Román o několika generacích dělnického rodu stylizovaný jako vyprávění matky synovi.
Román obsahuje 13 číslovaných kapitol. Zachycuje rozhodující okamžiky života hlavní hrdinky od narození syna Ivana v r. 1946 až po konec 60. let. Matčiny vzpomínky doplňuje 18 synových komentářů. Klíčové okamžiky z historie rodu splývají v proudu vyprávění s rovinou běžných každodenních starostí hrdinky, která se ve vzpomínkách vrací k hospodářské krizi ve 30. letech, k 2. svět. válce, k poválečnému budovatelskému nadšení i k politickému vývoji po r. 1948. Jako matka dítěte se vyrovnává s uvězněním manžela v 50. letech i jeho návratem na počátku následujícího desetiletí. S mateřskými obavami komentuje okolnosti r. 1968. Syn reaguje především na matčiny výchovné metody, vztahy uvnitř rodiny a naivní revolučnost rodičů. Poslední synova promluva reflektuje fakt matčiny smrti.
Název románu odkazuje k tématu a naznačuje i jeho didaktickou funkci. Určující je v něm zorný úhel ženy, která své mateřské poslání chápe v širších rodových souvislostech. Mezi strachem a nadějí, stresem z prožitého i obavami z budoucího hledá vlastní výchovné metody. Chce ve svém dítěti uchovat paměť proletářského rodu. Charakter jejího monologu je daný životním názorem, v němž je nade vše stavěna sociální spravedlnost pro všechny, stejně jako rodinné souznění a štěstí, jež dovede člověku dát sílu, aby přežil i sebevětší hrůzy. V pásmu vzpomínek se pozvolna skládá obraz svérázné plebejské filozofie: "Když už nemáš nic, ani krejcar, /.../ pořád ti ještě zůstane smích, a když už nepopadneš dech, můžeš si aspoň v duchu zazpívat. /.../ Ale člověk potřebuje k životu málo, jen trochu světla a trochu tepla." Tragické momenty života nadlehčuje autorka komickými situacemi a přirozeným humorem, vyhýbá se nostalgii a sentimentalitě, v povahokresbě i v podání poválečných proměn společnosti ovšem místy idealizuje. K hyperbolizaci kladných sil života přispívá kataklyzmatické pozadí, na něž jsou promítnuty (např. skutečnost mateřství proti traumatizujícím apokalyptickým vzpomínkám z koncentračního tábora). Kontrast vystupuje jako jeden ze základních stavebních prvků prózy, a to např. i ve střetech mezi romantizujícími sny, které se stávají útočištěm několika pokolení, a realitou bídy, nemoci, smrti. Na kontrastu je založena i konfrontace duchovního světa matky a syna: matčin emocionální pohled se opírá o krutou empirii, pochybovačný, kritický pohled syna vyplývá z menší životní zkušenosti, ale i z rozporů mezi matčiným idealismem a pragmatismem, který převládá v jejím okolí. Až v okamžiku matčiny smrti se syn dobírá pochopení jejího postoje a dává jí za pravdu. Největší prostor ve vyprávění zaujímají události z doby přibližně do synova šestého roku, což odpovídá potřebě úzké vazby mezi dítětem a matkou. Výpovědi syna i matky mají podobu monologu a skrytého dialogu. Syn je adresátem matčina vyprávění, aktivní roli zaujímá až ve vlastních komentářích. Generační rozdílnost se odráží také ve zvolených stylistických prostředcích. - V románu je patrný autorčin smysl pro spojení biologického rozměru života s jeho filozofickým uchopením. Z časového odstupu nicméně vystupují do popředí její iluze v hodnocení politických událostí a omezenost plebejského pohledu na skutečnost, který se stává zábranou v pochopení skutečného stavu společnosti.
JAROMÍRA KOLÁROVÁ (nar. 24. 8. 1919 v Praze) se zaměřila na vztah matky a dítěte již ve své prvotině Psala jsem pro tebe (napsána 1944, vydána 1946). V této knize svobodná matka hledá pro sebe, ale hlavně pro svou nezletilou dceru co nejupřímnější odpovědi na otázky po hodnotách lidské existence. Tematicky tak prvotina předznamenává celé její další dílo. Autobiografické znaky mají - vedle prózy Můj chlapec a já - i romány Jen o rodinných záležitostech (1965, zfilmován 1990, režie J. SVOBODA) a Náš malý, maličký svět (1977). Variacemi na téma lásky jsou příběhy v knize Dobrou noc, rozume (1972), o lidské odpovědnosti a rodinných vztazích pojednávají povídkové knihy Cizí děti (1975) a Rozhodná chvíle (1989) i román Láska hory nepřenáší (1992). Kolárová se věnuje i tvorbě pro mládež (Záhadný host, 1975; Veronika, prostě Nika, 1983) a publicistice (Pouť za ženskou hrdinkou, 1990). Napsala řadu filmových scénářů, z nichž některé pak převedla do prozaické podoby (Holky z porcelánu, 1976, Léto s kovbojem, 1979). O tom, že Kolárová není autorkou jediné tematické oblasti svědčí i próza o lásce J. NERUDY a K. SVĚTLÉ Démantová spona (1978), román z hornického prostředí Voda! (1980), humoreska Přežijí muži rok dva tisíce (1982) nebo pásmo vzpomínek a beletrizovaných postřehů o vztahu lidí ke zvířatům Krutá láska (1988). Z jejích dalších děl získaly značný čtenářský ohlas romány Chtěla bych ten strom (1984, příběh lásky věkově nerovných partnerů) a Naděje má hluboké dno (1986, próza s hrdinkou, která navzdory nemoci neztrácí víru ve smysl a krásu života).
Román Můj chlapec a já je svým sociálním akcentem a pohledem na dějiny zdola blízký Siréně (1935) M. MAJEROVÉ a sociální próze 30. let vůbec (I. OLBRACHT, K. NOVÝ, T. SVATOPLUK aj.). Tematika mateřství, mezigeneračních a rodinných vztahů jej spojuje s tvorbou M. PUJMANOVÉ, J. GLAZAROVÉ, V. STÝBLOVÉ. Prolínáním časových rovin a ponorem do hlubinných vrstev paměti navazuje na introspektivní prózu 60. let. Čtenářská přístupnost, aktuální společenskokritické momenty a snaha o "pozitivní" vyznění jsou rysy, které Kolárovou sbližují např. s J. ŠVEJDOU, V. ADLOVOU nebo J. FRAISEM.
Lit. M. Petříček: Nejen literární záležitost, LitN 1965, č. 18 (o knize Jen o rodinných záležitostech); A. Macurová: Vyprávěná historie, ZN 26. 4. 1974; Š. Vlašín: Domov je malý proti světu, RP 8. 5. 1974; J. Lukeš: Nevěra a žárlivost, SvS 31. 1. 1985 (o románu Chtěla bych ten strom); Š. Vlašín: Na principu mozaiky, in Na přelomu desetiletí, Praha 1985; V. Dostál: Mládeži přístupný život aneb Rodina - maketa společnosti, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987; M. Jungmann: Hromádka českých románů, in Cesty a rozcestí, Londýn 1988 (o románu Chtěla bych ten strom); Až do konce jít a zpívat, Kmen (příl. Tvorby) 1984, č. 35 (rozhovor); D. Moldanová in J. K.: Můj chlapec a já, Praha 1987; Dává přednost slzám smíchu, PL 29. 11. 1990 (rozhovor); "Štěstí je umění a touha být s druhými", RP 29. 6. 1991, příl. Haló sobota (rozhovor).
(Iva Málková, Slovník české prózy, 1994)