Baladická historická novela o marnosti lidských útěků před násilím a fanatismem.
Próza má dvě části (Vlci, Včely) a ty jsou dále děleny na číslované a stručnými názvy opatřené kapitoly. Příběh se odehrává po smrti krále Přemysla Otakara II., v době doznívající slávy křížových výprav. Dějištěm je jednak okrajové české území určené místními jmény Vlkov a Lanšperk, jednak hrad Stumm a přímořská krajina východních Prus patřící řádu německých rytířů. Hlavním hrdinou je zeman Ondřej z Vlkova. Při druhém sňatku svého otce podá nevěstě košík s netopýry ukrytými pod květinami. Otec jej v hněvu málem zabije a pak jej kajícně zaslíbí Bohu. Ještě jako chlapec složí Ondřej řádové sliby a žije přísným mnišským životem. Ochraňuje ho, ale zároveň i hlídá starší řádový bratr Armin von der Heide, fanatický vyznavač křesťanské poslušnosti a čistoty. Ondřej se účastní stíhání uprchlého rytíře Rotgiera a při pohledu na druhý břeh Visly, se mu zasteskne po domově. V době několikadenního půstu z hradu uprchne. Armin jej dostihne až v Čechách, pomůže mu při náhodné potyčce, která se změní v masakr, a odvádí jej zpátky na sever. Když se Ondřejovi naskytne příležitost, zákeřně Armina napadne, nechá ho ležet v lese a vrací se na rodnou tvrz. Otce už nezastihne, rozsápala ho při lovu jeho vlastní smečka. Lenora, nevlastní matka, uvítá Ondřeje ve smutku a se strachem. Ondřej v ní však vidí dosud mladou ženu, ztělesnění všeho, co mu bylo odpíráno. Najdou k sobě cestu a Lenora přesvědčí místního mnicha Blasia, aby je oddal. Mezitím se však znovu objevuje Armin: zdá se, že se smířil s porážkou, a tak jej pozvou i na svatbu. Armin však v nestřežené chvíli nevěstu zabije. Ondřej ho předhodí rozběsněným psům: "Prokletý Řád /.../ dosáhl svým pařátem až sem, nic jiného nezbylo na širém světě."
Novela má přísně symetrickou výstavbu. Otvírá i uzavírá ji svatební scéna, která v obou případech vyústí v krveprolití. Dvě části prózy vytvářejí výrazně kontrastní celek: s pobaltskou krajinou jsou spojeny motivy chladu, deště, šedivého nebe, mořských vln a písku; domov charakterizují obrazy prozářené sluncem a prosycené včelím bzukotem. Protikladnou funkci mají i obě postavy, mezi nimiž se Ondřej ocitá: Armin je hledač absolutní duchovní čistoty, chtěl by zbavit svět všeho nízce tělesného; na Blasiovu námitku, že to by vlastně znamenalo zánik života, odpovídá: "Nechť zanikne! /.../ Zůstanou andělé /.../"; štěstí svého přítele ničí proto, že jej chce zachránit životu věčnému - a přitom obětuje i svou vlastní spásu. Zabíjí z ideálních pohnutek - a právě tím se paradoxně zříká své lidskosti. Lenora je naopak výrazem Körnerova pojetí ženství jako přírodního, vegetativního pólu života s jeho trpností a přilnavou odevzdaností. Kontrastní povahu mají i obrazy vlků a včel, jež se objevují v názvech dvou částí prózy. Vlci loví ve smečce a společně čelí nebezpečí, dovedou se však také požírat navzájem ("vlci jako řádoví bratři..."). Včely představují živel tvořivý, jsou v novele symbolem domova a krajiny oplodněné lidskými touhami a prací. Obrazy vlků a včel mají ovšem i další, přidružené významy: První symbolizuje také krutost spjatou s původním pohanským způsobem života i s křesťanskou nesmiřitelností vůči pohanům a odpadlíkům ("vlčí" symboliku tak autor užívá nejednou i ve spojitosti se samotným Ondřejem: výmluvné je ostatně i jméno jeho rodiště). Druhý zase odkazuje k životu naveskrz všednímu, postrádajícímu duchovní vertikálu. - Tak jako ve všech svých prózách i v Údolí včel Körner vypráví především prostřednictvím obrazů, vizuálně efektních scén. Kombinuje vyprávění ve 3. osobě (lyrismus krajinomalby a filmově snímaný popis dějů) s dialogy; jeho autorský vypravěč není ovšem neutrální, hranice mezi jeho partem a pásmem postav je prostupná, duševní stavy hrdinů jsou často zachycovány nepřímo - v projekci do atmosféry krajiny nebo do sarkastických poznámek vypravěče.
