Román o osudech mladých Čechů za totálního nasazení v Německu během 2. svět. války.
Román je členěn do sedmi obsáhlých kapitol, rozdělených na řadu číslovaných podkapitol. Popisuje pohnuté osudy mladých lidí ročníku 1921 nejrůznějších profesí, zájmů i založení, které spojil společný osud "totaleinsatzu". Zabírá časový úsek od října 1942 do začátku května 1945. Nemá individuálního hlavního hrdinu, v centru autorovy pozornosti je celá druhá pracovní kompanie, a to nejen čeští totálně nasazení dělníci, ale i jejich němečtí strážci. Z poměrně rozsáhlého spektra postav věnuje autor nejvíce prostoru i sympatií Honzíku Kovářovi, mladému klavíristovi a skladateli, politickým přesvědčením komunistovi, který i v neznámém německém prostředí hledá cestu k antifašistům. Mezi nimi se setkává s Käthe, s níž prožívá krátký milostný vztah, násilně přerušený dívčiným zatčením. Honzík je přirozeným vůdcem druhé kompanie, v níž výrazně figurují především drsně dobrácký dělník Kovanda, nejstarší člen kolektivu, věčný rebel a posměváček, dále Karel, kterého instinktivní odpor vůči nacistickému násilí vede na pozice ideově velice blízké Honzíkovým, a Pepouš, tělesně slabý a názorově rozkolísaný student, zastánce masarykovské demokracie, shromažďující po celou dobu formou deníkových zápisků a výstřižků z novin jakýsi soukromý archív 2. svět. války. Z kolektivu se naopak stále více vyděluje egoista Olin, končící jako kolaborant a udavač. Nacismus ztělesňují v románu především postavy zakomplexovaného hrbatého hejtmana Karla Kiesera, cynického feldvébla Benta a sadistického tupce svobodníka Hilla. Ale i mezi německými vojáky jsou čestné výjimky - např. vojín Lipinski, pocházející ze smíšené německo-polské rodiny a proti své vůli navlečený do uniformy wehrmachtu, který se snaží Čechům všemožně pomáhat. S blížícím se koncem války přibývá i v německém zázemí bezprostředních setkání se smrtí při náletech britského a amerického letectva (mezi oběťmi je i Pepouš). Román uzavírá hromadný útěk českých dělníků na samém sklonku války a jejich setkání s tanky sovětské armády.
Žánrový typ románové kroniky umožnil Ptáčníkovi zachytit širokou škálu dějů, osob i míst v množství volně na sebe navazujících a chronologicky řazených epizod. Nečetné retrospektivní pasáže slouží k prohloubení charakteristiky postav. Záměrem knihy bylo ukázat (v souladu s dobovým chápáním české válečné rezistence a odboje), jak přes různost východisek i založení dospívala většina totálně nasazených dělníků v Německu pod vůdčím vlivem komunistů od instinktivní nenávisti vůči okupantům k uvědomělému odporu k fašismu jako ztělesnění zla a nelidskosti. To je nejlépe patrno na vývoji Pepouše, jehož postava patří k psychologicky nejpropracovanějším. Stejně pečlivě je vybudována i psychologie feldvébla Benta, cynického nihilisty, který dovede pouze ničit. Další postavy neprocházejí složitějším vývojem a jsou spíš nositeli dosti přímočaré ideové polarity románu (Honzík, Kovanda, Karel, Olin, hejtman Kieser, Hill), ostatní hrají jen úlohy epizodní. Próza vytváří stylově jednotný celek, v němž převažuje popisně realistické vyprávění ve 3. osobě. Jeho tok je občas zpomalován úvahovými pasážemi, vnitřními monology postav i reflexemi autora-vypravěče, který v textu vystupuje jako nositel společného vědomí kolektivu. Pouze na několika místech je tento proud přerušen výňatky z Pepoušova deníku (na rozdíl od ostatního textu je tištěn kurzívou).
Ročník jedenadvacet (zfilmován v r. 1957 režisérem V. GAJEREM) je prvotinou KARLA PTÁČNÍKA (nar. 27. 8. 1921 v Břeclavi). Vychází z autentických zážitků autora a tím má blízko k vlně tzv. koncentráčnickýh próz, která v 50. letech vrcholila povídkami E. F. BURIANA Osm odtamtud (1954) a románem N. FRÝDA Krabice živých. Na osobní zkušenosti ostatně stavěla válečná próza i později, např. v povídkách A. LUSTIGA nebo v generačním románu J. OTČENÁŠKA Kulhavý Orfeus. Samotné téma totálního nasazení zpracoval mj. K. HOUBA v novele Po noci jitro (1959), L. KUNDERA v dramatu Totální kuropění (1961) a v 70. letech V. MILOTA v próze Tiché vzpoury (1975). Ptáčník využil metodu líčení kolektivních zážitků kamarádské party vrstevníků, které postupně rozděluje doba se svými politickými zvraty, ještě jednou jako základ svého generačního románu Chlapák (1969). Válečné téma - postavení německého vojáka v krutých frontových podmínkách - se objevuje v jeho komorní psychologické novele Strach (1961).
Lit. V. Kocourek: Obraz skutečnosti a její stylizace, Květen 1955/56, č. 1; V. Řezáč: Ptáčníkův román Ročník jedenadvacet, LitN 1955, č. 10; J. Skácel: Po deseti letech, HD 1955, č. 1; V. Stejskal, NŽ 1955, č. 4; A. Haman: O tak zvané "druhé vlně" válečné prózy v naší současné literatuře, ČLit 1961, č. 4; J. Lukeš: V mládí politik, v stáří idylik, LidN 27. 8. 1991; Š. Vlašín in K. P.: Dům uprostřed města, Praha 1991 + Žít šťastně a naplno..., in K. P.: Život, spisovatelé a já, Praha 1993.
(František Ryčl, Slovník české prózy, 1994)