Román o jednání lidí zasažených válkou, akcentující obecné existenciální otázky.
Román sestává ze čtyř oddílů: Předehra 1938 - Ztracený kraj; Část první - Válečné štěstí; Mezihra 1915-1938 - Větrné pole; Část druhá - Až udeří hodina. První i druhá část, uvozené moty z HALASE a KNIGHTA, jsou ještě dále členěny na kapitoly s názvy. Ústřední postava, Vojtěch Windfeld, přihlíží v uniformě čs. armády německému záboru pohraničních oblastí. V pohnuté době se poprvé setkává se svým tchánem, bývalým soudcem Valdou, k němuž se (do vesničky Drozdovice) spolu s těhotnou ženou Broňou uchylují. První část vykresluje život Windfeldovy rodiny za protektorátu a přibližuje další obyvatele Drozdovic. Windfeld, zaměstnaný jako účetní v nedalekém městečku, se pro svou uzavřenost setkává většinou s antipatiemi. Podezírají a přezírají ho i místní kolaboranti - lesní Doubrava, skladník Brauner, starosta Vavřík ad. Ve skutečnosti je Windfeld spolu s dělníkem-komunistou Válkem, sedlákem Hejmalou a obchodníkem Netolickým členem ilegální odbojové skupiny Robert. Ta se ovšem omezuje na sbírání a předávání informací, a to Windfelda naplňuje pochybnostmi o smyslu její existence. Jeho vztah k Broně prochází navenek nepřiznanou krizí. Vojtěch se domnívá, že jej zachránila před přeložením do Brna intervencí u svého bývalého snoubence Axmana. Nedokáže však s Broňou o této věci hovořit. Mezihra je věnována Vojtěchovu dětství, dospívání a jeho vztahu k Broně. V druhé části, odehrávající se v posledních týdnech války, se vnitřní i rodinné Windfeldovy rozpory, stejně jako rozpory společenské, vyhrocují - ti, kteří mlčeli, se náhle cítí být hrdiny, mnozí "převlékají kabát". V samém závěru se zdá, že se Windfeldovi podaří vyjít z bludného kruhu pochyb a nejistoty: krátce poté, co v rozhovoru s Broňou zjistí, že setkání s Axmanem proběhlo jinak a že jeho podezření nebylo oprávněné, naskytne se mu příležitost k odvážnému činu. Spolu s Válkem překračují slepé rameno řeky (které vesnici odděluje od hlavních postupových linií fronty), aby se pokusili zachránit lidský život. Ve chvílích, kdy se jim to podaří, téměř již v okamžicích svobody, umírá Broňa, zabita - v podstatě náhodou - ustupujícími Němci.
Poslední scéna románu, vyprávěného v er-formě (jen Mezihra využívá ich-formy), je uměleckým záznamem reálné události z Körnerova života (později sám vyznal, že má pro jeho tvorbu klíčový význam): 7. 5. 1945 zahynul v Uhřičicích u Kojetína jeho otec, vedoucí odbojové organizace. Autorova biografie se do románu promítá vícenásobně, o čemž svědčí i fakt, že Vojtěchu Windfeldovi propůjčil den a měsíc svého narození. Přes svůj autentický základ je příběh konstruován tak, aby nastoloval otázky směřující do oblasti etické a existenciální. To určuje i Körnerův styl, "který záměrně vynechává celé vrstvy věcí a dějů, aby byly navozovány kontakty jednotlivých faktů a momentů spíše na velkou vzdálenost a napřeskáčku" (Z. KOŽMÍN). Dramatičnost a napětí dodávají textu nejen dějové zvraty, ale především stálé a mučivé sebereflexe. V podstatě lyrickodramatický způsob výstavby díla se promítá i do četnosti a expresivity metafor, navozujících šerosvitnou atmosféru. Přírodní, dějinné a osobní je v nich navzájem propojeno: "/.../ a děti se rodily pokřivené, děti horských podzimů a pijanů a vánic /.../" Přírodní motiv často předznamenává charakter postavy či dějové peripetie: tak osamělá jedle v Prologu stojí "ve zbytečném vzdoru" a schytává blesky podobně jako Windfeld; zpěněné jarní vody Moravy hledají své dřívější koryto stejně, jako příchod fronty smýká s lidmi vytrženými válkou z jejich životního prostoru. Symbolika, v některých případech až ornamentálně vyjádřená, hraje v románu stěžejní úlohu. Klíčem k postavě hlavního hrdiny je jeho příjmení (doslovně přeloženo: větrné pole), představující jej jako člověka z "větrné setby", tedy člověka nejistého, bloudícího, neschopného zařadit se. Jeho oscilace mezi marností a až romantickou, zdánlivě zbytečnou touhou po smysluplném činu (neboť zlo jej krutě a absurdně zasahuje ve chvíli těžce vybojované naděje), je jedinou možností, jak nebýt "slepým ramenem" vlastního osudu. Je výrazem intenzivního duchovního směřování, aktivního životního východiska. Vojtěch přes všechny prohry stojí výše než jeho z valné části pouze pragmaticky přizpůsobivé okolí.
