Experimentální román s prvky ironické hry, soustředěný k analýze trapnosti a bezvýznamnosti všedního života.
Román, uvedený motem P. DUBARLEA o životě podobajícím se hře s proměnnými pravidly, má 13 kapitol, pojmenovaných podle dní v týdnu (od středy přes další týden až k následujícímu pondělku). Hlavní postavou je Emílie Jezdinská, mladá, atraktivní kadeřnice, která v nemocnici navštěvuje dědečka. Na chodbě ji zdržuje a koketuje s ní její nadřízený Josef Taifl a později ošetřující lékař Princ. Taifl o Emílii projevuje zájem i druhého dne, což úřednice z jeho kanceláře vyprovokuje k intrikám. Za pár dní vnutí Taifl Emílii svůj doprovod při nákupech a zaplatí dárek jejímu dědečkovi. Za to s ním Emílie stráví večer v baru. V ostatních kapitolách mezitím sledujeme např. schůzku Emílie s Vítem, který žárlí na její povinnosti v domácnosti. Příští setkání podmiňuje Vít Emíliiným dopisem, dopisu se však zmocní Taifl a neodešle jej, proto Vít zůstane o víkendu na večírku v Praze. Taiflova žena se v nemocnici zotavuje z operace, manžel ji tajně navštíví a k svátku jí nese dárek od dcery, která na něj část peněz ukradla ve škole; manželka však náhle umírá na plicní embolii. Úřednice z Taiflovy kanceláře se dohadují o příčinách její smrti, jedna z nich našla mezi formuláři Emíliin dopis Vítovi a považuje za adresáta Taifla. Vít se s Emilií rozejde, protože mu prý nenapsala. V kadeřnictví jde dál život ve svých kolejích.
Vlažná vlna je založena na stylistickém a kompozičním experimentu, jímž autorka ozvláštňuje obraz banálního života obyčejných lidí. Román se skládá z epizod, jen volně propojených několika postavami a časovou následností. Tradiční narativní schéma je nahrazeno dialogy a metaforickými, obraznými popisy. Autorka charakterizuje postavy zejména prostřednictvím jejich promluv. Věrně imituje a zároveň povyšuje do groteskní roviny hovorový styl s jeho neúplnými výpověďmi, vyšinutími z větné vazby, refrény, parazitními, preparačními a kontaktovými výrazy. Zachycuje nejen nekultivovanost mezilidské komunikace, drzost mluvčích, dvojsmyslnosti a ironii, ale především trivialitu, obsahovou vyprázdněnost promluv, oplzlost, úskočnost a zlo nahromaděné a špatně skrývané v účastnících dialogu. Současně těmito mnohoznačnými jazykovými projevy prostupuje tragikomično i neočekávaný humor. Postavy působí jako figurky ve hře, nevyvíjejí se, jsou zaměnitelné. V jejich vztazích převažuje neupřímnost, verbální násilí, snaha ovlivnit druhého k vlastnímu užitku dvojsmyslností, demagogií či lstivým lichocením. Emílie budí soucit jako oběť své nerozhodnosti, současně irituje pasivitou, svou až naivní odevzdaností. Výsek jejího života je vkomponován do mozaiky epizod a postav, z nichž každá podává svůj ohraničený obraz reality. Život je banální, ale jeho celou pravdu nikdo nezná. Ta je roztříštěna do drobných poznání a domněnek, jejichž souvislosti mohou být či jsou jen náhodné. - Stylisticky příznakový je i jazyk vypravěčův. Místy Vostrá využívá slovní komiky k ironickému popisu postav, jindy text lyrizuje. Součástí jazykové hry je kromě obraznosti minuciózních líčení i způsob, jímž Vostrá zavádí čtenáře bez přípravy do děje a prostředí, nejčastěji uprostřed dialogu, a jímž klade vedle sebe nespojité fragmenty řeči i reality. Tyto ostré, "filmové" střihy vnášejí do statičnosti banální existence významový vzruch a přispívají k počáteční nejednoznačnosti zobrazovaných situací; text nabývá podob hry na hledání a postupné odkrývání významů, ovšem hry bez stálých pravidel. "Podstatným půvabem této autorky je dar kritického vnímání. Nalezla způsob, jak s danou skutečností vyjít a jak se jí přitom nevázat. Pořád je to ona, kdo má v tomto střetání jasnější hlavu a pevnější ruku. Důvěrně se s banalitou zná, ale je od ní suverénně odlišena" (M. SUCHOMEL).
ALENA VOSTRÁ (17. 5. 1938 v Praze - 15. 4. 1992 v Praze) na sebe upozornila prozaickým debutem Bůh z reklamy (1964), dvěma povídkami, v nichž nejednoznačnost vnitřního světa protagonistů znázorňuje minuciózním záznamem osobitých jazykových projevů. Psala rovněž divadelní hry (Na koho to slovo padne, 1966; Na ostří nože, 1968) a pohádky i příběhové prózy pro mládež, v nichž schopnost vytvářet živé, věrné dialogy spojuje s vnímavými charakteristikami dětských hrdinů (např. Všema čtyřma očima, 1982; Výbuch bude v šest, 1986). Kritika si od počátku cenila jejího stylistického experimentátorství. Tvárné i myšlenkové výboje, zasahující prózu i poezii, byly příznačné pro konec 60. let a v rozličných směrech se projevily i v tvorbě autorů, s nimiž Vostrou spojují např. motivy všedního prostředí a stereotypního životního stylu či postavy podléhající banalitě (V. PÁRAL, J. FRIED, později Z. ZAPLETAL, P. VERNER). Rezignací na tradiční příběh má Vostrá blízko např. k V. LINHARTOVÉ, ale i k dílům francouzského nového románu. Groteskno vytvářené v dialozích dvojsmyslností, mnohovýznamovostí projevu, postupným zjasňováním, odhalováním jeho kontextu, odkrýváním dalších možných vazeb, významů slova či věty sbližuje autorku s tvůrci absurdních próz a dramat (např. s I. VYSKOČILEM nebo V. HAVLEM).
Lit. F. Benhart: A. V. aneb odvaha být mimo, Plamen 1966, č. 10; M. Červenka: Kritický metr na metr knih, Orientace 1966, č. 6; J. Hrabák in K morfologii současné prózy, Brno 1969; J. Opelík: Hromádka nových českých románů, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; F. Všetička: Kompozice Vlažné vlny od A. V., ČLit 1970, č. 5-6; M. Suchomel: Čas románu, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)