Románová mozaika z 1. svět. války s rozporuplnou ústřední postavou zupáckého poddůstojníka.
Děj prózy, kombinující kritický pohled na historickou skutečnost s tradovanými vzpomínkami (věnování: "Památce mého otce Karla, který místo pohádek mi vyprávěl o veliké válce"), se odehrává na haličské frontě za ruské ofenzívy v létě r. 1916. Prostřednictvím postav z nejrůznějších sociálních vrstev načrtává autor v množství krátkých, nijak nenadepisovaných oddílů průřez rakousko-uherskou společností (od prostých vojáků a poddůstojníků jako Emil Loriš přes důstojníky, k nimž patří dvojice naivně idealistického poručíka Pallawského a pragmatika Kurta Zieglera, hauptman Bruno König nebo válečný zpravodaj W. A. Wimmer, až po generály Alfréda Bergera a Josefa Grosse, od vesničanů až po finančníky a monarchy). Stěžejní postavou je kaprál Adalbert Hoferik. Původně koňský handlíř, neschopný snést se s lidmi, představuje typ ideálního vojáka: dokonale ovládá vojenské řemeslo, přesně plní své povinnosti, beze zbytku se podřizuje rozkazům a totéž vyžaduje i od podřízených, jimiž je všeobecně nenáviděn. Nebere zřetel na jiné než bojové cíle, proto se také v okamžiku, kdy přejímá velení malé jednotky, rozhodne pro protiútok, při němž však devět mužů padne. Loriš, jeden z přeživších, se jej pokusí zabít. Hoferik náhodou vyvázne a zraněného Loriše, k němuž necítí zášť ani soucit, vynese z frontové linie. V mizérii rakousko-uherské armády je Hoferikův protiútok mimořádným činem. Jako takový je jedním z velitelů využit pro osobní cíle, přičemž shodou okolností císař udělí kaprálovi nejvyšší vojenský řád - Signum laudis (znamení chvály). V kratičkém období nového formování vojsk Hoferik naváže (snad vůbec poprvé v životě) opravdový citový vztah k židovské dívce Hedwize. Boje však pokračují a při zmateném ústupu vojsk se Hoferik dostává do blízkosti štábu, navrhuje únikovou cestu a svým praktickým uvažováním zcela zastíní nadřízené. Tím se stává nepohodlným svědkem jejich neschopnosti. Ve chvíli, kdy se ukáže, že obklíčením nelze projít, je označen za viníka a odsouzen k smrti. Morální kolaps vojenské hierarchie vrcholí: kaprálovi soudci se - poté, co odveleli řadové vojáky do marného boje - sami vzdávají. Bílý prapor nese náhodou objevený zběh, jenž je takto omilostněn.
Kniha vznikla přepracováním filmového scénáře, a to poznamenalo její podobu. Otevírá se prudkými situačními střihy, jednotlivé sekvence hýří zvraty, kontrasty, paradoxy, ostrými pointami. Krátké kapitolky se postupně prodlužují a přibývá v nich úvah a reminiscencí. Jednotlivé příběhy (včetně Hoferikova) nejsou podány celistvě, nýbrž vyrůstají z množství kaleidoskopicky řazených výjevů. Postavy, co do vnější tvářnosti jen letmo nahozené, jsou charakterizovány úsporně, jakoby s dokumentární věcností. Autorovy sympatie se zjevně kloní k těm, kteří zaujímají ve společenské hierarchii nižší stupínky, na opačném pólu se více uplatňuje autorská ironie a sarkasmus; ani postavy důstojníků nejsou však vykresleny schematicky. Ojedinělé pokusy hrdinů o realizaci pozitivního životního programu v záplavě cynismu, národnostních předsudků a třídní nesnášenlivosti ztrácejí naději na úspěch. Krutě groteskní osud kaprálův, jakkoli určován řetězcem náhod, je z tohoto hlediska zákonitý. Hoferik, obklopen stejně absurdní realitou jako Josef Švejk, reaguje jinak. Poslouchá a slouží opravdově, bez vnitřní vzpoury. Jako člověk, který "si zakazoval otázky", prohlédne až v okamžiku, kdy se jeho osobní tragédie naplňuje. Hoferikovým protipólem je Emil Loriš, jehož každý čin je provázen vnitřní nejistotou a pochybami. Silný svou vírou v nadosobní ideály, v praktických záležitostech selhává. Aniž zná pozadí rozsudku, hlásí se dobrovolně, s pocitem trpké odplaty, do popravčí čety. I on se tak v okamžiku Hoferikovy smrti stává obětí cynické ironie doby.
VLADIMÍR KALINA (nar. 29. 3. 1927 v Praze) je znám především jako filmový a televizní scenárista. První verze scénáře Signum laudis vznikla v r. 1970, v přepracování J. KŘIŽANA ji pod stejným názvem o desetiletí později natočil M. HOLLÝ. Knižní podoba je zakončena datem 2. 10. 1986. Jako prozaik Kalina knižně debutoval souborem humorně nostalgických povídek z pražské periférie Žižkovské romance (1980), následovala humoristická novela Galantní poklesky Ludvíka Šotolky (1983), pak sbírka kratičkých anekdotických vyprávění Sedmilhářské střípky (1991) a konečně novela Lásky mezi kapkami deště (1991), jež svým laděním navázala na Žižkovské romance a jejímž spoluautorem byl J. OTČENÁŠEK (vznikla z původního scénáře ke stejnojmennému filmu režiséra K. KACHYNI, 1979). Styčné body všech autorových knih lze najít ve vypravěčské zběhlosti, zčásti i v plebejském životním pohledu, a ve smyslu pro mluvené slovo, paradox a pointu. Jak nasvědčuje paralela Hoferik - Švejk, román Signum laudis je autorovým pokusem nejambicióznějším, byť ani v něm se zcela neoprostil od rutinních postupů scenáristické práce. Tematicky román souvisí s řadou dalších próz o 1. svět. válce (J. BEDNÁŘ, Červená země, 1928; J. KRATOCHVÍL, Prameny, 1934; K. KONRÁD, Rozchod!, 1934; z nedávné doby např. M. V. KRATOCHVÍL, Evropa v zákopech, 1977, aj.). Antiiluzívním nazíráním na skutečnost rezonuje kniha s českou prózou 60. let. Motivické a názorové shody (historická skepse, postižení degenerujícího působení moci, akcentování projevů absurdity) jsou zjevné při srovnání s tvorbou J. ŠOTOLY (Malovaný děti, 1983) a V. KÖRNERA (novela Anděl milosrdenství, 1988).
Lit. J. Lukeš: Za žižkovským geniem loci, Tvorba 1981, č. 10 (o Žižkovských romancích); B. Dokoupil: O válce, katech a obětech, Tvorba 1988, č. 29; V. Heger: Neslavná válka, RP 5. 7. 1988; V. Novotný: Scénář válečného filmu, ZN 29. 7. 1988; Z. Pavelka: Znamení chvály, Kmen 1988, č. 21; viš: Kontexty tradična, VP 16. 6. 1988; Š. Vlašín: Nad prozaickými novinkami roku, LD 30. 12. 1988; A. Halada: Kalinova sedmilhářská zábava, Tvar 1992, č. 16 (o Sedmilhářských střípcích); Pět minut s V. K., Čs. voják 1980, č. 9 (rozhovor); Zvláštní pocit radosti, O knihách a autorech 1988, jaro (rozhovor).
(Josef Soukal, Slovník české prózy, 1994)