Körnerovy prózy jsou vesměs variacemi na téma vykořenění a bezmoci vůči tzv. velkým dějinám, které autorovi splývají především s válkami, násilím a osudovou lidskou slepotou. V tomto smyslu není rozdílu mezi jeho díly zasazenými do období 2. svět. války a díly s tematikou ze vzdálenější historie, ani mezi jeho romány a novelami. Novelistika s historickou tematikou vyplňuje zejména druhou polovinu autorovy tvůrčí dráhy. Po rytířském středověku jej zaujala prusko-rakouská válka r. 1866, z níž vytěžil prozaický diptych o jejích veteránech poznamenaných prožitkem hromadných masakrů (Post bellum 1866, 1986) a příběh jedné z mnoha obětí policejní mašinérie založené na vynuceném konfidentství (Život za podpis, 1989; zfilmoval J. MAJEWSKI, 1989 pod titulem Kainovo znamení). Do 1. svět. války je zasazena próza Anděl milosrdenství (1988; zfilmoval M. LUTHER, 1993) s postavou vdovy po rakouském důstojníkovi, která usiluje odčinit válečné viny svého muže. Konec třicetileté války a agonii někdejších vznešených ideálů pak evokuje Psí kůže (1991; televizní film režíroval A. MOSKALYK, 1983). Jestliže v Údolí včel byly póly života a zmaru kontrastně vyváženy (tím se Körner zřejmě nejvíce přiblížil VANČUROVĚ Markétě Lazarové, 1931), v těchto pozdějších prózách sílí tendence k explicitnějšímu vyjádření autorova fatalistického názoru na lidský úděl: pochmurnost jejich emocionální atmosféry stupňuje i expresivní styl, v němž se zjitřele sarkastický, sebemučivý autorský pohled stále výrazněji prostupuje se zorným úhlem postav. Pro díla z novější historie je charakteristické i masivní využití různých kulturněhistorických detailů získaných v dobovém tisku a jiných pramenech. - Údolí včel patří k těm Körnerovým prózám, jejichž knižnímu vydání předcházela filmová podoba. Stejnojmenný film F. VLÁČILA byl vyroben v r. 1967 (ukázku scénáře otiskl v témže roce časopis Film a doba). S VLÁČILEM pak Körner spolupracoval i na filmech Adelheid (1969), Pověst o stříbrné jedli (1973) a Stín kapradiny (1985, podle prózy J. ČAPKA).
Lit.: J. Poláček: Příběh lásky a nenávisti, Rt 20. 9. 1978; V. Novotný: Reliéf o dávnověku, Tvorba 1979, č. 12; J. Lukeš: Další svědek umírajícího času?, SvS 21. 7. 1988 (o Andělu milosrdenství); o Životě za podpis: R. Matoušová: O prohrách nejen Körnerových hrdinů, Tvar 1990, č. 14; J. Schneider: K.: "Jsme jenom bezmocni...", Tvorba 1990, č. 40; J. Vohryzek, LidN (příl. LitN) 1990, č. 37 ; o Psí kůži: B. Dokoupil: Poslední bitva zhasla, Tvar 1992, č. 50; J. Lukeš: Mezi literaturou a filmem, LidN 24. 9. 1992 .
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)