Pavel BRYCZ
Prozaik, scenárista, publicista, básník
Po absolvování gymnázia v Mostě vystudoval český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (1986–1991), v letech 1991–1994 studoval dramaturgii na pražské DAMU. Vyučoval na Evangelické akademii v Praze, později pracoval jako novinář a reklamní textař. Od roku 2005 působí jako gymnaziální profesor a současně se věnuje literární tvorbě, scenáristice a psaní písňových textů. Žije v Praze.
Po básnických začátcích (především sbírka básní a literárních hříček
Láska na konci světa, kterou vydal výtvarník Filip Raif jako svou školní závěrečnou práci na pražské VŠUP, a básně vložené do textů souboru
Hlava Upanišády) se věnuje prozaické, především povídkové tvorbě. Vedle knižních souborů vyšly jeho texty ve
Tvaru,
Revolver Revue,
Hostu, revue
Labyrint,
Nových knihách,
Salonu Práva,
Lidových novinách,
Denících Bohemia a v několika povídkových sbornících; je zastoupen také v americké antologii českých autorů „post-kunderovské generace“
Daylight in Nightclub Inferno (ed. Elena Lappan, North Haven 1997). Stále výraznější podíl si v Bryczově tvorbě získávají dobrodružné a pohádkové prózy pro děti a mládež, jeho povídky pro děti od roku 2000 pravidelně uvádí Český rozhlas Praha v pořadech
Tu rádio a
Rádio na polštář. Pohádkové příběhy shrnuté do knihy
Kouzelný svět Gabriely byly původně vysílány jako rozhlasový seriál, Český rozhlas uvedl též Bryczovu hru
Neberte nám ptáka Loskutáka (2005), pohádku
Cirkus Svět (2006, obě r. Vladimír Gromov), dramatizaci povídky
Odhalte masky (2007, sc. Petr Hanuška, r. Michal Bureš) nebo rozhlasovou komedii
Karla (2010, r. Vladimír Rusko). Pro rozhlasový pořad
Domino byl podle Bryczova scénáře natočen pětidílný sci-fi seriál
Polepšovna na konci Vesmíru (2011, r. Vladimír Rusko). Pro pořad
Meteor napsal šestidílnou dobrodružnou utopii
Poslední dny dinosaurů na motivy stejnojmenné knihy Vladimíra Sochy (2018, r. Vladimír Rusko). Populárně-naučný magazín o vědě
Meteor také uvedl Bryczovo dokudrama
Rusové na Měsíci (2017). Česká televize podle jeho scénářů natočila dva třináctidílné seriály večerníčků:
Dětský zvěřinec (2008, výtv. Šárka Ziková, r. Jiří Tyller) a
Bílá paní na hlídání (2013 a 2019, výtv. Vhrsti, r. Petr Friedl a Jaroslava Havettová). Ze storyboardu druhého zmíněného večerníčku vycházejí i dvě knižní publikace, zpracované jako komiksy pro děti (
Bílá paní na hlídání /2013/ a
Bílá paní na hlídání je zpět /2021/). Podle námětu Jaroslava Papouška, který autor původně plánoval pro film, avšak nestihl jej realizovat, napsal Brycz scénář komedie
Miluji tě modře (2017, r. Miloslav Šmídmajer, scénář upravila Lucie Bokšteflová). – Za soubor povídek
Jsem město získal v roce 1999 Cenu Jiřího Ortena, v roce 2004 obdržel Státní cenu za literaturu za román
Patriarchátu dávno zašlá sláva. Jeho rozhlasová komediální pohádka s písničkami
Neberte nám ptáka Loskutáka získala Prix de Bohemia 2005 za původní scénář. Knížka pro děti
Kouzelný svět Gabriely byla nominována na cenu Magnesia litera 2007. Zlatou stuhou IBBY ocenila odborná porota autorovu dětskou knihu
Bílá paní na hlídání v roce 2011.
