Edgar DUTKA

 Dutkův pozdní prozaický debut, povídková kniha U útulku 5, vznikl již v první polovině šedesátých let, z politických důvodů však mohl být vydán až o čtyřicet let později. Soubor prozaických črt s totožným hlavním dětským hrdinou, jenž většinou vystupuje také v roli vypravěče, je situován do prostředí dětského domova na počátku padesátých let minulého století, kde se chlapec ocitl se svou sestrou po zatčení matky. Za konkrétními fragmenty leckdy humorných či groteskních zážitků z každodenního života v dětském domově vystupuje v civilním, nepatetickém vyprávění tragičtější rovina, nastiňující situaci osamění a vytržení ze základních rodinných vazeb, do níž je dětský hrdina (stejně jako další postavy) násilně a nečekaně uvržen. Specifický jazyk odráží jak místní původ chlapeckého vypravěče (nářeční prvky), tak jeho věk (neporozumění některým slovům a situacím, groteskní snaha o spisovnost). Různé aspekty a podoby tlaku totalitní diktatury, zejména fatální dopad totalitního zla na jedince zachycuje také povídkový soubor Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Pozoruhodný pokus o včlenění motivů zločinů komunistického režimu do modu pohádkového vyprávění představuje Dutkova osobitá parafráze několika klasických pohádek Dvanáct nejkrásnějších skřítky Kazisvěty napadených a mnou zachráněných, pohybující se však zásluhou výrazné vypravěčské ironie na hranici mezi literaturou pro děti a literaturou pro dospělé.
Do prostředí australské komunity českých exulantů bylo v sedmdesátých letech situováno Dutkovo první vydané dílo, divadelní hra Autobus do Wollongongu. S některými jejími motivy (problematický vztah matky a syna, který za matkou přijíždí až jako dospělý mladý muž) se lze setkat v románu Slečno, ras přichází, ozvláštněném volbou vypravěče, jímž je umírající fenka německého ovčáka. Psí vypravěčka v den své tušené smrti, jež se jí personifikuje do osoby „rasa“, rekapituluje svůj život. Proud vzpomínek na útěk do buše i na život s lidmi je plynule prokládán vypravěččinými úvahami o smyslu života i smrti, o rodinných, partnerských i přátelských vztazích, o domově a vytržení z kořenů a nakonec o vrcholné hodnotě – svobodě, ztělesňované divokou, žádným společenským řádem nespoutanou australskou buši. Proto je tu také „putování“ viděno jako způsob bytí, je metaforou osamělé, leckdy nejisté a nebezpečné, zato však svobodné existence. Tato tematika se přenáší i do Dutkovy další knihy inspirované Austrálií, povídkového souboru Záliv osamění & Zapomenuté australské povídky, vzdávajícího hold americké beatnické literatuře. Jednotlivé povídky jsou charakteristické úsporným stylem, civilními dialogy a smyslem pro situaci a atmosféru okamžiku.
Na své dvě povídkové knihy navázal Dutka souborem Matka vzala roha. Podstatným rysem všech zařazených textů je civilní styl vyprávění, ironie a humor (nezřídka černý, ba až „šibeniční“). Svazku dominuje úvodní titulní povídka, v níž autor s pomocí vlastní imaginace převyprávěl matčiny vzpomínky na její útěk z komunistického vězení. Také další příspěvky mají základ v autobiografické zkušenosti a v chronologickým seřazení prezentují beletrizované střípky z autorova života od dětství až po současnost (závěrečný text pojednává o koupi vlastního hrobu). Z převažujícího autobiografického rázu autorovy literární tvorby vybočuje poslední román Letní valčíky, v němž je na pozadí kriminální zápletky a prostřednictvím modelových postav vykreslena atmosféra doby kolem vzniku Charty 77, dobová etická vyprázdněnost a zrelativizování hodnot dobra a zla.
Dutka je též autorem dvou osobitě pojatých vysokoškolských skript (Scenáristika animovaného filmu. Minimum z historie české animace; Minimum z dějin světové animace): autor promlouvá v ich-formě, snaží se výklad podat formou příběhu, oživuje ho hovorovými výrazy a humorem a konfrontuje ho s osobními zkušenostmi z práce v animovaném filmu.