Román o mladých lidech přelomu 70. a 80. let v prostředí společenské spodiny a v exilových komunitách.
Příběh dospívajícího Olina je rozčleněn do tří dílů - Děti rodičů, Děti ráje a Děti cest. První dva se odehrávají v severních Čechách, třetí v italském, rakouském a francouzském exilu. Úvodní část zachycuje Olinovu vzpouru vůči stereotypům, jež mu vnucují rodiče a škola ("Tak dobře. Já se nechám léčit, udobřím se s rodiči, budu makat, to znamená v pět vstávat, v šest píchat, ve tři bejt doma, udělat nákupy, pak se dívat na debilní film, jít spát. To je ten život, za který mám bejt vděčnej?"). Větší prostor pro seberealizaci nachází v partě, která se schází v hospodě U Boučků, mezi svými vrstevníky. Jejich životní způsob se vyznačuje jednak odporem ke konzumní společnosti, sešněrované pokryteckou morálkou, jednak pokusy vytvářet si iluzi svobody pomocí erotických a alkoholických extází. Olin se zříká vzdělání, odcizuje se rodičům a oddává se nezávaznému způsobu přežívání hraničícímu s kriminalitou. Když selhává jeho ukvapeně uzavřené manželství, pokouší se o sebevraždu a končí v psychiatrické léčebně. Tím oddaluje nástup do vojenské služby a získává potvrzení o své "nenormálnosti". V druhé části trilogie parta pokračuje v mejdanových opojeních, avšak romantické útěky od reality se daří stále méně. Protikladem hospodských figurek se postupně stává Lesní muž, pomatený vyběrač popelnic, bývalý letec na západní frontě a vězeň z 50. let, který v očích party vyrůstá v symbol tragických obětí společenského systému, mezi něž se její členové rovněž počítají. V závěrečné části trilogie Olin prchá před trestními postihy do ciziny. Bez přikrášlování jsou zde vylíčeny amorální poměry uvnitř východoevropské emigrace ve sběrných táborech v Itálii a v Rakousku. Strastiplná pouť je pro Olina spíše očistcem než dobrodružstvím. Avšak závěr románu obsahuje nejen pocit jakési "zenové" vyrovnanosti, ale také prvky disharmonie, vyplývající z náznaku toho, že Olin přece jen opustí komunitu společenských vyděděnců a vydá se do Paříže.
Pelcova próza je zvláště ve svých prvních dvou částech typickou ukázkou spontánního, autobiograficky zakotveného realistického vypravěčství, jehož autenticita je zvýrazněna 1. osobou jednotného čísla a minimálním rozdílem mezi velice expresívními party přímé řeči a jazykem vypravěče. Nezvykle vulgální slovník je třeba chápat nejen jako provokující gesto, ale také jako snahu o zachycení mluvy deklasovaných sociálních skupin. Ačkoliv Olin i další postavy trilogie za svými postoji ukrývají intenzívně prožívanou touhu po svobodě v jakési její ideální podobě, jiné životní hodnoty a estetické i etické normy opomíjejí, či spíše ostentativně odmítají. Patologičnost některých životních projevů Olina a jeho přátel je zdůvodňována jejich pasívním, ale důsledným odporem k nepřirozenému a pouze jinak amorálnímu životnímu způsobu znormalizované české společnosti. V příběhu se sice několikrát mihne názor, že jsou spíše mentálními slabochy než protispolečenskými rebely, ale autor mu nestraní. I závěrečná část knihy je svým charakterem dějová, avšak vypravěčský způsob je obohacen o prostředky sebereflexe (pomocí střídání 1. a 3. osoby) a subjektivizace. Z datace jednotlivých dílů vyplývá, že úvodní část byla psána dodatečně, a lze proto vyvozovat, že autor usiloval o zachycení Olinova vývoje od naivně přímočarého nazírání na svět k hlubšímu chápání vlastní existenciální situace. Jeho románová výpověď má blíže k literárnímu dokumentu než k umělecké próze s estetickým a filozofickým přesahem.
