měsíční víla). Ve hře o lásce, lsti a přetvářce Touha po třech pomerančích autor transponoval několik inspiračních zdrojů (mj. Carlo Gozzi, komedie dell’arte) do polohy českého lidového divadla. Hledáním a prověřováním nových dramatických a inscenačních možností Jaroš významně přispěl k vzestupu českého loutkového divadla šedesátých a sedmdesátých let.

BIBLIOGRAFIE

Loutkové hry pro děti: Valašské štěstí (rozmnož., 1958, i prem.); Zajíčkova chaloupka (rozmnož., 1958, svazek obsahuje též loutkovou hru N. V. Gernetové a T. J. Gurevičové Kačátko, překladatel neuv.); Doktor Bolíto (rozmnož., 1962, prem. 1961, na motivy Korněje Čukovského a Vadima Korostyleva, texty písní Vlastimil Pantůček); Maňáskové kašpařiny (rozmnož., 1968, podle angl. folklorních pohádkových motivů; zde: Kašpárkův kouzelný mlýnek, Kašpárek domek staví; insc. též s tit. Kašpařiny, Kašpařinky, Kašpárek, obr a čert); Prasátka se vlka nebojí (rozmnož., 1969, též. prem.; podle angl. folklor. pohádky; insc. též s tit. Prasátka se zlého vlka nebojí, Prasátka a vlk, Tři prasátka, Prasátka se ani zlého vlka nebojí); Dvě loutkové hříčky pro nejmenší (rozmnož., 1973, zde: Beránci a ospalý čert, Beránci a čertovský oheň /první provedení 1978/); Na starém hradě (rozmnož., 1973); Kůzlata a zlý vlk (rozmnož., 1984, i prem., hudba Milan Jíra); Létací ebenový kůň (rozmnož., 1990; prem. s tit. Létací kůň, 1984); scénicky: Kouzelný plášť (1962); Harlekýnova kouzla (1964); Touha po třech pomerančích (pro dospělé, česká prem. 1965, první provedení 1964 v Žilinském loutkovém divadle, podle Gozziho divadelní hry Láska ke třem pomerančům); Krejčík hrdina (1965); Měsíční víla (pro dospělé, 1969, podle japonské legendy); Čarovné housle (loutkový muzikál, 1970, hudba Miroslav Pokorný); Kocour v botách (1970); Budulínek a lištičky (1970); Uspavačova kouzla (loutková estráda, 1971); J. K. Tyl: Strakonický dudák (úprava pro loutkové divadlo, 1976); Cirkus Varieté (1978); Popelka (1982).
Dramatizace: B. Němcová: O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (rozmnož., 1969); B. Němcová – P. Dobšinský: Dvě slovenské pohádky (rozmnož., 1969, zde: Valibuk, O dvanácti měsíčkách); K. J. Erben: Dvanáctihlavý drak (rozmnož., 1985, prem. 1983 s tit. Šestihlavý drak); scénicky: B. Němcová – P. Dobšinský: Dvanáct měsíců a jiné pohádky (prem. 1965; zde: O Slunečníku, Měsíčníku, Větrníku, krásné Ulianě a dvou Tátošících, Valibuk, Dvanáct měsíců).
Adaptace cizích předloh (scénicky): Maria Kannová: Zakletý kačer (1959, přeložila Eva Nováková, texty písní František Branislav); N. V. Gernetová: Aladínova kouzelná lampa (1964, přeložili Emil Havlík a Jindřich Halík); J. Kainar: Zlatovláska (1964); C. Gozzi: Král jelenem (1969, přeložil a pro loutky upravil Václav Sojka); Don Šajn (1970); A. A. Milne: Medvídek Pú (1981, dramatizace M. Koroljov, přeložila Jana Klusáková).
Překlady: N. V. Gernetová – T. J. Gurevičová: Kačátko (scénicky, též upravil; uvedeno 1963 spolu s hrou V. Nezvala Jak se z klubíčka ježek vyklubal); N. V. Gernetová: Mauglí (scénicky, prem. 1965, též upravil); N. V. Gernetová: Carevna Žabka (scénicky, prem. 1976, též upravil).
Ostatní práce: Československá loutkářská scénografie (rozmnož., 1969, s F. Sokolem).
Příspěvek ve sborníku: 4 loutkové hry. Vítězné práce ze soutěže na loutkové hry (Krajské kulturní středisko Brno, 1972; zde J. J.: Veliký oheň).

LITERATURA

Knižně: J. Blecha a kol. in Muzejní maringotka. Cesty, křižovatky, zastavení (Moravské zemské muzeum 2018).
Studie a články: J. Mareš: Jiří Jaroš. Příspěvek k 25 letům brněnské Radosti, Československý loutkář 1974, č. 8–9; J. Uher: Cestou k umění, Loutkářské listy 1974, s. 10.
Recenze: Dvanáct měsíců: J. Uher, DivN 1966, č. 25/26 * Maňáskové kašpařiny: O. B. (= O. Batěk), Československý loutkář 1968, č. 12 * Měsíční víla: J. Uher, Rovnost 11. 6. 1969; (z) (= L. Zbořilová), Československý loutkář 1978, č. 2 * Prasátka se vlka nebojí: J. Kubíček, Českoslovenký loutkář 1970, č. 4 * Čarovné housle: J. Kühnelová, LD 11. 11. 1970; Z. Bezděk, Československý loutkář 1970, č. 12; K. Makonj (ad TV inscenace), Československá televize 1972, č. 44 * Budulínek a lištičky: M. Langášek, Československý loutkář 1971, č. 4 * Prasátka a vlk: M. Langášek, Československý loutkář 1971, č. 12 * O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku: J. Císař, Československý loutkář 1974, č. 3 * Dvanáctihlavý drak: E. Machková, Československý loutkář 1986, č. 5.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografické databáze ÚČL AV ČR
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945-1963

Autor hesla: Alica Dubská (1995)

Aktualizace hesla: 5. 10. 2023 (av)

Aktualizace bibliografie: 5. 10. 2023 (av)

zpět na hlavní stranu