Svět próz Pavla Brycze je určován především prolínáním skutečnosti a imaginace; v mnohém se kryje s naším světem, je však obohacen o jevy přinejmenším velmi málo pravděpodobné. Autorova vypravěčská fantazie se rozbíhá do mnoha epických digresí, jež se výrazně podílejí na stavbě příběhu a potvrzují Bryczovu „radost z vyprávění“. Ta spolu s pohádkovostí, naivismem a jednoznačným vítězstvím dobra nad zlem na úkor věrohodnosti předznamenává Bryczovu tvorbu pro děti; idealizace dětství jako věku nedotčeného vypočítavostí a ostražitostí se v nostalgické podobě objevuje i v textech pro dospělé (
Miloval jsem Teklu a jiné povídky). Bryczův autorský styl charakterizuje básnický jazyk, hravost při vytváření neotřelých přirovnání, metafor či metonymií a jiných poetismů, jež přispívají k lyrizaci příběhu, ale i nápaditá kompozice (
Jsem město). Dynamický vypravěč je silně orientován k adresátovi, neustále čtenáře oslovuje a zdůrazňuje mluvenost narativu. Sklon k patetičnosti, související s tématem převážné většiny próz, jímž jsou různé podoby lásky, je vyvažován smyslem pro jemný, nikoliv satirický humor. V románu
Patriarchátu dávno zašlá sláva je zřejmá inspirace magickým realismem (zejm. Márquezovým románem
Sto roků samoty); na osudech několika generací původem ukrajinské rodiny reflektuje vypravěč pohnuté události dvacátého století. Románová syntéza některých dominantních rysů autorovy prózy (autobiografičnost, vyrovnávání se s ukrajinskými předky, motivy bratrovy smrti a latentní homosexuality) představuje návrat k velkému příběhu evropských dějin. V prózách ze současnosti jsou životní peripetie postav zasazeny do konkrétních a s dokumentární přesností vykreslených dobových poměrů a kulis, které svou syrovou podobou zesilují kontrast mezi společensky akceptovanou realitou a nedostupným nebo ztraceným snem (
Mé ztracené město,
Muž bez ženy není člověk…). Do dávné minulosti a exotické krajiny je naopak situován děj románu
Svatý démon, variace na legendu vyprávěná archaizujícím jazykem, která tematizuje předurčenost osudem a pocit vyděděnosti, který neoslabuje ani získáním magické moci nad životy druhých. Povídkový soubor
Co si vyprávějí andělé?, v podtitulu zmiňující žánr fantasy, pro změnu otevírá prostor pro hravost, nadsázku a úsměvné situace, současně však nepostrádá moralizující aspekt. Spojení fantazie a humoru, stejně jako styl vyprávění, jež disponuje živými dialogy a jazykovou vynalézavostí, určuje charakter Bryczovy tvorby pro děti: do „skutečného“ světa tu v roli průvodců vstupují pohádkové bytosti (
Bílá paní na hlídání) nebo zvířata s neobvyklými schopnostmi (
Neberte nám ptáka Loskutáka); dokonce i problematické jevy dětského věku se s pomocí kouzla představí v groteskní zkratce (
Dětský zvěřinec). Z konfrontace malých hrdinů s nadpřirozenými jevy, která je zdrojem dobrodružného, vtipně podaného děje, vychází série
Emil a upíři.
Beletrie: Hlava Upanišády (PP 1993); Láska na konci světa (BB 1997); Jsem město (PP 1998); Miloval jsem Teklu a jiné povídky (PP 2000); Sloni mlčí (P 2002); Patriarchátu dávno zašlá sláva (P 2003); Malá domů (PP 2005 [2006]); Kouzelný svět Gabriely (PP pro děti 2006); Mé ztracené město (P 2008); Dětský zvěřinec (PP pro děti, 2008); Svatý démon (P 2009); Bílá paní na hlídání (P pro ml., 2010); Co si vyprávějí andělé? Fantasy všedního dne (PP 2011); Tátologie aneb rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit (PP 2011); Tátologie 2 aneb nefňukejte a pochlapte se (PP 2012); Neberte nám ptáka Loskutáka (P pro ml., 2013); Muž bez ženy není člověk… (P 2014); Jurassie (P pro ml., 2015); Střídavá péče pro Kukačku (P 2016); Planetea (P pro ml., 2017); Největší muž na světě. Legionářské romaneto (P 2017); Emil a upíři. Neboj se, vždyť máš česnek (P pro ml., 2018); Emil a upíři. Schovej se, kdo můžeš (P pro ml., 2019); Emil a upíři. Kdo se bojí, nesmí do školy! (P pro ml., 2019); Emil a upíři. Česnek útočí, se vším zatočí! (P pro ml., 2020); Emil a upíři. Šelmy se plíží tmou, nikoho nečapnou! (P pro ml., 2020); Cirkus Svět (P pro ml., 2022).
