Radka DENEMARKOVÁ

Několikavrstevné konstrukce prozaických děl Radky Denemarkové poskytují různé interpretační možnosti. V první rovině se její texty přibližují k hranicím napínavého příběhu, často detektivního. V natolik výrazné jazykové stylizaci, že se hrdinou próz stává mimo hlavní charaktery i sám jazyk, představují hlubší roviny textu naléhavou výpověď o věcech obecně lidských, zejména o otázkách morálky a problematice traumatu, na osobní rovině spojeného se sexuálním násilím a s pamětí těla (Kobold, Příspěvky k dějinámradosti) a s hraním vynucené sociální role (My 2, Spací vady), v celospolečenské rovině s praktikami totalitního státu, zejména nacistického Německa, sovětského Ruska či současné Číny (Peníze od Hitlera, Kobold, Hodiny z olova). Tento tematický moment v Denemarkové knihách postupně sílí a stává se explicitním.
V prvotině A já pořád kdo to tluče vede hlavní hrdinku uvažování nad lidským životem k odmítnutí stádnosti a k přistoupení na tzv. selektivní amnézii. Postavy se odmítají účastnit ubíjející okolní reality způsobem, který je většinovou společností očekáván, a úzkostlivě si vytvářejí realitu vlastní, jež je pro svou popuzující bizarnost často zdrojem kritiky okolí. Traumatické zážitky z minulosti zasahují do jejich každodenního prožívání a přítomnost se pak projevuje jako stálý boj s minulostí. Osud hlavní hrdinky knihy Peníze od Hitlera, jejíž současný život se rovněž mění v zápas s prožitými křivdami a zlobou z minula, je na pozadí zásadních událostí dvacátého století vylíčen prostřednictvím bolestivých ztrát, jež hrdinku poznamenávaly za každého režimu. Emocionálním jazykem autorka pojmenovává promlčená, avšak stále živá bezpráví a nevyřízené účty historie, jež se promítají do individuální paměti. Předchozí romány, autorkou označené za volně psanou trilogii o dvacátém století ve střední Evropě, tematicky uzavírá dvojromán Kobold, ve kterém se Denemarková soustředí na životní příběh jedné rodiny po konci druhé světové války a nástupu komunismu. V detailních sondách do mikrosvěta hlavních hrdinů autorka aktualizuje naléhavá témata dvacátého století, jako jsou strach a slabost člověka, závislost, diskriminace, touha ovládat, ale i milovat a další. Velmi fragmentárně, silně expresionistickým jazykem, který se často zauzluje sám v sobě a je unášen živly vedoucími celé vyprávění (voda, oheň), zobrazuje Denemarková různé podoby násilí páchaného na člověku v totalitních režimech, a to i násilí řádu intimního, muže na ženě, na dítěti a především na sobě sama. Tato témata dále rozvíjí román Příspěvek k dějinám radosti. Má vrstvenou kompozici, základní dějová linie rozvíjí půdorys detektivního a milostného románu (vyšetřování sebevraždy úspěšného podnikatele a počínající vztah vyšetřujícího policisty a podnikatelovy vdovy), paralelní dějová linie sleduje příběh tří žen (jedna z nich je intratextuální přejímkou postavy z předchozích Denemarkové knih) tvořících tajnou organizaci monitorující případy znásilnění, jejichž viníci nikdy nedošli trestu, a třetí rovinu textu tvoří svědectví o těchto znásilněních. Znásilnění a především jeho bagatelizace ze strany mužské společnosti se také stává hlavním tématem knihy. Komornější námět má novela My 2 sledující nestandardní vztah homosexuálního muže a týrané ženy a jejich nesnadné pokusy vymanit se z předem daných sociálních rolí. K celospolečenské problematice se Denemarková nejexplicitněji vrátila v rozsáhlém románu Hodiny z olova. Román o životě v současné Číně sleduje příběhy několika typizovaných postav, vlastně alegorií ke vztahu k totalitnímu státu. Přestože román nese určité znaky cestopisu, vypráví především o společnosti české, a obsahuje hutné esejistické pasáže a úvahy zdůrazňující morální integritu jednotlivce a popisující represivní mechanismy aparát a lidskoprávní problematiku.
Výrazná jazyková stylizace nachází své místo rovněž v monografických textech, které lze spíše než za klasické biografie považovat za osobní dialogy s uzavřenými osudy inspirativních osobností. Kniha Sám sobě nepřítelem, představující filmového a divadelního režiséra Evalda Schorma (1931–1988), osvětluje Schormovo vnímání světa a složitost osobního života v panujících poměrech doby. Zatímco tato práce z formálního hlediska ještě zachovává prvky odborné monografie, v experimentálním faktografickém románu Smrt, nebudeš se báti se individuální příběh rozporuplné osobnosti režiséra Petra Lébla (1965–1999) střetává s projekcí autorčiny osobnosti. Rychlé přechody mezi fabulací a faktem, domněnkou a podloženým tvrzením, rámované soubojem hlasů Denemarkové a Lébla, kteří jen složitě hledají „dvojhlasí“, vytváří v žánru monografie originální experiment.
Zájem o divadelní problematiku vyústil v autorství divadelní hry (drama Spací vady, knižně publikované v rozšířené verzi, je příběhem posmrtného života Virginie Woolfové, Sarah Plathové a Ivanky T. a jejich smiřování se s vlastními životy a traumaty) a filmového scénáře My 2, posléze vydaného knižně. Zájem o problematiku politické moci a její zvůle získal explicitní projev v eseji Jako by se to všechno stalo včera věnovaném dějinám a mechanismu holocaustu.