Triptych baladických novel o konfliktech lidí s mytickým řádem života.
Dějištěm knihy je Šumava: poprvé v neurčitém čase, kdy se pověsti ještě prolínaly se skutečností, podruhé za třicetileté války a potřetí v době zcela nedávné. Členění próz podtrhuje spojitost mezi lidskými osudy a koloběhem ročních období a názvy kapitol i oddílů mají poetizující ráz (Vůně květů, tíže plodů, Po dni noc a po noci den apod.). Ve všech novelách je ústřední zápletka založena na porušení "zákona", odvěkého řádu věcí. V Pověsti o Hanesu Gruberovi sebevědomý dřevorubec přestoupí pravidla lidského společenství (nesvětí neděli se svou rodinou v kostele) i zákon mýtu: když zvítězí nad třemi vílami, které jej chtěly utancovat k smrti, odmítne dvě z nich probodnout nožem. Věčné mládí, které svým vítězstvím získal, se mu tak změní z odměny v trest. Uprostřed přírody prožije rok s vílou proměněnou v ženu, ale ta stárne mnohem rychleji než on a na prahu nového jara umírá. V lidském světě zatím uběhlo sto let a Hanesova dcerka se změnila v pouhé jméno v paměti stařen. Hanes pak vyhledá smrt v tůni, kde jeho příběh začal. Hrdinka Balady o Katarině se vzepře zákonu cikánské tlupy, když se zamiluje do "gádža", kupeckého synka ze Zlatých Hor. Zaplatí za to ušima, které jí - jako údajné zlodějce - uřeže kat. Poté se vrací ke svým a stane se ženou již nemladého Aladara. Alena, žena polesného Václava Zahnala z Příběhu zapomenutého fořta přichází na Šumavu s romantickými představami a drsnost tamních podmínek (i zjištění, že její muž kdysi, byť v sebeobraně, zabil člověka) ji zaskočí. Odjede k rodičům a chce, aby z Šumavy odešel i Václav. Ten má dobrou vůli jí vyhovět, ale ve snaze předat revír v co nejlepším stavu přecení své síly a málem zmrzne. Alena se k němu nakonec vrací a podřizuje se nepsaným zákonům Šumavy: "Václav div nezemřel, když jí chtěl jedinkrát vyhovět. Má žena takového muže vůbec nějakou volbu?"
Triptych vychází z tradiční představy o Šumavě jako prostoru s magickými atributy: člověk s ním musí žít v souladu, jinak jej osudové síly potrestají. Fakt, že v čele knihy stojí příběh založený na pověsťových motivech, má důsledky i pro další dvě prózy, vyprávěné v zásadě realisticky: jednou vyvolaná atmosféra a stabilní krajinný rámec dávají i jim přídech mýtu. Na sugesci baladické atmosféry příběhů se podílí především subjekt vypravěče. Jeho zorný úhel osciluje mezi póly objektivního popisu a personalizovaného zobrazení jakoby očima postav (hlavně v situacích citového vzrušení); tím autor stírá hranice mezi světem skutečných věcí a světem představ. Vypravěč přitom na sebe upozorňuje, oslovuje postavy, komentuje jejich počínání a apostrofuje i čtenáře, aby jej vtáhl do magického prostoru vyprávění: "Ale vstupme do lesa nad Srním, poraňme si ruce o švihající větve strážních smrků, které hlídají přítmí, a překročme bludný kořen." Převažujícím gramatickým časem je v novelách prézens, který vypravěči umožňuje podávat všechny děje jako něco živého, neukončeného, odehrávajícího se právě nyní. Jednání postav se tím monumentalizuje, a to přesto, že vypravěčská dikce i slovní výběr zůstávají vcelku civilní. K vytvoření baladické atmosféry přispívají i motivy věšteb, chmurných předzvěstí, paralelismů mezi děním přírodním a psychickým, refrénovitě se vracející obrazy a představy (černý pes s rudýma očima, který v první novele jako symbol hltavého a smrtícího času připomíná Hanesovi pomíjivost jeho štěstí, bílý kůň jako emblém volnosti v Baladě o Katarině), a také četné mélické prvky v rovině tematické i stylové (motivy hudebních nástrojů - citery, čela a flétny v Pověsti o Hanesu Gruberovi, tamburíny v Baladě o Katarině, která je navíc členěna do tří "zpěvů"; citace písní a popěvků; stylistické figury založené na několikerém opakování slov a slovních spojení, ojediněle i rytmizace textových úseků). - Osudová tragika Šmídových milostných příběhů vyplývá z neslučitelnosti světů, do nichž patří jejich protagonisté: autor přitom projevuje cit pro odlišnou mentalitu lidí formovaných rozdílným životním způsobem a prostředím. Zvlášť výrazně jsou figury odstíněny v Baladě o Katarině, kde je romská dívka konfrontována nejen se svým slabošským milencem-studentem, ale i s postavami německých sedláků spoutaných svými vztahy k půdě a hospodářství (starý Alpin Horst, který nechá cikánskou rodinu přezimovat ve své chalupě; jeho vnuk Jáchym milující Katarinu, ale neschopný přizpůsobit se její nespoutanosti), a kde jemné povahové nuance charakterizují i jednotlivé postavy uvnitř romské komunity. "Zákon" je ve Šmídově pojetí tvrdý, zároveň však lidi nutí, aby vydali ze sebe to nejlepší. Explicitně to formuluje závěrečná kapitolka třetí novely (s příznačným názvem Chvála zákona): "Život buď je, nebo není, vše ostatní je záležitostí hnidopichů. A věřme, že nejkrásnější plody nevyrůstají z přepychu, ale z nezbytí. /.../ A tak nelitujme muže a ženu, kteří se podrobili. Přejme jim nový boj. / I sobě přejme dlouhý boj. Neboť klid je umíráním."