JAN PELC (nar. 15. 4. 1957 v Podbořanech) patří spolu s J. NOVÁKEM a J. SVOBODOU k mladší vrstvě českých prozaiků, kteří debutovali až v exilu. Jednotícím rysem tvorby těchto autorů je destrukce ustálených literárních, jazykových i morálních norem a antiiluzívnost (i ve vztahu k západní realitě). V tom do jisté míry navazují na generaci autorů, která v různých světových literaturách přicházela na rozhraní 50. a 60. let s programem protispolečenské revolty (J. KEROUAC, A. SILLITOE, M. HLASKO). O literární zobrazení mladých lidí z okraje společnosti se v 70. a 80. letech pokusili rovněž V. DUŠEK a R. JOHN, avšak Pelcův debut je v porovnání s jejich romány tak otevřený a autentický, že mohl vyjít pouze v exilu. Poněkud zavádějící může být skutečnost, že se v Pelcově románu krátce mihnou osobnosti E. BONDYHO a I. M. JIROUSE, neboť by bylo nepřesné pokládat jeho knihu za typický projev českého "undergroundu" nebo za jeho umělecké zobrazení. Básník a teoretik I. M. JIROUS zaujal v časopise Svědectví vůči druhé části Pelcovy trilogie nekompromisní postoj: "Lidi to směšujou s undergroundem, ale Děti ráje nejsou underground. Underground je vědomý duchovní úsilí, tohle je sub-subkultura." "Undergroundem" totiž obvykle rozumíme nezávislou uměleckou aktivitu v období těsně poúnorovém (E. BONDY, B. HRABAL, V. BOUDNÍK, J. KREJCAROVÁ, I. VODSEĎÁLEK aj.) nebo alternativní kulturu pražského podzemí v 70. a 80. letech (Revolver Revue, Vokno, rock, Jazzová sekce, folk apod.). Důkazem toho, že "underground" ovlivňoval i mimopražské prostředí, je kromě Pelcova románu kupř. též Totální brainwash a Jáma (1990, 1992, podtitul Přeloučský román I a II) J. VADNÉHO a Z. SPRUZENÉ. - Poté co Pelc vydal ve svobodných poměrech další knihy, ukázalo se, že stylistická spontaneita, jíž naprosto podléhá, má své úzké, nesnadno překročitelné hranice. Opětovná sázka na autenticitu v druhé Pelcově knize (...a povídky, 1991) neznamenala zopakování relativního úspěchu prvotiny. Zprávy o všudypřítomné vulgaritě a vyšinutosti v příbězích tohoto souboru ulpívají na povrchu situačních a verbálních provokací a na odiv stavěného neumětelství. Stín dráždivého a sugestivního debutu Pelc nepřekročil ani ve své další próze ...a to mi nemůžete udělat (1993) - tradičněji pojatém morytátu, jehož hrdinou je venkovský chasník českého původu, kterého násilím odvedou do hor slovenští partyzáni a z něhož se postupně stává zrůda posedlá zabíjením. - Romantickým přístupem k tvůrčímu aktu jakožto horečnaté extázi a částečně i okolnostmi svého vzniku může román ...a bude hůř připomínat rozsáhlý románový debut Sestra (1994) J. TOPOLA, autora mladší generace undergroundu. Jeho vědomě chaotické, fantaskní, stylistickou kázní jen málo omezované zobrazení prvních polistopadových let je však významově mnohovrstevnaté a přínos tohoto románu nespočívá v prvé řadě v dokumentaci chování jisté společenské vrstvy v určité době.
Lit. Ohlasy na publikovanou ukázku, Svědectví 1985, č. 75, 76; 1986, č. 78; M. Červenka: P. jako heretik, KSb 1986, č. 3xx; I. Sviták, R. Preisner, E. Bondy: Spor tří doktorů o dobro a krásno, KSb 1986, č. 4xx; M. Jungmann: Bída romantického vzdoru, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; D. H. a P. T. (= D. Hutková a P. Tigrid), Svědectví 1990, č. 89/90; J. Alan: "Počkám, až naskočí červená, a spokojeně přecházím", Tvar 1991, č. 6; L. Hájková: ...a bude hůř?, Iniciály 1991, č. 23/24; M. Machovec: Děti ráje..., Tvorba 1991, č. 13; P. Nový: Staré provokace, MF Dnes 25. 9. 1991 (o knize ...a povídky); P. Rezek: Spor tří doktorů o Dobro a Krásu, in Filozofie a politika kýče, Praha 1991; Ztracené generace, ztracený kraj, MS 1992, č. 7 (rozhovor); o knize ...a to mi nemůžete udělat: J. Lukeš: Dřevoryt o hovádku božím mezi partyzány, LidN 30. 9. 1993; V. Novotný: Co může J. P., NK 1993, č. 35 .
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)