I když Slepé rameno vyšlo až po novele Střepiny v trávě (1964), je de facto literární prvotinou VLADIMÍRA KÖRNERA (nar. 12. 10. 1939 v Prostějově), hlavní profesí filmového scenáristy; podle údaje v závěru vznikalo v letech 1958-63. Obě prózy zřetelně vytyčily stěžejní autorovo téma: jedinec konfrontovaný se zlem v podobě války. Životní trauma vyvolané tragickým zážitkem z dětství se stalo určujícím faktorem i pro všechny další Körnerovy knihy. Námětové a motivické shody (doba 2. svět. války a období těsně poválečné, svár českého a německého živlu, osamělí, ne vlastní vinou "vyvržení" hrdinové, marně hledající cestu k ostatním) k prvním pracím těsněji přiřazují triptych Podzimních novel - Adelheid, Zánik samoty Berhof (1973), Zrození horského pramene (1979). Z 2. svět. války tematicky čerpají i scénáře filmů Kukačka v temném lese (1984, podle námětu Z. K. SLABÉHO, režie A. MOSKALYK) a Chodník přes Dunaj (1989, spoluscenáristé M. PUOBIŠ a M. LUTHER, režie M. LUTHER). Ač Slepé rameno jako jedno z mála autorových děl nevzniklo přepracováním filmového scénáře, jeho významnou stránkou je sugestivní vizuálnost (využití filmových postupů v próze sbližuje Körnera s J. PROCHÁZKOU). Zřetelné jsou vazby na prózu s obdobnými existenciálními náměty (J. ANDRZEJEWSKI, Popel a démant; A. MORAVIA, Horalka). Narušením ustálených stereotypů v zobrazení českého odboje a především demytizací chování valné části národa v době okupace a krátce po ní navazuje kniha na Zbabělce J. ŠKVORECKÉHO a předchází Cestu ke hřbitovu O. FILIPA (ta se odehrává zčásti v Ostravě, tedy v Körnerovi blízkém, národnostně neklidném prostředí severní Moravy). Skepsí a deziluzí Slepé rameno rezonuje s prózami J. ŠOTOLY. Absurditou, s níž válka zasahuje do lidského osudu, připomíná díla L. FUKSE, A. LUSTIGA nebo román V. KALINY Signum laudis.
Lit. Z. Kožmín: Mezi stylizací a stylem, LitN 1965, č. 46; M. Pohorský: Mladý prozaik, RP 21. 12. 1965; S. Bartůšková, Impuls 1966, č. 2; K. Dostál: Proměny a setrvávání, Plamen 1966, č. 4; V. Dostál: Potřeba protiváhy, KT 1966, č. 6; M. Petříček: Román s metodou, HD 1966, č. 1; J. Galík: Próza V. K., Štafeta 1977, č. 1 + K typologii prózy V. K., AUPO, Philologica 50, Studia Bohemica III, Praha 1984; V kontrastu temné a bílé, FaD 1986, č. 8 (rozhovor); J. Adam: Detaily velkých obrazů, in V. K.: Adelheid, Údolí včel, Anděl milosrdenství, Praha 1989; Beztrestní kati. Rozjímání o konci velké války, LidN 8. 5. 1990 (rozhovor); J. Lukeš: Čas a místo: dramatické tenze, in Orgie střídmosti aneb Konec československé státní kinematografie, Praha 1993; Píšu v obrazech a scény vidím, NK 1993, č. 19 (rozhovor).
(Josef Soukal, Slovník české prózy, 1994)