ZDENĚK ŠMÍD (nar. 17. 5. 1937 v Kdyni) debutoval r. 1977 románem o krušnohorských dřevorubcích Sbohem, Dicku!. Prvotina předznamenala jeho další tvorbu obdivem k přírodě a k lidem, kteří mají smysl pro romantiku, humor i chlapsky neokázalé přátelství. Tento rys je patrný nejen v Trojím čase hor, ale i ve vynalézavě komponovaných humoristických knížkách o vodácích (Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, 1979) a turistech (Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách, 1984), stejně jako v próze z prostředí folkových hudebníků Miss Porta (1988). Druhou linii Šmídova díla tvoří nepietní, parodistickým humorem a nadhledem současníka okořeněné parafráze lidových i literaturou již dotčených pověstí, legend a vyprávění z Karlovarska (Strašidla a krásné panny, 1983), Chodska (Dudáci a vlčí hlavy, 1987) a českých hradů (Předposlední trubadúr, 1991); součástí této řady je i kniha Jan, černý proutník (1990), v níž se navíc objevují ostny protiliterátské satiry. Satiricko-humorný pohled charakterizuje i román Babinec (1988) vytěžený z učitelského prostředí (Šmíd působil po větší část života jako učitel). Zatím nejambicióznější autorovou prózou je Cejch (1992), rodová sága navazující zvláště v úvodních partiích na mytizující ladění Trojího času hor. V tomto plnokrevném epickém díle dokázal Šmíd (sám po dědovi potomek německého rodu) citlivě zaznamenat, jak postupovalo odcizení mezi českým a německým etnikem, jež žila vedle sebe celá staletí bez vzájemných konfliktů, jak soužití vystřídala nenávist a jak nakonec vše skončilo osudovou prohrou obou znepřátelených stran: odsunutým Němcům zbyl stesk, Čechům se kvetoucí kraj změnil pod rukama v rozvaliny, které si příroda krok po kroku bere zpátky.
Trojí čas hor navazuje zachycením svérázu šumavské přírody i tamních obyvatel na literární odkaz K. KLOSTERMANNA (jeho román Ze světa lesních samot, 1894, je v třetí novele také citován) a A. STIFTERA. Výrazná je v knize vančurovská inspirace, a to jednak v chápání života jako trvalého zápasu, jednak v pojetí vypravěče a v baladické monumentalizaci dějů po vzoru Markéty Lazarové.
Lit. J. P. Kříž: Rok na polesí, LitM 1978, č. 6 (o knize Sbohem, Dicku!); P. Čech: Třikrát ze Šumavy, Práce 25. 8. 1982; M. Uhlířová: Hory a lidé, Kmen (příl. Tvorby) 1982, č. 28; V. Viktora: Člověk, láska a hory, Pravda (Plzeň) 7. 5. 1982; (zn): Tři novely, NK 1982, č. 18; M. Uhlířová: Pověsti v novém rouše, Kmen (příl. Tvorby) 1983, č. 29 (o Strašidlech a krásných pannách); V. Viktora: Netradiční chodské pověsti, Pravda (Plzeň) 2. 12. 1987 (o Dudácích a vlčích hlavách); J. Schneider: Šestý pád: o škole, Kmen 1988, č. 46 (o Babinci); V. Just: Študáci, kantoři a pišišvoři atomového věku, in Z. Š.: Babinec, Praha 1990; o Cejchu: B. Dokoupil: Cejch v duši, Tvar 1993, č. 15; J. Jungmann: Román proti cejchování, LitN 1993, č. 20 .
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)