Příspěvky ve sbornících: Městopis (2000, eds. M. Kořená a T. Zahradníček); Co z tebe bude… (2007, ed. B. Dočekal); Nic není jako dřív (2007, ed. B. Dočekal); Hemy a Marlen v Paříži (2008, ed. B. Dočekal); Šťastné a veselé 2 (2008, ed. B. Dočekal); Tos přehnal, miláčku… (2009); Zapomenutá velikonoční vajíčka (2011); Naše krajina slov – Unsere Wortlandschaft (Liberec 2011, eds. L. Příhoda – J. Šebelka); Přemysl Oráč se vrací domů aneb České pověsti (konferenční sborník, Ústí nad Labem 2017, eds. M. Zemanová – V. Zeman); Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být (2020); Dobrou noc, sladké sny (2020, ed. K. Závadová); Klub osamělých srdcí pana Vajíčko (b. d. [2021]); Sladké sny, hezky spi (2021).
Studie a články: M. Ljubková: Státní cena in spe, Souvislosti 2005, č. 1; E. Gilk: Patriarchátu dávno zašlá sláva, ČJL 2013/2014, č. 1; E. Gilk: Nad poslední knihou Pavla Brycze, ČJL 2016/2017, č. 1; I. Němec: Čím hůř, tím líp, Týdeník Rozhlas 2017, č. 17; P. Hrtánek – M. Antoš: Odstíny a tóny. K modalitám románových obrazů 20. století v novější české próze (2022).
Recenze: Hlava Upanišády: P. Mandys, Český deník 31. 12. 1993; Š. Halaštová, LitN 1994, č. 7; R. Fridrich, Severočeský regionální deník 5. 2. 1994 * Jsem město: V. Píša, Tvar 2000, č. 7; V. Novotný, Tvar 2000, č. 7 * Miloval jsem Teklu a jiné povídky: V. Novotný, Týdeník Rozhlas 2001, č. 16 a č. 21; Z. Štipl, Tvar 2001, č. 9; E. Gilk, Aluze 2001, č. 3; P. Voňka, Dobrá adresa 2001, č. 5 * Sloni mlčí: P. Wagner, Magazín AD 2002, č. 6; A. Haman, LidN 31. 7. 2002; M. Chocholatý, Host 2002, č. 9, Recenzní příloha; E. Gilk, Aluze 2002, č. 2 * Patriarchátu dávno zašlá sláva: E. Gilk, LidN 18. 12. 2003; A. Haman, Tvar 2004, č. 5; P. Hrtánek, Host 2004, č. 6; J. Peňás, Týden 2004, č. 45; I. Harák, Revue Labyrint 2004, č. 15/16, též in I. H., Býýýt odněkud (2010); M. Jungmann, LitN 2005, č. 2 * Malá domů: E. F. Juříková (= P. Janoušek), Host 2006, č. 8, též in P. J., Hravě i dravě (2009); K. Ondřejová, A2 2006, č. 48; A. Merenus, LitN 2007, č. 2; R. Kopáč, Právo 23. 1. 2007; A. Fialová, Tvar 2007, č. 9 * Kouzelný svět Gabriely: J. Provazník, LidN 10. 3. 2007; M. Reissner, Ladění 2006, č. 4; J. Čeňková, A2 2007, č. 17;
J. Matějková, Tvar 2008, č. 1 * Mé ztracené město: A. Haman, LidN 10. 6. 2008; V. Čech, LitN 2008, č. 27; I. Harák in Býýýt odněkud (2010) * Svatý démon: P. Janoušek, Tvar 2009, č. 8; E. Klíčová, LitN 2009, č. 15; O. Nezbeda, Host 2009, č. 9; T. Rejšková, Reflex 2009, č. 25 * Muž bez ženy není člověk…: L. Zelinková, Právo 16. 1. 2015; P. Janoušek, Host 2015, č. 3 * Největší muž na světě: B. Fořt, Host 2018, č. 4.
Rozhovory: D. Nesnídal, Mladý svět 1999, č. 46 + 2001, č. 9; E. Gilk, Tvar 2003, č. 10; J. Rudiš, Právo 27. 12. 2003; M. Balaštík, Host 2004, č. 10; J. Šebelka, Světlík 2006, leden/únor; M. Nyklová, Grand Biblio 2008, č. 3; F. Cinger, Právo 16. 6. 2009; J. Švecová, Týdeník Rozhlas 2009, č. 32; F. Cinger in Český osud (2011).
